Hledáme vás, mámo, táto...

Žár­li­vost mezi vlast­ní­mi a při­ja­tý­mi dět­mi stej­ně jako žár­li­vost mezi při­ja­tý­mi dět­mi navzá­jem vzni­ká v pod­sta­tě z vel­mi podob­né pří­či­ny : poci­tu vět­ších výhod na stra­ně kon­ku­ren­ta. Men­ší děti neo­vlá­da­jí své emo­ce a čas­to ani cho­vá­ní, ty vět­ší mož­ná už ano, ale stej­ně pro ně není leh­ké se tako­vým poci­tům ubrá­nit. V pěs­toun­ských rodi­nách mohou vzta­hy mezi dět­mi zhor­šo­vat kruš­né začát­ky jejich životů.

V posled­ních letech se zdů­raz­ňu­je a také zacho­vá­vá, že děti by do rodi­ny měly při­chá­zet ve věko­vé posloup­nos­ti, jako by se v pěs­toun­ské rodi­ně naro­di­ly. Tedy nově pří­cho­zí dítě by mělo být vždy nejmlad­ší, aby si jed­nak uži­lo roli ben­ja­mín­ka a aby neo­hro­zi­lo pozi­ce star­ších dětí, zvláš­tě pak toho nej­star­ší­ho. „Oprav­du je důle­ži­té, aby nově při­ja­té dítě bylo nejmlad­ší, a to star­ší bylo na jeho pří­chod pěs­tou­ny co nej­lé­pe při­pra­ve­né,“ říká naše kole­gy­ně dopro­vá­ze­jí­cí pra­cov­ni­ce SPR, sama něko­li­ka­ná­sob­ná pěs­toun­ka Míla Stri­o­vá. „Mezi svý­mi pěs­toun­ský­mi rodi­na­mi mám jed­nu, kam k šes­ti­le­té­mu chlap­ci při­šla dvou­le­tá dvoj­ča­ta. Pěs­toun­ka zavčas chla­peč­ka nala­di­la na to, že už je vel­ký kluk, půjde do škol­ky, pro­to­že rok před nástu­pem do ško­ly se to musí, aby měl víc mís­ta, dosta­ne vlast­ní poko­jí­ček atp. Po půl roce spo­leč­né­ho živo­ta jsou vzta­hy v pořád­ku, před­ško­lák to zvlá­dá dob­ře,“ dodá­vá Míla a pokra­ču­je : „Ale také mám pěs­toun­ku s dvou­le­tým chla­peč­kem z pře­chod­né PP, kte­rý žár­lí i na psa, když ho pěs­toun­ka podr­be za ušima.“

Žár­li­vost může nabí­rat růz­né smě­ry : dítě chce mít pěs­toun­ku – mámu samo pro sebe a žár­lí i na tátu – pěs­tou­na, žár­lí se na nejmlad­ší­ho (nic nemu­sí, všech­no mu pro­jde, spo­tře­bu­je nej­ví­ce rodi­čov­ské­ho času) nebo nao­pak – men­ší žár­lí na star­ší, pro­to­že mohou dělat víc věcí než on (tře­ba cho­dí poz­dě­ji spát, mají mobil…). Někdy vlád­ne vel­ká řev­ni­vost mezi pokrev­ní­mi, pří­pad­ně polo­ro­dý­mi sou­ro­zen­ci, kte­ří při­chá­zí do pěs­toun­ské rodi­ny sou­čas­ně, ačko­liv by jim mož­ná bylo lépe kaž­dé­mu v jiné rodi­ně. „Zále­ží na osob­nos­ti dítě­te,“ říká Míla Stri­o­vá. „Jed­ny z nej­hor­ších vzta­hů v rodi­nách, kte­ré dopro­vá­zím, měly tři sest­ry ve věku 16, 10 a 4 roky. Kaž­dá měla pocho­pi­tel­ně jiné potře­by a navzá­jem na sebe straš­ně nevra­ži­ly. Nako­nec nej­star­ší zůsta­la u pře­chod­né pěs­toun­ky, pro nejmlad­ší se bez pro­blé­mů našli stá­lí pěs­touni a dese­ti­le­tá žije v dal­ší rodi­ně. Všech­ny jsou spo­ko­je­né.“ Jak je vidět, trvat na tom, že sou­ro­zen­ci musí žít v jed­né pěs­toun­ské rodi­ně, není vždy ku prospěchu.

Spo­leč­ná pří­pra­va na při­je­tí dal­ší­ho dítě­te v pěs­toun­ské rodině

Pro rodi­če a pěs­tou­ny je obvykle nej­slo­ži­těj­ší ta situ­a­ce, kdy do rodi­ny při­chá­zí dru­hé dítě. Prvo­ro­ze­ný nebo prv­ní při­ja­tý má najed­nou kon­ku­ren­ta a na to je tře­ba ho připravit.

Co k tomu říká dět­ská psy­cho­lož­ka ? „Při­po­ju­ji se k výše uvá­dě­né­mu názo­ru pěs­toun­ky, že pod­stat­nou roli hra­je osob­nost dítě­te ; dítě, ať bio­lo­gic­ké či při­ja­té, zna­jí, nebo by měli znát, pře­de­vším jeho rodi­če — pěs­touni. Dále je tře­ba při­hléd­nout k věku nově při­chá­ze­jí­cí­ho dítě­te (opti­mál­ně by mělo být mlad­ší než to nebo ty, kte­ré již v rodi­ně jsou), pohla­ví, ale i etni­ku, zdra­vot­ní­mu sta­vu… Co by rodi­če — pěs­touni roz­hod­ně nemě­li dělat, je neu­mož­nit dítě­ti žár­lit, pro­to­že sou­ro­ze­nec­ká řev­ni­vost je zce­la při­ro­ze­né, legi­tim­ní prá­vo kaž­dé­ho dítě­te. Tedy niko­li MUSÍŠ ho (ji) mít rád(a), vyho­vět, půj­čit hrač­ky atd., pro­to­že… Nic z toho dítě nemu­sí. Sta­rost o bla­ho „nové­ho“ dítě­te je pou­ze na pěs­tou­nech, stej­ně jako sta­rost o bla­ho toho stá­va­jí­cí­ho. Kaž­dé­mu dítě­ti je zapo­tře­bí dopřát pro­žít „nor­mál­ní“ oba­vu, zda dítě, kte­ré má při­jít, neo­hro­zí jeho pozi­ci. Mys­lím, že hro­ty těch­to obav se nej­lé­pe obrou­sí, když o tom bude­me mlu­vit, dáme naje­vo, že počí­tá­me s obdo­bím „chrá­ně­ní“. A bude­me chrá­nit to „své“ i to „cizí“, dokud si „nesed­nou“ jak dou­fá­me. I když víme, že se to někdy nemu­sí poda­řit.“ Tolik Ale­na Micha­lo­vá, psy­cho­lož­ka SPR.

Uži­teč­nou pomůc­kou je kníž­ka Pája a ble­ší cir­kus. Opič­ka Pája má čty­ři bleš­ky zná­zor­ňu­jí­cí dět­ská trá­pe­ní po pří­cho­du mlad­ší­ho sou­ro­zen­ce. Je sice zamýš­le­ná pro děti před­škol­ní­ho, pří­pad­ně mlad­ší­ho škol­ní­ho věku a hlav­ně pro rodi­ny, kde je během těho­ten­ství čas na pří­pra­vu. Nicmé­ně i v pěs­toun­ských rodi­nách by moh­la Pája a bleš­ky pomo­ci s roz­klí­čo­vá­ním emo­cí, ori­en­ta­cí v nich a jejich vývo­jem správ­ným směrem.

„Bude víc děcek, bude vět­ší sran­da.“ Tuto větu kdy­si řek­la dív­ka, dnes vda­ná paní s dvou­le­tým synem, kte­rá byla prv­ní ado­p­to­va­né dítě v rodi­ně, do níž postup­ně při­šli ješ­tě tři děv­ča­ta a dva klu­ci. „My jsme se sna­ži­li posí­lit sou­ro­ze­nec­ké vzta­hy mezi vše­mi naši­mi dět­mi. Nechtě­li jsme, aby tvo­ři­ly výluč­né sku­pi­ny, což se moh­lo stát, pro­to­že k nám naráz při­šli tři bio­lo­gič­tí sou­ro­zen­ci,“ říká Hana Opat­ři­lo­vá, spo­luza­kla­da­tel­ka SPR. „Vždyc­ky jsem jim říka­la : Buď­te rádi, že se máte, že si může­te pomo­ci a jeden dru­hé­mu postě­žo­vat. Byli tera­pe­u­tem jeden dru­hé­mu. I dnes mají naše dospě­lé děti mezi sebou dob­ré vztahy.“

Počet­něj­ší pěs­toun­ská rodi­na má někdy situ­a­ci poně­kud uleh­če­nou. Kaž­dé z dětí si uži­lo svou pozi­ci nejmlad­ší­ho, sta­tut nej­star­ší­ho je nezpo­chyb­ni­tel­ný. Při­chá­zí-li nově při­jí­ma­né dítě z ústav­ní­ho zaří­ze­ní, dyna­mi­ka dět­ské­ho kolek­ti­vu pro něj není nezná­má. Při akli­ma­ti­za­ci v rodi­ně by si moh­lo pozi­ci ben­ja­mín­ka, na kte­rou asi v jeho dosa­vad­ním živo­tě nebyl čas, rádo zvyk­nout. Vět­ší děti zase čas­to s potě­še­ním při­jmou roli těch star­ších, moud­řej­ších, svě­ta znalejších.

Bio­lo­gic­ké děti a při­je­tí dítě­te do PP

I když vaše vlast­ní dítě před úřed­ní­ky a psy­cho­lo­gy tvr­dí, že se na nové­ho sou­ro­zen­ce těší a nemá s tím pro­blém, buď­te si jis­ti, že neví, o čem mlu­ví. A to pla­tí zvláš­tě, když se při­pra­vu­je­te na při­je­tí prv­ní­ho dítě. Mož­ná se vaše bio­lo­gic­ké dítě oprav­du těší, ale nemá žád­nou zku­še­nost s tím, co všech­no se pro něj změ­ní a jak to bude v nové rodin­né sesta­vě fun­go­vat. Ostat­ně ani vy ne, tak jak to může­me chtít po dítě­ti. Tři­nác­ti­le­tá sleč­na, do té doby jedi­ná­ček v bio­lo­gic­ké rodi­ně, komen­to­va­la sou­ži­tí s při­ja­tým čtyř­le­tým ´bra­t­rem´ slo­vy : „Celá léta tady byl klid a teď tohle.“ A to se rodi­če vel­mi sna­ži­li, navíc její posta­ve­ní prvo­ro­ze­né malý kluk oprav­du nemohl ohrozit.

Samo­zřej­mě zále­ží na tom, jest­li nově pří­cho­zí dítě bude mimin­ko, bato­le nebo vět­ší dítě, tiché, ve stre­su zamr­za­jí­cí nebo nao­pak malý drak, kte­rý boju­je ze všech sil. Mno­hé děti se dají nala­dit na „hurá, bude­me se o něj sta­rat spo­leč­ně“, ale vel­ko­ry­sost čas­to kon­čí s dru­hou, tře­tí zni­če­nou věcí ´sou­kro­mé­ho majet­ku´ nebo nut­nos­tí podří­dit pro­gram rodi­ny men­ší­mu dítě­ti. Zce­la samo­stat­nou kapi­to­lou je ´nové dítě v mém pokoji´.

Máma a táta jen pro mě

Zvlášť pro men­ší děti je pozor­nos­ti rodi­čů – pěs­tou­nů zásad­ní. Je pocho­pi­tel­né, že nově při­ja­té­mu dítě­ti v rodi­ně se věnu­je více času, pro­to­že je pře­ce nejmen­ší (nebo by ale­spoň mělo být), nezná to tu, je tře­ba, aby se adap­to­va­lo, aby se u nás cíti­lo dob­ře… Ovšem dítě, kte­ré bylo dosud ben­ja­mí­nek, může novou situ­a­ci nést vel­mi úkor­ně. Ztra­ti­lo pře­ce část pozor­nos­ti rodi­čů – pěs­tou­nů. Mož­ná si ji začne vynu­co­vat ješ­tě vět­ší­mi vylo­me­ni­na­mi než dosud nebo nave­nek vypa­dá, že se ura­zi­lo, uza­vře se do sebe, jako­by ho pře­sta­nou bavit věci, kte­ré mělo dosud rádo, dělá naschvá­ly… „Když jste si poří­di­li toho mrňou­se, tak si ho teda měj­te, ale já už vás nemám ráda/a a uvi­dí­te, jak vám to dám pocí­tit.“ Čtyř­le­tá hol­čič­ka si vza­la suchý chle­ba, panen­ku, komiks a nastě­ho­va­la se do kou­ta za kou­pel­no­vé dve­ře. Vydr­že­la tam sko­ro týden a odmí­ta­la se s kým­ko­li bavit.

Pokud je to mož­né, je dob­ré vyčle­nit si čas jen pro žár­lí­cí dítě. Věno­vat se spo­leč­ným akti­vi­tám, na kte­ré ten mrňou­sek ješ­tě nesta­čí a dát ´vel­čá­ko­vi´ naje­vo, že se sice jeho pozi­ce v rodi­ně změ­ni­la, ale má to své výho­dy : teď může věci, kte­ré dřív nemohl, pro­to­že byl malý. Najed­nou je v roli vel­ké­ho bráchy/ségry, a to má své kla­dy. Vět­ši­na dětí vel­mi tou­ží být vět­ší, star­ší, a tak tato diplo­ma­cie obvykle fun­gu­je. Někdy to lze vyře­šit tak, že se více zapo­jí tatí­nek a vne­se do živo­ta star­ší­ho dítě­te nová dobrodružství.

Kla­si­kou je regres ve vývo­ji dět­ské­ho žár­liv­ky – když on, tak já taky. „Když se začnu zase poču­rá­vat, máma mě bude pře­ba­lo­vat jako mrňou­se a bude jen se mnou.“ Léč­bou na tako­vou situ­a­ci může být tře­ba spo­leč­ná „prá­ce“ s tátou nebo hra či výlet jen pro vel­ké. Hol­čič­ky se čas­to dají nadchnout hes­lem „bude­me se o mimin­ko (bato­le) sta­rat spo­leč­ně“. Někdy je řeše­ním poří­dit panen­ku – mimin­ko. Mamin­ka – pěs­toun­ka se pak sta­rá o nové dítě a star­ší hol­čič­ka o svo­ji panenku.

Když žár­lí mlad­ší na starší

Ale ono to může být také nao­pak : při­jme­me do rodi­ny dítě škol­ko­vé­ho věku a ono žár­lí na ty star­ší. I s tako­vou situ­a­cí se dá lec­cos dělat. Pokud je nové dítě ale­spoň tro­chu komu­ni­ka­tiv­ní, může být tou­ha vyrov­nat se těm star­ším vel­kou moti­va­cí pro jeho adap­ta­ci v rodi­ně a dal­ší vývoj. „Tak tomu bývá a je to opti­mál­ní situ­a­ce,“ říká psy­cho­lož­ka Ale­na Micha­lo­vá a pokra­ču­je : „Proč nedo­přát star­ší­mu, aby se tro­chu ´nevy­ta­ho­va­lo´ na mlad­ší, a mlad­ší­mu, aby bylo hrdé, že to nebo ono zvlá­dá sko­ro už jako vel­ký brá­cha, vel­ká ség­ra?! Oba zaslu­hu­jí uznání!“

Dítě s hen­di­ke­pem aneb vní­má­ní jinakosti

Zvlášť pro men­ší děti může být pro­blém při­jmout fakt, že sou­ro­ze­nec s psy­chic­kým posti­že­ním potře­bu­je jinou, obvykle vět­ší péči a pozor­nost. „V tako­vé situ­a­ci se mi osvěd­či­lo nasto­lit pro ono posti­že­né dítě jiné výsa­dy, aby se necí­ti­lo ve srov­ná­ní s ostat­ní­mi méně­cen­né a neza­ča­lo žár­lit ve smys­lu : proč oni mohou a já ne, když jsem star­ší,“ vysvět­lu­je Míla Stri­o­vá zku­še­nost z vlast­ní rodi­ny. „Ze začát­ku jsem Duša­no­vi dáva­la důvě­ru : jsi star­ší brá­cha, umíš plno věcí lépe… Pak ho zača­li mlad­ší děti men­tál­ně pře­růs­tat a muse­la jsem pro něj vymýš­let spe­ci­ál­ní úko­ly, aby jeho sta­tut vel­ké­ho bra­t­ra moc neu­tr­pěl. Men­ším dětem jsme postup­ně vysvět­lo­va­li, že Dušan je pros­tě nemoc­ný a pod­le toho se s ním musí jed­nat. Naštěs­tí se to poved­lo a vzta­hy mezi naši­mi dět­mi jsou pořád dobré.“

Moje oprav­dic­ká máma si mě vez­me zpát­ky, ale ta tvo­je na tebe kašle

Mezi pěs­toun­ský­mi dět­mi může být důvo­dem žár­le­ní také míra zájmu bio­lo­gic­ké rodi­ny. Někte­ří bio rodi­če se důraz­ně hlá­sí o svá „prá­va“ stý­kat se s dítě­tem v PP, doža­du­jí se u pěs­tou­nů mož­nos­ti ovliv­ňo­vat jeho výcho­vu, vyvo­lá­va­jí nová soud­ní říze­ní o svě­ře­ní do péče, upra­ve­ní sty­ku apod. Dítě­ti sli­bu­jí hory doly, jak si ho vez­mou k sobě, všech­no mu kou­pí, do niče­ho ho nebu­dou nutit, všech­no bude smět. Hez­ky se to poslou­chá, rádo se tomu věří, a hlav­ně se to pak s nále­ži­tou pýchou vyprá­ví ostat­ním dětem v pěs­toun­ské rodi­ně. Kdo by nezá­vi­děl a nežár­lil?! Obvykle se časem uká­že, jaká je sku­teč­nost, ale v daný oka­mžik je téměř nemož­né dětem vysvět­lit pra­vý stav a reál­né mož­nos­ti vývo­je. „Pro náhrad­ní rodi­če je to oprav­du těž­ký úkol a uni­ver­zál­ní rada asi nee­xis­tu­je. Tady je asi na mís­tě podob­né situ­a­ce pří­liš neko­men­to­vat a dát naje­vo, že fajn, ale v naší rodi­ně, s naší mamin­kou, tatín­kem a vše­mi naši­mi dět­mi, to máme tak­to, a to pořád pla­tí,“ říká k této zapekli­té situ­a­ci psy­cho­lož­ka Michalová.

Udr­žet se a mlu­vit o pro­ble­ma­tic­kých bio­lo­gic­kých rodi­čích jen v dob­rém, v nej­hor­ším neut­rál­ně, vyža­du­je vel­ké sebeza­pře­ní, zvláš­tě, když se situ­a­ce opa­ku­je už po něko­li­ká­té. Někte­rým dětem je spí­še líto, že se o ně bio rodi­če tolik neza­jí­ma­jí, jiné na ně mají vztek, pří­pad­ně mají vztek na celý svět a čas­to se dosta­nou do roz­po­lo­že­ní : „Za nic nesto­jím, když mě nechtě­jí.“ Budo­vá­ní sebe­vě­do­mí je ale jiná zále­ži­tost, na kte­rou se zamě­ří­me někdy příště.

Když žár­le­ní pře­jde v závist

Že se děti mezi sebou zvláš­tě v mlad­ším věku hod­no­tí pod­le toho, kdo co má, není žád­ná novin­ka. To pla­ti­lo za našich dět­ských let také. Ostat­ně u mno­hých dospě­lých je to podob­né : Jsem tak skvělý/á, jak dra­hé mám auto, znač­ko­vé oble­če­ní, kde jsem byl/a na dovo­le­né… Pro děti jsou obvyk­lým měřít­kem hrač­ky, spor­tov­ní vyba­ve­ní, oble­če­ní, mobil­ní tele­fo­ny, table­ty… Všech­no, po čem dítě tou­ží, co při­spí­vá k jeho soci­ál­ní­mu sta­tu­su v refe­renč­ní sku­pi­ně, tedy mezi ostat­ní­mi dět­mi doma, spo­lu­žá­ky ve ško­le, vrs­tev­ní­ky v krouž­cích. No a když po něčem tou­ží a rodi­če — pěs­touni to z růz­ných důvo­dů odmí­ta­jí poří­dit, může se žár­le­ní a závist lehce spo­jit. Rodi­čov­ské vysvět­lo­vá­ní, proč to tak je a zřej­mě po urči­tou dobu zůsta­ne, vyža­du­je nejen argu­men­tač­ní zdat­nost, ale mnoh­dy i nebeskou trpělivost.

Pár ově­ře­ných dopo­ru­če­ní na závěr

Pokud to jde nača­so­vat, sniž­me v obdo­bí pří­cho­du nové­ho dítě­te do rodi­ny jinou zátěž, jako tře­ba stě­ho­vá­ní dětí z jed­no­ho poko­je do dru­hé­ho, změ­na škol­ky nebo ško­ly apod.

Dítě obvykle neu­mí ovlá­dat poci­ty, ostat­ně ani my dospě­lí nejsme vždyc­ky mistři zeno­vé­ho kli­du. Buď­me tedy sho­ví­va­ví a spí­še nabí­zej­me lep­ší vari­an­ty cho­vá­ní než pokárání.

Zapo­meň­te na srov­ná­va­cí věty : To ty v jeho věku … Je mlad­ší než ty a už umí… Vez­mi si z ní/ho pří­klad… Jen při­li­jí ole­je do ohně.

Udě­lej­te všech­no pro to, abys­te žár­lí­cí­mu dítě­ti moh­li věno­vat výhrad­ní čas. Oprav­du ho potřebuje.

Ješ­tě něja­ká instant­ní rada od psy­cho­lož­ky ? „Instant­ní rada ? Přes­ně, jak je uve­de­no výše. Čas, v němž dospě­lý vytr­va­le pro­je­vu­je bez­pod­mí­neč­nou lás­ku, a pří­klad, kte­rý nabá­dá k násle­do­vá­ní,“ dodá­vá Ale­na Michalová.

A nako­nec nepře­kro­či­tel­né : Nemu­síš ho/ji mít rád/a, ale nesmíš mu/jí ubližovat.

Pře­ji vám hod­ně trpělivosti

Více informací Kontaktujte nás

Novinky