Terapeutické rodičovství – čím dál více skloňovaný termín v oblasti náhradní rodinné péče. Kurzy Terapeutického rodičovství se otevírají po celé České republice a nabízí pomoc náhradním rodičům v péči o jejich děti.
Co je tedy to terapeutické rodičovství a čím se liší od rodičovství běžného, jak ho známe ? Terapeutické rodičovství vychází z teorie attachmentu a vývojového traumatu, které se odlišuje od posttraumatické stresové poruchy a jiných traumat. Vývojové trauma vzniká právě v dětství ztrátou primární pečující osoby. Je dobré vědět, že děti v náhradní rodinné péči mají v zásadě vždy poruchu citové vazby a trpí vývojovým traumatem. Projevy mohou být různé a trauma jinak hluboké. Tyto děti ztratily svou první vztahovou osobu – matku, která je minimálně několik měsíců nosila ve své děloze a se kterou byly spojeny jako jedno tělo. Tato ztráta se zapisuje do mozku dětí velmi hluboko a s tímto faktem je třeba počítat při výchově a péči o ně.
Celý princip terapeutického rodičovství vychází z principu PACE (zkratka vycházející z anglických slov), ve kterém je zahrnuto přijetí, hravost, empatie a zvídavost. S tím vším přistupujeme k dítěti, které trpí vývojovým traumatem a poskytujeme mu láskyplné prostředí, ve kterém je možné následky tohoto traumatu léčit. S těmito dovednostmi jsme schopni být s tím dítětem tam, kde je ono samo a pomáhat mu otevírat se a důvěřovat světu kolem sebe. Tento proces může být velmi dlouhodobý, ale podle studií a výzkumů se ukazuje, že jako jeden z mála je účinný.
Abychom mohli být pro děti v náhradní rodinné péči dobrými rodiči, průvodci či pečovateli, je třeba vytvořit pro ně pocit bezpečí. Ten se vytváří přes vztah. Ve vztahu byly tyto děti velmi zraněny – ztratily svůj první vztah s blízkou osobou. Tedy jedině přes vztah se mohou začít léčit a posouvat na cestě k důvěře a pocitu bezpečí.
Díky kurzu si uvědomíme, jaké máme sami citové vazby, co je pro nás obtížné a v čem se naopak cítíme silní. Podíváme se na svět očima dítěte a můžeme dojít k pochopení, proč naše děti mají právě takové projevy, jaké mají, a jak s tím dále nakládat.
Pokud se dítě dostane do nové rodiny malinké, rodiče mají často dojem, že si nemůže nic pamatovat, a tedy se ho tento problém netýká. Ovšem jak již bylo mnoha výzkumy prokázáno, dítě si trauma odnáší na tělesné úrovni. Jeho tělo si tento zážitek velmi dobře pamatuje a mozek se vyvíjí jiným způsobem než dětem, které byly od narození se svou maminkou.
Není to však situace beznadějná. Naopak se konečně daří nacházet nástroje, které umí pěstounům, adoptivním rodičům či jiným náhradním rodičům dát podporu a pomoci léčit tyto děti právě přes navázání vztahu, přes přijetí, lásku a empatii. Když k tomu dokážeme přidat již zmíněnou zvídavost a hravost, dveře ke spokojené rodině se otevírají rychleji. Rodiče dokáží pochopit, co se v jejich dětech děje a nahlédnout, že jim „to děti nedělají tak úplně schválně“. 😊
Velmi léčivý je i fakt, že na této nelehké cestě nejsou rodiče v tu chvíli sami a mohou získávat podporu a inspiraci od ostatních rodičů a lektorů. A především naději, že je možné s tím něco dělat.
Zdá se Vám to i tak příliš náročné ? Rozumím pocitu, který občas rodičům přichází – tedy to, že to vyžaduje opravdu moc energie. Nedílnou součástí terapeutického rodičovství je i péče sám o sebe. Rodič nemůže být láskyplný a trpělivý ke svému dítěti, pokud on sám není v kondici a v pohodě. Rodiče mají často pocity viny, že odpočívají. Je opravdu velmi důležité myslet také na sebe. Mít dostatek lásky k sobě a pak ji můžeme mít i pro druhé. Dát si prostor sama pro sebe, abych měla následně dostatek sil budovat s trpělivostí láskyplný vztah se svým dítětem.
Jednou z účastnic kurzu je i maminka Jana, která vychovává své čtyři biologické děti a rozhodla se poskytnout domov i náruč ještě dalšímu dítěti. Po velkých obtížích, kdy měla touhu adoptovat dítě ze zahraničí, se nakonec ocitla v českém dětském domově, kde si padla do oka s šestnáctiletou Lenkou. Tato dívka k nim do rodiny začala docházet na hostitelskou péči, až se povedlo získat ji do pěstounské péče. Zpočátku byla z nové rodiny velmi nadšená a krásně do ní zapadla.
Jana si uvědomovala, že si s sebou Lenka přináší mnohé bolístky a byla ochotna jí dávat svou náruč, jak jen to je možné. S nárůstem důvěry k rodině se začaly více projevovat i znaky traumatu : Lenka velmi vyžaduje přítomnost a pozornost Jany, žárlí na biologické děti v rodině a obává se, kdykoli má Jana odejít z domova. Ptá se, kam jde a kdy přijde, nechce ji pustit.
Nyní je Lence osmnáct let a díky Janině náhledu a pochopení se pomalu osměluje uvěřit, že je hodna lásky. Tento proces je však dlouhodobý a vztah s Janou velmi křehký. Jana v kurzu získává podporu a pochopení pro své prožívání a zároveň pro prožívání své pěstounské dcery, kterou má velmi ráda. Uvědomuje si, že Lenka má velký strach, že o lásku přijde a projevy jejího strachu mohou působit velmi kontraproduktivně. Jana však trpělivě naslouchá těmto signálům a reaguje s empatií a láskou tak, aby Lenka nakonec uvěřila, že i ona si lásku zaslouží a nemusí se o ni bát.
Všichni Janě s Lenkou držíme palce, aby se podařilo zmírnit následky vývojového traumatu a dokázaly navázat vztah plný lásky a důvěry.
Mnoho účastníků kurzu se zajímá o možnosti, jak zpracovávat s dítětem to, co se mu v minulosti stalo. Jak s ním o tom mluvit. Rodiče potřebují vědět, proč se jejich dítě chová tak zvláštně a někdy velmi nepředvídatelně.
Dotýkáme se i toho, jaké prožívání děti mají, pokud zažily týrání, zanedbávání nebo nestálost péče. Jak prožívají děti svět, pokud vyrůstaly nějaký čas u rodiče, který byl nepředvídatelný nebo hrozivý. Jak těžce poté dokáží vnímat okolí jako bezpečné.
Projevy dětí, které vidíme a považujeme za nestandardní či vyloženě nepřijatelné, jsou jen vrcholem ledovce, podstatné se skrývá pod hladinou. Jaké emoce chování provází ? Jaké potřeby tyto emoce vyvolal ? To vše jsou okolnosti, které vůbec nejsou na první pohled zřetelné a my jako rodiče se je učíme rozpoznávat a rozklíčovávat.
Mnohdy se stane, že přichází maminka, jejíž dítě je naopak velmi hodné a poslušné. Nemá žádné nepřijatelné projevy a funguje opravdu bez problémů.
Příkladem je maminka Andrea, jež má v péči šestiletého Jonáška. Chlapeček k nim přišel ve třech letech po odebrání z rodiny z důvodu zanedbávání péče. Jeho biologická mamka měla psychiatrické obtíže, když ji potřeboval, často nebyla dostupná, a ve chvílích, kdy plakal, se k němu chovala hrubě nebo nereagovala vůbec. V lepších chvílích se s ním naopak dokázala pomazlit a nebylo pro něj čitelné, kdy bude mamka reagovat kterým způsobem.
Když Jonášek přišel do rodiny k Andree, byl velmi samostatný, většinu času se jen usmíval a nemluvil. Cokoli po něm Andrea chtěla, to udělal, neodmlouval a pomáhal.
Andrea měla dojem, že se v jejich rodině krásně adaptoval a přechod téměř ani nepocítil. V průběhu kurzu došlo u Andrey k uvědomění, že její Jonášek má jen jiné projevy poruchy citové vazby a je to sice „hodný chlapeček“, ale jeho projevy nejsou zdravé. Dospěla k tomu, že i její pěstounský syn potřebuje napojení, vztah a bezpečí, ale že ho vlastně vůbec nevyhledává a je spíše odtažitý.
Trvalo několik měsíců, než se Jonášek dokázal emočně projevit v nové rodině. Než dokázal plakat, srdečně se smát a vztekat se. Andrea byla povzbuzována v tom, aby Jonáškovi projevy umožnila a vnímala je jako projev důvěry a pokus narazit na hranice, které ve vztahu s Andreou má. Snažil se zjistit, zda ho i „zlobivého“ bude mít ráda, neboť jeho dosavadní zkušenost mu říkala, že v takovém případě lásku dostávat nebude a že si ji ani nezaslouží. Andrea velmi trpělivě pokračuje v ujišťování Jonáška, že její láska a náruč je stálá bez ohledu na jeho projevy.
Samozřejmě to neznamená, že terapeutické rodičovství nedává hranice. Naopak – hranice jsou také důležitým zdrojem bezpečí pro naše děti. Jen se učíme stanovovat je s laskavým přijetím, a hlavně po jejich nastavení vždy obnovujeme vztah s dítětem. To bývá rozdílné od běžného rodičovství, kde je napojení s rodičem přirozené.
Často rodiče zpracovávají nejen situace dějící se u nich doma, ale také mnoho dalších, které se odehrávají ve škole, mezi vrstevníky apod. Děti se setkávají s různými přístupy k tomu, že nejsou biologickými dětmi svých rodičů a některé to mohou velmi špatně snášet. Jejich projevy mohou poutat pozornost ve škole, v družině, na kroužcích a je velmi vhodné mluvit s dospělými, kteří drží tento prostor, aby věděli, jaké dítě k nim přichází, aby znali jeho historii a projevy. Existuje mnoho pomůcek, které dokáží zmírnit projevy stresu či nervozity ve třídě – ať již jsou to různá kousátka, gumy, míčky apod. Velmi to může usnadnit vztahy a klid v kolektivu.
Je doporučováno mluvit s dětmi velmi otevřeně, úměrně věku, o jejich životní historii. Nedělat z tématu tabu. Dítě samozřejmě velmi znejišťují mezery v jeho životě, kdy neví, kde bylo a jak se mělo. Otevřené sdílení i v této oblasti je velmi léčivé pro celý rodinný systém. Zároveň není vhodné mluvit hanlivě o biologických rodičích dítěte, neboť dítě se k nim stále vztahuje – ve smyslu, že ono je špatné, když ho rodiče nechtěli. Pokud se o rodičích mluví s negativním nádechem, dítě často přejímá tuto informaci i na sebe, tedy že ono je špatné.
Na závěr bych ráda sdílela ještě jeden příběh rodiny, do které k biologickému šestiletému chlapci přišla rok a půl stará adoptovaná holčička Jitka. Adoptivní maminka Renata a tatínek Jirka vychovávali Jitku jako své biologické dítě a zdráhali se s ní mluvit o tom, že je adoptovaná. Naštěstí se k nim dostala informace, jak důležité je sdílet se svým dítětem jeho příběh a jak nebezpečné je, pokud by to dítěti řekl někdo jiný než oni. Jitka byla ponechána svou biologickou matkou v porodnici, z té šla do kojeneckého ústavu a poté se dostala v roce a půl ke svým adoptivním rodičům. Když byla Jitka přibližně čtyřletá, začali s ní o tom mluvit.
Výchova Jitky probíhala stejně jako výchova jejího staršího brášky a zpočátku se zdálo, že mezi tím nejsou velké rozdíly. V jedenácti letech Jitka poprvé doma ukradla nějaké peníze, aby mohla koupit sladkosti pro děti do školy. Když na to Renata přišla, velmi ji to zklamalo a rozzlobilo, potrestala Jitku a připomněla zásady slušného chování. Když se to však několikrát opakovalo a Renata s Jirkou navíc zjistili, že jim Jitka často lže, vyhledali psychologickou pomoc. Jitka se začala uzavírat do sebe, brala si sladkosti, které schovávala ve skříni či pod postelí, chodila ze školy pozdě domů a hodně času trávila na svém telefonu.
Díky psychologické podpoře získali rodiče Jitky nový náhled na její chování a začali k ní přistupovat jinak. Dostali se do kurzu Terapeutického rodičovství a své znalosti a přístup k Jítě prohlubují tam. Začínají pronikat do světa dítěte v náhradní rodinné péči, začínají rozumět jejím projevům a pracují na prohlubování a obnovení důvěry mezi nimi.
Ačkoli bylo v průběhu kurzu mnoho situací, kdy Renata plakala a nevěřila, že dospívání Jitky všichni zvládnou ve zdraví, ve výsledku se jejich vzájemný vztah velmi zlepšil. Jitka začala důvěřovat tomu, že jí rodiče rozumí, že je s nimi možné mluvit. Dokonce jí pomohli vyhledat biologické rodiče, které by časem ráda i potkala.
Tento příběh není na svém konci, věřím však, že díky změně přístupu a pohledu na Jitku mají velkou šanci, že se jejich vztahy nenaruší a důvěra bude zachována. Renata s Jirkou si uvědomují, že v průběhu dospívání se ještě asi mnohokrát potkají s velmi náročnými situacemi, jsou však odhodláni Jitce stále dávat najevo, že je milovaná a jejich lásku si nemusí nijak zasloužit.
Kurz Terapeutického rodičovství je veden dvěma lektory pro vytvoření bezpečného prostředí a možnost řešit individuální potřeby jednotlivých účastníků. Tento kurz je určen pro všechny, jež mají v péči dítě s vývojovým traumatem. V kurzu je kladen velký důraz na prožitkové techniky a více na formu než obsah, neboť je ověřeno, že jen přes vlastní prožitek je možné se něco naučit. Není tedy veden klasickou frontální formou. V průběhu kurzu si účastníci osahají svá vlastní témata a snáze budou moci pochopit své děti. Celý kurz je procesem, kterým prochází každý účastník podle svého nastavení a možností a kde lektoři poskytují podporu a přebírají odbornou záštitu. Zároveň lektoři nejsou v nadřazené roli celé skupině, jsou její součástí a hlídají prostor tak, aby byl pro účastníky učící, laskavý a bezpečný. Velmi cennou součástí celého kurzu je tedy vzájemné sdílení, podpora a propojení jednotlivých účastníků. Z kurzu si účastníci odnáší mnoho materiálů, zážitků i podnětů k přemýšlení a diskusi ve svém rodinném prostředí.
Rozhodnete-li se do kurzu vstoupit, budeme se velmi těšit na shledání a společnou práci na procesu vstoupení do jiné formy přemýšlení o svých dětech a přístupu k nim. 😊
Mgr. Lucie Baliharová
Lektorka kurzů : Silní rodiče – silné děti a Terapeutické rodičovství
O autorce : Mgr. Lucie Baliharová vystudovala Sociální politiku a sociální práci na Západočeské univerzitě v Plzni, pracovala jako lektorka primární prevence na základních školách a následně jako vedoucí podporovaného zaměstnávání pro osoby se zdravotním postižením. Od roku 2017 dosud je klíčovou pracovnicí doprovázející pěstounské rodiny pod Sdružením pěstounských rodin z.s. v Plzni.
Prošla kurzy respektující komunikace a dále se v této oblasti vzdělává. V roce 2018 se vyškolila jako lektorka kurzu „Silní rodiče-Silné děti“ a získala certifikát pro jeho vedení. Pro zvýšení odbornosti při doprovázení pěstounských rodin je od roku 2022 navíc certifikovanou lektorkou kurzů na téma Vývojového traumatu a Terapeutického rodičovství, neboť absolvovala výcvik lektorů pro tuto tematiku pod organizací ATTA.
Kurz Terapeutické rodičovství se budeme snažit otevřít pro zájemce příští rok (2023) v Poradnách NRP v Praze a Plzni.
