Je možné si zde přečíst některé články z vydaných čísel časopisu:

PRŮVODCE NÁHRADNÍ RODINNOU PÉČÍ, 6/2011

 S DIDŽERIDOU PROTI STRESU

Žijeme v nejosvětlenějším, nejhlučnějším a nejrychlejším období lidských dějin.

Chceme všechno, a sice hned, všude a vždy. V módě je zrychlování místo zpomalování. Digitální revoluce nás nutí k souběžnému provádění několika různých náročných úkonů současně. Soukromý i profesní život v čím dál horečnějším tempu není trvale možný a každý z nás si uvědomí jeho zhoubnost. Stále častěji se dostavuje vyčerpanost, neboť stresovaní lidé nejsou ani schopni odpočívat. Stres oslabuje imunitní systém, snižuje schopnost regenerace a může způsobit takzvané vyhoření.

Objevují se názory, že účinné zvládání stresu bude pro nás klíčová dovednost pro fungování ve společnosti i v rodině. Proti stresu se lze bránit různými technikami a jednou z velmi důležitých je hluboké dýchání. Stres nás připravuje o dech, a když jsme bez dechu, odsouvá se kýžený cíl do nedohledna. "Jen ten, kdo umí zhluboka dýchat, má odvahu a sílu lva," říká přísloví z Dálného východu.

Rád bych čtenáře v tomto článku krátce seznámil s didžeridou - hudebním nástrojem australských domorodců - jako jednou z možností antistresové prevence.

CO JE DIDŽERIDA (DIDGERIDOO)

Hluboký bručivý tón, jakoby nám něco blízkého a známého, klidný a konejšivý. Tak bychom mohli charakterizovat didgeridoo - prastarý, mnoha legendami opředený hudební nástroj prapůvodních obyvatel Austrálie.

V tradičním smyslu se jedná o dutý 1-2 m dlouhý kmen eukalyptu, jehož dutina vzniká vyhlodáním středu kmene termity, tedy jakýmsi samovolným procesem vzešlým z útrob samotné přírody.

Pro někoho předmět tajemný - posvátný - nedotknutelný, pro druhé nevšední hudební nástroj, pro jiného třeba jen nezajímavá děravá větev. My obvykle začínáme trubkou z novoduru, PVC nebo vymytou trubkou od vysavače. Pořízení takové první cvičební didžeridy přijde na pár korun.

Didžerida kupodivu nepotřebuje žádné mechanické části k ovládání změny tónu, základní tón je vyluzován ovládáním rozechvělých rtů.

Z moderního pohledu patří didžerida k nejstarším hudebním nástrojům světa, jehož věk se odhaduje na 20.000 - 40.000 let. Je ojedinělá svou bohatostí na vyšší harmonické složky (alikvotní tóny) a svými hluboce stimulačními účinky na lidskou psychiku. V současné době se používá k nejrůznějším terapeutickým účelům.

PROČ JE DOBRÉ HRÁT NA DIDŽERIDU

Australská domorodá píšťala didžerida (didgeridoo) symbolizuje mystérium pravěku. Celá desetitisíciletí sedávali domorodci na bobku v buši a dlouhé hodiny "hrají" na didžeridu. Zvláštní technikou, při které se jakoby vůbec nenadechují (odborně se tomu říká cirkulární dech), vyluzují na své didžeridy neuvěřitelné spektrum harmonických tónů, podivných rytmů a pulzací, napodobujících úprk klokanů, zvuky blížící se bouře, vytí divokých psů, záchvěvy země a lidské duše. Léčivé frekvence stimulují všechny buňky lidského těla a nejen obvyklou cestou vnímání zvuku, ušima: nízké frekvence stimulují celé dlouhé části těla, určité tkáně a dokonce i tělesné procesy. Interferencí vzniklé alikvotní tóny harmonizují a ladí nejen jednotlivé neurony našeho mozku, ale i výsledek jeho činnosti - emoce, myšlenky, city. Několik minut hry na didžeridu je účinnější než dlouhé pasivní muzikoterapeutické semináře.

Obrovské spektrum zvukových frekvencí v neuvěřitelné škále barev, které hráč ze svého nástroje vyloudí, rezonance v buňkách a dutinách lidského těla i důkladné dechové a relaxační cvičení pak spoluvytváří velmi léčivou zvukovou a vibrační lázeň těla i duše. Čím je hráč na didžeridu duchovně pokornější a čistší, tím znělejší je zvuk, který na svém nástroji vyluzuje.

Hra na didžeridu je dokonalou terapií. Čím déle a čistěji hráč na svůj nástroj hraje, tím čistěji zní, a tím účinnější harmonizaci se hráč vystavuje. Didžerida se ladí na dech a tělo a mysl hráče a "vyhraje se", stejně jako mistrovské housle v rukou virtuosa. Hráč zažívá velmi brzy stav Jednoty, jakéhosi splynutí s přírodou okolo, se Zemí, s celým vesmírem. Pomocí dechu a zvuku hledá, nalézá a obnovuje vnitřní rovnováhu a jistotu. A to je přesně to, co nám, takzvané civilizovaným lidem, dnes stále víc chybí.

Při hře se nenásilně uvolňuje obličejové mimické svaly, rty a po chvíli hraní začne tělo produkovat endorfiny, přirozené opiáty. Hráč se dostává do pohodové nálady a začne se usmívat. Cirkulární dýchání je dokonalé dechové cvičení bránice, která svými pohyy intenzivně masíruje vnitřní orgány a podporuje tak jejich správnou činnost. Prudké nádechy nosními dírkami jsou dokonalou masáží citlivých tkání a nejlepší prevencí nemocí horních cest dýchacích, které jsou u nás na jaře a na podzim tak rozšířené, že už je považujeme za normální.

Spektroskopickou analýzou hlasu se dá zjistit, když člověku nezní nebo jsou narušené určité frekvence. Každá frekvence odpovídá určité části těla nebo orgánu, a když tato frekvence v hlase chybí, může dojít i k poruše orgánu. Frekvenčně bohatý zvuk didžeridy dodává našim vyslím i tělům chybějící vibrace. Velmi si pochvalují zvuk didžeridy i těhotné ženy. Alikvonty a hluboké tóny, které obchází bloky v těle, jsou dokonalým masážním prostředkem pro unavenou páteř.

Osvojení cirkulárního dechu může být prvním krokem k novému, revolučnímu programování vlastní mysli.

Umění zahrát na didžeridu může dospívajícím mladíkům dodat tolik postrádané sebevědomí mezi vrstevníky. A didžerida také bezpečně přemění jejich "přebytečnou" energii na léčivou hudbu.

                                                                             Ing. Vratislav Kratochvíl,

                                                                                      muzikoterapeut

PRŮVODCE NÁHRADNÍ RODINNOU PÉČÍ, 5/2011

 CO NÁS ČEKÁ (A DOUFÁM, ŽE NEMINE) V PÉČI O DĚTI DO TŘÍ LET

Za umisťování dětí do tří let v ústavech jsme kritizováni ze všech možných mezinárodních institucí, např. od Výboru pro práva dítěte OSN nebo WHO - Světové zdravotnické organizace. Směrnice OSN, které před dvěmi lety přijalo Valné shromáždění OSN, říkají, že "V souladu s převládajícím názorem odborníků by se péče o malé děti (zejména o děti do 3 let věku) měla uskutečňovat v prostředí rodinného typu..."

V posledních měsících např. UNICEF zahájil kampaň proti umisťování nejmenších dětí do ústavních zařízení. Přestože jsme zemí, jejíž odborníci již téměř před půl stoletím poukazovali na negativní vliv ústavní péče na děti, stále se tváříme, že to jinak než s kojeneckými ústavy nejde.

Od konce srpna, kdy pan ministr Drábek oznámil, že plánuje ukončit činnost kojeneckých ústavů, se tomuto tématu věnují mnohé sdělovací prostředky. Můžeme se dozvědět, že rušení je unáhlené, že ještě nejsou vybudovány služby nebo že se konkrétní zařízení rušení nebojí, protože jsou přesvědčeni, že vždycky bude jejich péče potřeba. Škoda, že víc nezaznívají také optimisté - přestože jdeme zkoušet něco nového, nejdeme úplně do neznáma.

Jako Česká republika máme výhodu v tom, že proces deinstitucionalizace péče o nejmenší děti již proběhl ve všech okolních zemích a my se můžeme poučit z jejich úspěchů i případných chyb. Slovensko pro nás může být dobrým příkladem toho, že skutečně lze péči o malé děti zvládat v náhradních rodinách. Myslím, že by stálo za to, více se zajímat o to, jak v praxi vypadá život slovenských profesionálních rodin, které přijímají kojence a batolata. Třeba by nám to pomohlo věřit tomu, že i v ČR to půjde.

Nikdo nezpochybňuje potřebu dětí vyrůstat v rodině, vytvořit si vazbu k mateřsky se chovající osobě. I když dítě pak tuto vazbu ztratí, má schopnost vazbu přesměrovat na jinou osobu. Pokud si však dítě v neútlejším věku vazbu nevytvoří např. protože se u něj střídaly sebeobětavější sestřičky v "kojeňáku", nevytvoří se mu odpovídající spoje v mozku a ono pak má ztíženou možnost navazovat vazby i v pozdějším věku. Dokazují to nejrůznější výzkumy psychologické, sociologické, neurologické a další. S dětmi poznamenanými ústavní deprivací má většina z vás velmi osobní zkušenost. Prosím, podělte se o tyto svoje zážitky s ostatními, řekněte, jak se vaše dítě projevovalo, když přišlo z ústavu, vyprávějte o stereotypních pohybech, o opožděném vývoji, o tom, jak by vaše dítě odešlo s kýmkoliv, kdo se na ně usmál. Řekněte o tom, jak se bálo, že ho někde necháte nebo že ho vrátíte. Seznam by mohl být mnohem delší a přitom mnoho lidí o deprivaci neví nebo si neumí představit její konkrétní projevy (bohužel mezi ně patří i mnozí zaměstnanci kojeneckých ústavů či dětských center).

Jsem přesvědčena, že je třeba pracovat na vytvoření takového systému, ve kterém nebudou kojenci a batolata umisťováni v ústavech. Klidně bych prodala stávající budovy kojeneckých ústavů developerům (narážím na některé nepodložené fámy, které kolují v poslední době), pokud to bude znamenat, že děti budou v rodinách - buď ve svých původních rodinách, které bude někdo kvalifikovaně doprovázet nebo v odborně vybraných a dobře připravených náhradních rodinách, byť na přechodnou dobu. Nesmí samozřejmě chybět ani kontrola. Děti, o které se nestarají vlastní rodiče, jsou v péči státu, a stát odpovídá za to, aby jim byla poskytována ta nejlepší možná péče.

Někdy slýchám argument, že v systému přechodné péče bude dítě střídat více rodin a že je lepší, když je dítě ve "stabilním" prostředí ústavu. O miminko, kterému je několik týdnů, se starají během dne různé směny, takže ono každých několik hodin ztrácí blízkou osobu. Navíc takovou, která se zároveň s ním stará o několik dalších. Tak nevím, co je stálejší prostředí.

Vy, jako pěstouni, kteří máte zkušenost s přijatými dětmi, můžete teď být v mnohém pozitivními vzory. Jednak můžete vysvětlovat, co těm dětem dáváte a proč je to pro ně důležité. Také můžete vysvětlovat, že pro peníze se tohle dělat nedá nebo vyčíslit, kolik peněz státu ušetříte. Remcalům spočítejte, kolik máte na hodinu, zeptejte se, zda oni chodí do práce zadarmo nebo noste sebou formulář pro žadatele o NRP a dávejte ho těm, kteří vás podezřívají, že to děláte pro peníze. Jestli je to tak výhodné, tak ať to zkusí.

Dnes, stejně jako zítra, bude v ústavních zařízeních usínat asi 1400 miminek a kojenců. Každý den znamená pro děti v kojeneckých ústavech nenahraditelnou ztrátu. Takže, pojďme pomoci je dostat ven.

Mgr. Kateřina Šlesingerová, V zájmu dítěte, o.s.; členka Meziresortní koordinační skupiny k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti

_____________________________________________________________

PRŮVODCE NÁHRADNÍ RODINNOU PÉČÍ, 4/2011

NEBÝT VYŘAZEN ZE ŽIVOTA

Byla jsem oslovena napsat pár řádek o pěstounské péči. Téměř ve stejném okamžiku, kdy jsem se rozhodla napsat několik slov, jsem zachytila titulek v televizi "Stát bude potřebovat 500 nových pěstounů, za krátké období" na to se mi do ruky dostal novinový titulek "Stát se chystá rušit kojenecké ústavy" a do třetice jsem se mohla seznámit se "Stanoviskem veřejného ochránce práv k rovnému zacházení s dětmi při zařazování do evidence náhradní rodinné péče".

Ve svém krátkém zamyšlení nebudu komentovat žádný z výše uvedených titulů, ale jisté je, že se s nimi potkám.

Na začátek snad jen tolik...stát potřebuje pěstouny, ale vězte, že je to dostatek dětí, které nemají to štěstí a nemohou vyrůstat v prostředí milující rodiny. Z toho můžeme lehce odvodit, že ten, kdo potřebuje náhradní rodiče, jsou a především budou děti.

Co je to za děti, které se ocitají mimo rodinu? Myslím si, že o těchto dětech bylo už mnoho napsáno. Jisté je, že dětem by bylo nejlépe v prostředí vlastní fungující biologické rodiny, ale to bohužel z různých důvodů není možné, a tak se tyto děti dostávají do prostředí ústavního a do tohoto prostředí řadím i zařízení typu Klokánek. To je většinou první zásadní okamžik v životě dětí, které se potkají se Zákonem č.359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Tento zákon vymezuje další kroky, které tyto rodiny a děti čekají.

V tomto místě si dovolím opustit rodinu a zaměřím se pouze na dítě. Ti, co mne dobře znají, vědí, že tento způsob mi není blízký, jelikož se domnívám, že dítě a rodina je spojení, které nelze zpřetrhat a vždy k sobě patří a hovoříme-li o pěstounské péči, tak obzvlášť. Ti z Vás, kteří mají strach z kontaktu s biologickou rodinou, se určitě chytají za hlavu, ale vězte, že pravda je třeba hledat vždy někde uprostřed, ale to je na jiné povídání.

 Další zásadní okamžik v životě dětí mimo vlastní rodinu je jejich zařazení do evidence na zprostředkování náhradní rodinné péče. Tyto evidence jsou vedeny krajskými úřady a dále celorepublikově Ministerstvem práce a sociálních věcí. V nich jsou zařazeny děti za účelem zprostřekování osvojení a pěstounské péče. Při mém působení na MPSV nikdy tyto evidence nebyly prázdné. To znamená, že stále byly a jsou děti tzv. vhodné pro náhradní rodinnou péči. Jaké jsou tyto děti? Takové, jaký je svět kolem nás. Tak si v duchu může odpovědět každý. Jsou sem zařazeny děti, pro které se velmi rychle jande náhradní rodina, a pak jsou zde děti, které stále na náhradní rodinu čekají. Důvodem pro jejich čekání může být hned několik handicapů - sama se divím, že používám toto slovo, ale v tomto bodě se mi zdálo jeko nejvhodnější. Berme v úvahu, že handicap je něco, co Vás omezuje. U těchto dětí je to například fakt, že jsou v evidenci společně se sourozenci (patří sem i dvoučlenná sourozenecká skupina), že jsou odlišného etnika nebo mají zdravotní odchylku v podobě sluchové vady, zrakové vady či tělesného a mentálního postižení. Mnozí namítnete, že starat se o dítě s handicapem není vůbec jednoduché. Budete mít pravdu, není to o starání, je to o přijetí takového dítěte, o schopnosti dát mu lásku a dokázat postavit jej do života. Rozhodně je to o doprovázení na celý život, o trpělivosti, lásce a spoustě energie.

V tomto místě bych se jen letmo dotkla Stanoviska veřejného ochránce práv k rovnému zacházení s dětmi při zařazování do evidence náhradní rodinné péče - zjednodušeně řečeno, každé dítě má právo být zařazeno za účelem zprostředkování nahradní rodinné péče, a to bez rozdílu. Chápu, že je složité, zařadit do evidence dítě, které je zdravotně postižené, které jeho biologická rodina nepřijala právě pro toto postižení. Souhlasím se stanoviskem veřejného ochránce práv: co když právě toto dítě, které putuje z kojeneckého ústavu do dalšího zařízení, osloví některou náhradní rodinu a podaří se malý zázrak, které jsem měla možnost poznat.

Do pěstounské péče převzala samožadatelka holčičku s prognózou, které by se většina polekala. Výhodou bylo, že žadatelka o pěstounskou péči měla již zkušenosti a nebála se spolupráce s odborníky. Stal se zázrak, holčička má rodinu, která vyvolává pocit jistoty, bezpečí a vzájemného spojení. Mravenčí práce pro náhradní rodinu rozhodně nekončí, ale pokud je potkáte, hned poznáte, že to úsilí stojí za to.

Dovolím se vrátit na začátek...stát nepotřebuje pěstouny, ale pěstouny potřebují děti a pěstouni zase potřebují kvalifikované odborníky, kteří by je a přijaté děti doprovázeli na jejich nelehké cestě.

Bc. Sophia Dvořáková - odbor rodinné politiky MPSV

_____________________________________________________________

PRŮVODCE NÁHRADNÍ RODINNOU PÉČÍ, 3/2011

OSVOBOZENÍ PĚSTOUNŮ OD POPLATKŮ ZA PŘEDŠKOLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ JIM SVĚŘENÝCH DĚTÍ A OSVOBOZENÍ DĚTÍ VYRŮSTAJÍCÍCH V PĚSTOUNSKÉ PÉČI OD REGULAČNÍCH POPLATKŮ

V dnešním sociálně právním okénku bych se ráda věnovala placení pěstounů za mateřskou školu a regulačním poplatků za děti vyrůstajících v pěstounských rodinách. Podrobněji vše naleznete v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělání (školský zákon), vyhlášce č. 43/2005 Sb., kterou se mění vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a v právním výkladu MŠMT K úplatě za předškolní vzdělávání podle § 123 zákona č. 561/2004 Sb. a k souvisejícím otázkám (2/2006).

Nejdříve se společně podíváme na poplatky za předškolní vzdělávání. Podle vyhlášky o předškolním vzdělávání je ředitel mateřské školy povinen osvobodit od úplaty zákonného zástupce dítěte, který pobírá sociální příplatek, nebo fyzickou osobu, která o dítě osobně pečuje a pobírá dávky pěstounské péče, pokud řediteli tuto skutečnost prokáže. Je však potřeba připomenout, že poplatky za předškolní vzdělávání nezahrnují stravu. A tak přestože jsou pěstouni osvobozeni od poplatků za předškolní vzdělávání, za stravu ve školce platit musí.

Na rozdíl od dávky sociální příplatek dávky pěstounské péče podle zákona o státní sociální podpoře nepatří mezi dávky poskytované v závislosti na výši příjmu. Zahrnují příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměnu pěstouna, příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Vzhledem k tomu, že poslední dva uvedené příspěvky nemají povahu opakujících se plnění, nelze hovořit o jejich „pobírání“. Rozhodující proto bude především odměna pěstouna a příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Skutečnost, že pěstoun pobírá dávky pěstounské péče, prokáže písemným oznámením (popř. rozhodnutím) o tom, že mu byla dávka přiznána, vydaným orgánem státní sociální podpory. Na rozdíl od sociálního příplatku zde není zákonem stanoveno období, na něž se dávka přiznává, ani čtvrtletní cyklus. Otázka, na jakou dobu osvobodit, zde proto není tak složitá a záleží na úvaze ředitele mateřské školy.

A teď se vydáme do tajů regulačních poplatků za děti svěřené do pěstounské péče.  Zákon o veřejném zdravotním pojištění říká, že regulační poplatky neplatí pojištěnec svěřený rozhodnutím soudu do pěstounské péče podle zákona o rodině. Je však třeba, aby pěstoun lékaři nebo jinému odborníkovi, u kterého je ze zákona povinnost platit regulační poplatky, prokázal rozhodnutím o svěření daného dítěte do pěstounské péče. Je nutné upozornit, že na děti svěřené do poručnické péče se toto ustanovení podle zákona nevztahuje. Je tedy docela možné, že nastane situace, kdy pěstouni nebudou muset za některé děti platit a za jiné budou. Vždy podle toho, do jakého druhu náhradní rodinné péče jim byly svěřeny.

Do regulačních poplatků řadíme:

• 30 Kč za

1. návštěvu, při které bylo provedeno klinické vyšetření (dále jen "návštěva") u praktického lékaře, praktického lékaře pro děti a dorost, ženského lékaře, nebo za návštěvu, při které bylo provedeno vyšetření u zubního lékaře,

2. návštěvu u lékaře poskytujícího specializovanou ambulantní zdravotní péči,

3. návštěvní službu poskytnutou praktickým lékařem a praktickým lékařem pro děti a dorost.

Tyto tři regulační poplatky popsané v předchozím odstavci se neplatí, jestliže je pojištěncem dítě do dovršení 18 let věku včetně tohoto dne (nemusí jít tedy o dítě svěřené do pěstounské péče).

• 30 Kč za návštěvu u klinického psychologa,
• 30 Kč za návštěvu u klinického logopeda,
• 30 Kč za vydání každého, ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného, léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely, předepsaného na receptu, bez ohledu na počet předepsaných balení. Pokud pojištěnec za vydání léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsaného na receptu platí doplatek, je součet doplatků za všechna balení léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely jednoho druhu snížen o zaplacený regulační poplatek nebo jeho příslušnou část, a to tak, aby částka zaplacená pojištěncem za doplatek a regulační poplatek činila nejméně 30 Kč,

• 90 Kč za pohotovostní službu poskytnutou zdravotnickým zařízením poskytujícím:

1. lékařskou službu první pomoci včetně lékařské služby první pomoci poskytované zubními lékaři,

2. ústavní pohotovostní službu v sobotu, neděli nebo ve svátek a v pracovních dnech v době od 17.00 hod. do 7.00 hod., pokud nedojde k následnému přijetí pojištěnce do ústavní péče,

• 60 Kč za každý den, ve kterém je poskytována ústavní péče, komplexní lázeňská péče nebo ústavní péče v dětských odborných léčebnách a ozdravovnách.

 Mgr. Bronislava Butulová, sociální pracovnice Poradny NRP

butulova(zavináč)pestouni.cz ; tel. 543 249 141

Jaká témata vás zajímají? Vaše náměty do sociálně právního okénka nebo i dotazy na podobnou problematiku zasílejte na emailovou adresu:

butulova(zavináč)pestouni.cznebo volejte na tel.: 543 249 141, 731 507 400.

_____________________________________________________________

PRŮVODCE NÁHRADNÍ RODINNOU PÉČÍ, 2/2011

RODINA JE POŽEHNÁNÍM

Rodina dobře fungující je nejen velkým požehnáním pro společnost, ale i pro všechny své členy. Mateřství a otcovství je poslání, které nekončí tím, že se probudí nový život a vznikne nová lidská bytost, která by zde jinak nebyla. Malý človíček ke svému vývoji ve zralého člověka potřebuje prostředí naplněné ovzduším lásky, které vytváří rodiče a svým dílem k němu přispívají i ostatní členové rodiny - sourozenci, prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice... Z mladé rostlinky zasazené při vzniku manželství, když si muž a žeba slíbí lásku, úctu a věrnost, vyrůstá a rozvětvuje se strom života. Celé to tkanivo vztahů drží pohromadě věrností těch dvou. Dobře fungující rodina je tedy velkým přínosem pro společnost. Naopak rozpad rodiny staví společnost před úkol, zajišťovat náhradu za různé funkce, které rodina plní. Nejen že je to ekonomicky náročné, ale při nejlepší vůli je to jen nedokonalá náhražka.

Proto by se mělo vynakládat mnohem větší úsilí na záchranu přirozených rodin. Problém je v tom, jak se postarat o děti, které musí na čas odejít z rodiny, jež je v krizi. Zatím bývají umisťovány do dětských domovů, což by mělo být až krajním nouzovým řešením. S tím vyvstává otázka tzv. profesionálních pěstounů. V zájmu dětí by se měl udržet kontakt s jejich přirozenou rodinou, kam by se měly vrátit. Měla by to být hostitelská rodina, kde jsou tyto děti "na návštěvě", aby se vztah k vlastní rodině nepřekryl vztahem k dočasným pěstounům. Snad by to mohli být starší zkušení pěstouni tak trochu v roli dědečka a babičky.

Je však mnoho dětí, které se vrátit nemohou a pro které pěstounské rodiny znamenají prostředí domova díky rodinným vztahům, které se vytváří. Je to přece jen poněkud náročnější poslání než v biologické rodině. Náročnější na trpělivost, čas, jenž se musí přijatým dětem věnovat, na úsilí, které musí všichni členové rodiny vynaložit, aby do ní nový člen rodiny dobře zapadl, ale i po finančí stránce. Stát má svůj díl dopovědnosti za děti, které pěstounům svěřil, proto musí tyto rodiny nějakým způsobem doprovázet, což by nemělo být pociťováno jako dozor, ale jako pomoc a zároveň je třeba maximálně ctít rodinné soukromí, aby se život pěstounské rodiny co nejvíce blížil prostředí rodiny biologické. Pěstouni by se neměli cítit jako zaměstnanci státu, ale jako spolupracovníci, bez nichž stát nedokáže dát opuštěným dětem to, co potřebují, aby byly schopny se jednou samostatně vydat do života a měly přitom stále určité místo, kam se mohou vracet, kde jim někdo rozumí.

 V encyklice Benedikta XVI. Deus caritas est se píše: Neexistuje žádné spravedlivé státní uspořádání, jemuž by se podařilo to, aby služba lásky byla zbytečná. Vždy bude existovat utrpení, které volá po útěše a pomoci. Vždy bude existovat osamocenost... Nikoli stát, který by reguloval a řídil všechno, je tím, co potřebujeme, nýbrž takový stát, který by na základě principu subsidiarity velkodušně uznával a podporoval iniciativy pocházející od různých společenských sil, jež propojují bezprostřednost s blízkostí lidem, kteří potřebují pomoc. Láska neposkytuje lidem pouze materiální pomoc, ale také občerstvení pro duši. A péči o ni, což bývá často potřebnější než materiální podpora. Je třeba udělat všechno pro to, aby připravované změny docenily tento přínos lásky.

Msgr. Jiří Mikulášek, generální vikář Brněnské diecéze

_____________________________________________________________

PRŮVODCE NÁHRADNÍ RODINNOU PÉČÍ, 1/2011

REFORMA SYSTÉMU PÉČE O OHROŽENÉ DĚTI - NOVÁ ŠANCE PRO PĚSTOUNSKOU PÉČI V ČR

 Dlouhodobě neřešené problémy v oblasti péče o ohrožené děti přiměly jak minulou, tak současnou vládu k rozsáhlým reformám, jejichž cílem je zajištění důsledné ochrany všech práv dítěte. V prvé řadě jde o právo na zachování vztahů, které jsou pro ně důležité. Řada dětí se dnes ocitá v ústavní péči jen z toho důvodu, že jejich rodičům nebyla včas poskytnuta podpora.

 Pěstounská péče by měla nastupovat jako další řešení v řadě, a to v případě, kdy není možné, aby dítě vyrůstalo ve své vlastní rodině. Většímu rozšíření tohoto typu péče o děti brání systémový dluh v oblasti aktivního vyhledávání pěstounů, příprav a podpory pěstounů, ať materiální nebo např. různými typy služeb. Zájemců o pěstounskou péči je nedostatek a mnozí z nich navíc nejsou ochotni akceptovat nutnost zajištění styku dítěte s biologickou rodinou. Chybí podpora ze strany sociálních pracovníků, úřady sociálně právní ochrany jsou přetížené a na práci s rodinou nemají ani čas ani potřebné nástroje. Mnohé problémy pramení i z faktu, že česká společnost význam pěstounství zatím nedoceňuje. Proto se pěstounství stále ještě nestalo dostatečně významnou alternativou k ústavní péči, službou, která umožní, aby děti zůstávaly v rodinném prostředí.

Na tento stav reaguje novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, kterou v těchto dnech dokončuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. V oblasti pěstounské péče novela řeší otázky hmotného zabezpečení pěstounů, podmínek pro výkon jejich služby a oblast příprav a zprostředkování.

Odchod z rodiny i příčiny, proč dítě musí rodinu opustit, představují mimořádně traumatizující životní zkušenost. Většina dětí v pěstounské péči tak vyžaduje mimořádnou pozornost. Z tohoto důvodu je jedním z cílů nové právní úpravy určitá "profesionalizace" pěstounské péče. Odměna pěstouna bude v případech dětí, které vyžadují zvýšenou péči, nastavena tak, aby se pěstoun mohl této službě věnovat na "plný úvazek". Na stranu druhou budou nastavena jasná pravidla pro zajištění kvality této péče, včetně pravidelného vyhodnocování jak je péče poskytována.

Každý pěstoun (s výjimkou příbuzenské péče, kdy má pěstoun k dítěti vyživovací povinnost) bude dostávat za svoji činnost odměnu na základě dohody o výkonu pěstounské péče. Odměna bude posuzována jako plat, proto návrh i té nejnižší sazby odměny odpovídá aktuální výši minimální mzdy. Kromě výše odměny bude dohoda upravovat rozsah pomoci, která je pěstounovi trvale nebo dočasně poskytována při zajištění osobní péče o dítě, způsob poskytování poradenské pomoci pěstounovi v souvislosti s výkonem pěstounské péče, rozsah doplňování odborných znalostí a dovedností pěstouna, způsob provádění dohledu nad výkonem pěstounské péče, a popis toho, jak bude pěstoun udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými.

Speciální kategorii pěstounů představují pěstouni na přechodnou dobu. Tento institut existuje v českém právním řádu od poloviny roku 2006. Dosud však nebyl fakticky využíván, protože nebyla dořešena otázka zajištění pěstounů v době, kdy jim do péče nebylo svěřeno dítě. Pěstounská péče na přechodnou dobu by měla zajistit pro dítě nejen náhradní rodinné prostředí, ale zároveň úzce spolupracovat s dalšími službami, tak aby nedošlo k zpřetrhání vazeb mezi dítětem a jeho rodiči a dítě se mohlo v případě nápravy poměrů co nejrychleji vrátit zpět. Předpokládá se, že právě tato pěstounská péče bude pracovat i s dětmi, které vyžadují mimořádnou pozornost a které v současné době lze jen velmi těžko umístit do náhradní rodinné péče.

 Počítá se i s podporou dlouhodobě působících pěstounských rodin. Jak noví, tak stávající pěstouni získávají (vedle odměny) nárok na podpůrné služby a doprovázení. Novela zákona zároveň počítá s tím, že bude stanoven maximální počet dětí, kterou bude možno svěřit do péče jednoho pěstouna. To se netýká případů, kdy jsou již děti do péče svěřeny.

Dále je navrhováno, aby dávky pěstounské péče byly vyjmuty ze systému státní sociální podpory. Důvodem je zejména fakt, že se v celém systému dávek státní sociální podpory předpokládá postupné rozšiřování příjmového a majetkového testování, což v případě pěstounských dávek, koncipovaných jako odměna za službu, není nutné. Kromě stávajících dávek (příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči, příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozidla) se počítá se zavedením nové dávky při odchodu dítěte z pěstounské péče. Podobná dávka již v současné době existuje např. na Slovensku. Zavedením této dávky se zrovnoprávní postavení mladých dospělých opouštějících ústavní zařízení a pěstounskou péči.

Další novinkou by se měl stát státní příspěvek na výkon pěstounské péče. Ten by měl krajům, obcím a pověřených osobám, tj. těm seubjektům,které mají oprávnění uzavírat s pěstouny dohody, pokrýt náklady, kterou jsou spojeny s poskytováním pomoci pěstounovi a s prováděním dohledu nad výkonem pěstounské péče. Jde zejména o pomoc s péčí o děti v pěstounské péči, poradenství, pomoc s doplňováním odborných znalostí a dovedností pěstouna atd.

Zároveň budou upřesněna pravidla pro poskytování příprav fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny. Tu budou zajišťovat výhradně osoby pověřené k provádění příprav a k poskytování poradenství a pomoci žadatelům o zprostředkování náhradní rodinné péče. Pověření bude vydávat kraj, v případě organizací zřizovaných krajem Ministerstvo práce a sociálních věcí. Bude také stanoven minimální časový rozsah příprav včetně speciální přípravy k přijetí dítěte na přechodnou dobu.

V otázce zprostředkování bude posílena pozice krajů při vyhledávání vhodných osvojitelů nebo pěstounů pro konkrétní dítě. Bude zrušena agenda zprostředkování na úrovni Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo si zachová roli metodického a kontrolního orgánu ve věcech zprostředkování a i nadále bude odvolacím orgánem. Možnost zprostředkování náhradní rodinné péče krajským úřadem bude rozšířena tím, že krajský úřad bude pro děti vedené v jeho evidenci vyhledávat vhodné žadatele nejen z evidence žadatelů vedené tímto krajským úřadem, ale rovněž z evidence žadatelů vedené ostatními krajskými úřady.

Novela zákona by měla vstoupit v účinnost od 1.1.2012. Vedle legislativního procesu bude probíhat řada dalších aktivit vedoucích k tomu, aby se na nový systém připravili sociální pracovníci na obcích a krajích, poskytovatelé služeb atd. Na část těchto aktivit plánuje MPSV využít finanční prostředky z fondů EU. Nejdůležitější změnou, kterou nelze nařídit žádným zákonem ani metodikou, je změna přístupu k řešení situace dětí a rodin. Jde o to, aby se ochrana práva dítěte na dospívání a výchovu v přirozeném rodinném prostředí stala hlavním a všeobecně přijímaným principem sociálně-právní ochrany.

Návrh novely zákona nyní čeká vnější připomínkové řízení a zejména schvalování v parlamentu. Teprve zde získají podmínky, za nichž bude od 1.1.2012 vykonávána pěstounská péče, konečnou podobu.

Miloslav Macela, ředitel Odboru rodiny a dávkových systémů MPSV

_____________________________________________________________

PRŮVODCE NÁHRADNÍ RODINNOU PÉČÍ, 4/2010

KONTAKT DÍTĚTE V PĚSTOUNSKÉ PÉČI S JEHO PŮVODNÍ RODINOU
 

Na 8. dni pěstounských rodin jsme se ve druhé diskusní skupině věnovali tématu
Kontakt dítěte v pěstounské péči s jeho původní rodinou. Toto téma jsme zvolili, protože naše Sdružení realizuje projekt Asistovaný kontakt. Chtěli jsme dát prostor lidem, kterých se tato problematika osobně dotýká. V diskusní skupině byli pěstouni se zkušeností s kontaktem dětí a původních rodičů, sociální pracovnice z orgánu SPOD, pěstounka z Rakouska.

Účastníci skupiny se podělili o své pozitivní i negativní zkušenosti. Mluvili například o situaci, kdy děti samy ve věku čtrnáct a více let žádaly o kontakt se svou matkou. Všichni zúčastnění byli na tuto situaci připravováni psychologem po dobu jednoho roku. Bezprostředně po kontaktu bylo třeba psychoterapeutické intervence u jednoho dítěte a následné řešení vyvolaných psychických problémů. Dítě i ostatní členové rodiny potíže úspěšně zvládli. Nyní probíhá kontakt formou dopisů na přání dětí a všichni zúčastnění jsou se situací spokojení.

Pěstouni však měli více negativních zkušeností s kontaktem s původními rodiči. Popsali případy, kdy ke kontaktu došlo z popudu pěstounů, neboť chtěli svým dětem ve věku tři až pět let tuto zkušenost dopřát. V jejich přípravách na pěstounskou péči se na kontakt s původními rodiči kladl velký důraz. Přesto jim od počátku chyběla odborná pomoc, provázení a selhala ochranná složka úřadů. Nebylo jim poskytnuto bezpečné prostředí pro kontakt. Chyběla příprava dětí, pěstounů i původních rodičů. Ti začali dramaticky a nevhodně zasahovat do života pěstounů i dětí. Pěstouni nebyli schopni své přijaté děti chránit. Tuto zkušenost hodnotí jako traumatickou a tudíž negativní. Kontakt dítěte s rodiči nyní považují za ohrožující, neboť stávající systém nedává původním rodičům dostatečné hranice.

Na základě těchto zkušeností jsme se shodli na podmínkách, za jakých by měl kontakt s původními rodiči probíhat, aby byl bezpečný pro všechny zúčastněné. Naše výstupy uvádíme v těchto sedmi bodech.

1. Vyjít z potřeb dítěte. K asistovanému kontaktu by mělo dojít, pouze pokud ho dítě žádá nebo s ním souhlasí. Ne v případě, že ho dítě odmítá, nebo se celé situace bojí.
2. Mluvit doma s dítětem o jeho minulosti a původní rodině. Asistovanému kontaktu by mělo předcházet povídání o zkušenostech dítěte z jeho původní rodiny, co si pamatuje, co si myslí, co si představuje.
3. Příprava všech zúčastněných a následné ošetření všech po kontaktu. Pěstouni i děti by měli vědět, jak bude kontakt vypadat a co mohou očekávat.
4. Zajistit bezpečí všech zúčastněných. Kontakt by měl probíhat na neutrální půdě pod dohledem odborníka.
5. Spolupráce a vedení původní rodiny. Je nutná spolupráce s psychologem a sociálním pracovníkem. Ke kontaktu může dojít tehdy, když všichni zúčastnění respektují limity a stanovená pravidla kontaktu. Ten probíhá na základě písemně smluvených podmínek.
6. Možnost přeprušení kontaktu. Pěstouni mají právo říci ne, pokud dítěti kontakt škodí (podle odborného posudku), dokud nerozhodně soud.
7. Telefonický kontakt není vhodný. Není možné dostatečně kontrolovat, jak kontakt probíhá.

Mgr. Petra Bučková, psycholog Poradny NRP

Mgr. Bronislava Butulová, sociální pracovnice Poradny NRP.