Výlet do historie
aneb Víte k čemu sloužil nalezinec?
Když roku 1789 zrušil Josef II. bezmála 200 let sloužící Vlašský špitál pod Jánským vrškem ve Vlašské ulici na Malé Straně a zabavil jeho majetek, vznikla otázka, kam umístit původní pražský nalezinec, který v něm byl zřízen. Volba padla na nadační budovu pro duchovní při kostele sv. Apolináře. V něm měl být zřízen porodinec (jak se tehdy říkalo) a nalezinec.
Vedle přijímání odložených, převážně nemanželských dětí byl nalezinec určen spolu s porodnicí pro přijímání svobodných nemajetných dívek, které před porodem pracovaly v porodnici jako pomocné síly a potom byly spolu s dítětem na krátkou dobu umístěny v nalezinci. Nárok na šestiletou péči o dítě v nalezinci měly matky svobodné, rozvedené a vdovy. Ty pak byly k dispozici k přednáškám na porodnických klinikách a po porodu většinou 4 měsíce sloužily jako kojné v nalezinci nejen pro své, ale i ostatní děti.
Novorozenci zůstávali v nalezinci několik týdnů a potom byly za úplatu (v 1. roce 6 zl., ve 2. 4 zl. a ve 3. až 6. roce péče 3 zlaté měsíčně) dávány do pěstounské péče na venkov (tzv. prážata), nejdéle však na 6 let. Pokud byly pěstouny vráceny do nalezince po dovršení 6ti let, pak byly odesílány do domovských obcí, kde často těžce živořily.
Weitenweber (cit. Brdlík, Dětské lékařství v minulosti a jak jsem je prožíval. St. zdravotnické nakladatelství Praha, 1957) popisuje spojenou porodnici, nalezinec a sirotčinec takto: „Ústavy tyto jsou umístěny v dosti odlehlé končině Prahy za Dobytčím trhem (Karlovo náměstí, pozn. aut.) na Větrné hoře či Větrově nebo Větrníku, kteréžto místo právem nese svoje jméno (již od XIV. století). K těmto účelům přeměněný klášter sv. Apolináře leží na nejvyšším bodě Nového Města, obklopen kol dokola úrodnými polmi a příjemnými zahradami, odkudž jest překrásná vyhlídka na velmi malebné, stověžaté město”.
A pokračuje: „Tento ústav měl několikanásobné určení. Za prvé to byla porodnice a útulek pro padlé dívky a výjimkou pro vdané ženy, které zaplatily normální ošetřovací taxu, za druhé byl to nalezinec, který přijímal, pečoval a staral se o vychování nemanželských kojenců až do dosáhnutí 10 let. Přijímaly se též manželské děti chudých, nemocných rodičů až do jejich uzdravení, po případě i děti rodičů odsouzených do vězení. Dále byl to neveliký sirotčinec a za čtvrté zemský ústav pro očkování proti neštovicím, v němž byla stále zásoba dobré, čerstvé očkovací látky, sloužící ostatní Praze a celým Čechám. Konečně tu byl t.zv. Ammen-comptoir pro ženy, které chtěly nastoupiti jako kojné. Byly tu vyšetřeny po každé stránce a jestliže vyhovovaly, bylo jim vystaveno zdravotní vysvědčení.”
V dalším ještě podotýká Weitenweber, že žádná z žen přijímaných do porodnice není dotazována ani na své, ani otcovo jméno. „Ostatně měly ženy, které hledaly útočiště v porodnici na platebním oddělení, možnost v závoji, masce nebo jakkoli k nepoznání zahaleny, býti přijaty v kterémkoli měsíci těhotenství.”
Zpět na Články