Ombud­sman – mís­to, kde se může­me dovo­lat nápra­vy, když máme váž­né potí­že s úřa­dy a insti­tu­ce­mi. Jaká podá­ní sou­vi­se­jí­cí s dět­mi a péčí o ně se k němu dostá­va­jí, jaký postup jeho práv­ní­ci volí, jak vypa­dá opti­mál­ní, ale také hor­ší vývoj situ­a­ce ? Co může­me oče­ká­vat od změ­ny v nove­le záko­na o veřej­ném ochrán­ci práv ? Nejen o tom hovo­řil zástup­ce veřej­né­ho ochrán­ce práv JUDr. Vít Ale­xan­der Schorm.

Jak vypa­da­jí pod­ně­ty, kte­ré se k veřej­né­mu ochrán­ci práv dostá­va­jí, a jaký je zpra­vi­dla váš postup ?

Naše šet­ře­ní obvykle začí­ná na pod­kla­dě stíž­nos­ti. Začne­me ji zpra­co­vá­vat, vyžá­dá­me si spi­so­vý mate­ri­ál, obrá­tí­me se na pří­sluš­né úřa­dy, po kte­rých chce­me odpo­vě­di na naše otáz­ky. Naši práv­ní­ci mnoh­dy jedou na míst­ní šet­ře­ní. Výsled­kem je zprá­va. V ní zhod­no­tí­me všech­no, co jsme se dozvě­dě­li, a napí­še­me, jest­li postup úřa­du byl nebo nebyl v pořád­ku a proč.

Sna­ží­me se úřa­dy nepo­u­čo­vat hned od začát­ku, tak­že šet­ře­ní zpra­vi­dla kon­čí tím, že úřad žádá­me, aby chyb­ný postup nebo roz­hod­nu­tí napra­vil. Jak to udě­lá, nechá­vá­me na něm. Nevy­me­zu­je­me, jak má nápra­va vypa­dat, ale­spoň ne v prv­ní fázi. Ide­ál­ní je, když úřad vše napra­ví sám ješ­tě v prů­bě­hu šet­ře­ní. Čas­to se stá­vá, že pochy­be­ní i mož­ný způ­sob nápra­vy vyply­ne z dis­ku­ze našich práv­ní­ků s úřed­ní­ky už při míst­ním šet­ře­ní. Méně ide­ál­ní je, že kon­sta­tu­je­me něja­ké pochy­be­ní a úřad při­jme náprav­ná opat­ře­ní až v návaz­nos­ti na to. Ale i to se počítá.

Když úřad rea­gu­je na zprá­vu nega­tiv­ně, nesou­hla­sí s námi, nechce nic udě­lat nebo jsou jeho opat­ře­ní nedo­sta­ču­jí­cí, jsme důraz­něj­ší. Musí­me vydat závě­reč­né sta­no­vis­ko. V něm zno­vu ape­lu­je­me, aby úřad pře­hod­no­til svůj nega­tiv­ní postoj k našim zjiš­tě­ním a závě­rům. Také navrh­ne­me kon­krét­ní náprav­ná opat­ře­ní a po úřa­du chce­me, aby je realizoval. 

Tako­vé závě­reč­né sta­no­vis­ko je od vás vyjá­d­ře­ní maxi­mál­ní­ho zne­po­ko­je­ní nad koná­ním úřa­du nebo exis­tu­je ješ­tě něja­ké kategoričtější ?

Pokud úřad vůbec nic neu­dě­lá nebo se k věci sta­ví nega­tiv­ně, může­me ješ­tě jít tak­zva­ně do sank­ce. Mně se to slo­vo moc nelí­bí, pro­to­že je to tako­vá sankce/nesankce. Spo­čí­vá v tom, že infor­mu­je­me nad­ří­ze­ný úřad a pří­pad může­me medi­a­li­zo­vat. Jsme opráv­ně­ni zve­řej­nit i jmé­na kon­krét­ních osob, kte­ré něco udě­la­ly pod­le naše­ho sou­du špat­ně. Ale jak říkám, nepři­pa­dá mi to dob­ré. Pro­to­že pokud se nám nepo­da­ří, aby se úřad „chyt­nul za nos“ a konal lépe, nejsem si jis­tý, že infor­mo­vá­ní nad­ří­ze­né­ho úřa­du a medi­a­li­za­ce pove­dou k nápra­vě. Zastá­vám názor, že i když jsme si s něja­kým úřa­dem napsa­li dlou­há a mož­ná i emo­tiv­ní vyjá­d­ře­ní, musí­me si uvě­do­mit, že nám všem jde o spo­leč­nou věc. Napří­klad orgá­nům soci­ál­ně-práv­ní ochra­ny dětí (OSPOD) nejde o to, aby ško­di­ly dětem, rodi­čům nebo pěs­tou­nům, pro­to­že dob­ře vědí, že jejich úlo­ha je jim pomá­hat. Tak­že se sna­ží­me půso­bit více kon­sen­zu­ál­ně, pro­to­že situ­a­ci vyhro­tit, nemá val­ný smysl.

Měli bychom být pře­svěd­či­ví, sro­zu­mi­tel­ní, dávat dopo­ru­če­ní, kte­rá mají hla­vu a patu. Věřím, že při­chá­zí­me s ade­kvát­ní­mi návrhy, pro­to­že v napros­té vět­ši­ně pří­pa­dů fungují.

Jaké je pro­cen­tu­ál­ní zastou­pe­ní pro­blé­mů dětí mezi vše­mi stíž­nost­mi, kte­ré ombud­sman řeší ?

Tak­to přes­ně to kate­go­ri­zo­va­né nemá­me, pro­to­že když se řek­ne „pro­blémy dětí“, pokrý­vá to růz­né zále­ži­tos­ti napříč působ­nos­tí ombud­sma­na. Můžou sem spa­dat jak stíž­nos­ti, kte­ré poda­ly děti nebo je napsa­li rodi­če, tře­tí oso­by i tře­ba pro­ble­ma­ti­ka dis­kri­mi­na­ce… Děti vidí­me také při sys­te­ma­tic­kých návště­vách v ústav­ních zaří­ze­ních a moni­to­ru­je­me prá­va dětí se zdra­vot­ním postižením.

Za rok 2023 máme 81 pod­ně­tů od dětí, což vyka­zu­je opro­ti před­cho­zí­mu roku nárůst o 32 %. Pod­ně­ty dětí ale roz­hod­ně nejsou všech­na podá­ní, kte­rá se dětí týka­jí. Vel­ká vět­ši­na tako­vých stíž­nos­tí pochá­zí od dospělých.

V dět­ských věcech vel­mi čas­to pro­vá­dí­me míst­ní šet­ře­ní, což zna­me­ná, že naši práv­ní­ci jedou na pří­sluš­ný OSPOD a sna­ží se zjis­tit podrob­nos­ti. To čas­to vede k tomu, že OSPOD pocho­pí, že by něco měl udě­lat jinak, a může se pod­le toho zařídit.

Čeho se nej­čas­tě­ji týka­jí stíž­nos­ti sou­vi­se­jí­cí s dět­mi, kte­ré se k vám dostanou ?

Úpl­ně nej­čas­tě­ji jde o čin­nost OSPOD a o kon­flik­ty mezi roz­vá­dě­jí­cí­mi se nebo roz­ve­de­ný­mi rodi­či při péči o dítě. Někdy jsou spo­ry mezi rodi­či nato­lik vyhro­ce­né, že OSPOD ozna­čí dítě za ohro­že­né a sna­ží se s tím pra­co­vat. Čas­to si pak jeden rodič stě­žu­je, že OSPOD stra­ní tomu dru­hé­mu rodi­či. Někdy to je i otáz­ka vyhod­no­co­vá­ní zájmu dítě­te a par­ti­ci­pač­ní­ho prá­va (prá­vo dítě­te pro­je­vit svůj názor při roz­ho­do­vá­ní o věcech, kte­ré se ho týka­jí, pozn. aut.), kdy má OSPOD zjis­tit názor dítě­te a pak refe­ro­vat sou­du. Ved­le toho by i soud měl sám u dítě­te zjiš­ťo­vat, jak ono vidí situ­a­ci a co si přeje.

To prá­vě někdy bývá důvod, proč nám píší děti. Nelí­bí se jim, že OSPOD tře­ba netlu­mo­čil dosta­teč­ně jas­ně sou­du jejich nechuť stý­kat se s rodi­čem, se kte­rým neži­jí. OSPOD má ovšem dvoja­kou roli : má zjis­tit a sou­du tlu­mo­čit názo­ry a přá­ní dítě­te a sou­čas­ně se musí vyjá­d­řit k tomu, co je pod­le něj samot­né­ho v nej­lep­ším zájmu dítě­te. Tak­že musí umět lépe komu­ni­ko­vat s dítě­tem, aby nevzni­ka­la nedo­ro­zu­mě­ní a nespráv­ná očekávání. 

A pak jsou pří­pa­dy ode­brá­ní dítě­te z péče rodi­čů, kdy OSPOD musí s rodi­nou dále pra­co­vat, pro­to­že cílem je, pokud to jde a pro­stře­dí rodi­ny pře­sta­ne být pro dítě škod­li­vé, aby se dítě do péče svých bio­lo­gic­kých rodi­čů vrá­ti­lo. V těch­to situ­a­cích mívá­me stíž­nos­ti od bio­lo­gic­kých rodi­čů na OSPOD, že nepra­cu­jí dosta­teč­ně na navrá­ce­ní dítě­te do rodi­ny. Nedáv­no nám tře­ba psa­la mat­ka, kte­ré soud ode­bral dítě, pro­to­že byla dro­go­vě závis­lá a nadu­ží­va­la alko­hol, tak­že nevy­tvá­ře­la pro dítě opti­mál­ní pro­stře­dí. Nedo­ká­za­la kon­so­li­do­vat ty pří­či­ny, kte­ré ved­ly k ode­brá­ní, tedy svo­je závis­los­ti, a stě­žo­va­la si, že jí dítě neby­lo vrá­ce­no do péče.

Uka­zu­je se nicmé­ně, že prá­vě prá­ce s bio­lo­gic­kou rodi­nou po ode­brá­ní dítě­te, kte­ré by mělo být pokud mož­no jen dočas­né opat­ře­ní, před­sta­vu­je čas­to sla­bé mís­to. Jestli­že se s rodi­či nepra­cu­je na odstra­ně­ní pří­čin ode­brá­ní, ztě­žu­je­me jim i dětem ces­tu k opě­tov­né­mu slou­če­ní. Při­tom mají prá­vo žít spo­lu, ovšem pou­ze není-li to pro děti škodlivé.

Dosta­la se k vám něja­ká podá­ní, kte­rá se pří­mo týka­jí pěs­toun­ské péče ?

Roč­ně to jsou zpra­vi­dla desít­ky pří­pa­dů, kte­ré se týka­jí náhrad­ní rodin­né péče. V roce 2021 jsme měli tako­vých podá­ní 49, v roce 2022 pak 45 a v minu­lém roce 2023 jich bylo 28.

Jeden z nich se týkal situ­a­ce, kdy se pěs­touni na pře­chod­nou dobu roz­hod­li pro dlou­ho­do­bou pěs­toun­skou péči, aby svě­ře­né děti nemu­se­li po roce pře­dat do ústa­vu. Vze­šly z toho růz­né mrzu­tos­ti – byli totiž vyřa­ze­ni z evi­den­ce pěs­tou­nů na pře­chod­nou dobu. Navíc se uká­za­lo, že pří­sluš­ný kraj­ský úřad nehle­dal dost inten­ziv­ně dlou­ho­do­bé pěs­tou­ny pro tyto děti v jiných kra­jích. Mezi­kra­jo­vá spo­lu­prá­ce je jed­na z častých potí­ží. Je cel­kem při­ro­ze­né, že kraj­ští úřed­ní­ci řeší hlav­ně to, co se děje u nich v kra­ji. Při­tom by měli hle­dat pro dítě nej­lep­ší řeše­ní s při­hléd­nu­tím ke všem okol­nos­tem. Ale je i spous­ta pří­kla­dů, kdy kra­je doká­ží dob­ře spolupracovat.

Měli jsme také pří­pad kon­tak­tů mat­ky s dce­rou, kte­rá byla v pří­bu­zen­ské pěs­toun­ské péči. Ti pří­buz­ní si s mat­kou úpl­ně nero­zu­mě­li a my jsme kri­ti­zo­va­li OSPOD za to, že nechá­val otáz­ku sty­ku dítě­te s mamin­kou na pěs­tou­nech a pěs­touni to zase nechá­va­li na dítě­ti, kte­ré­mu bylo šest let. Je tře­ba brát v potaz věk dítě­te, jeho rozu­mo­vou vyspě­lost a pak zvá­žit, jest­li je schop­né si tyto věci samo určit. Dal­ší aspekt spo­čí­val v tom, že ani OSPOD, ani pěs­touni neře­ši­li pří­či­ny pře­váž­ně nega­tiv­ních reak­cí dítě­te na mat­ku. Důvo­dy nezjiš­ťo­va­li, tím méně s nimi umě­li pra­co­vat. Když vidí­me něja­ké cho­vá­ní, typic­ky odmí­ta­vé nebo jinak nega­tiv­ní, měli bychom se vždyc­ky pídit po pří­či­nách, abychom vůbec pocho­pi­li, co za ním je. Těž­ko to vzít jen prvo­plá­no­vě : mat­ku odmí­táš, proč to tak je, nás neza­jí­má, tak to pros­tě je a my se pod­le toho zařídíme.

Byl k této situ­a­ci při­zván dět­ský psycholog ?

Když jsme tuto stíž­nost řeši­li, OSPOD se roz­ho­dl svo­lat pří­pa­do­vou kon­fe­ren­ci, poda­ři­lo se zapo­jit psy­cho­lo­ga a nasta­vit plán kon­tak­tů za pod­po­ry všech zúčast­ně­ných. Pak jsme vidě­li, že pro­běh­lo setká­ní, a to dob­ře. Násled­ně se zúčast­ně­ní dohod­li na dal­ších kontaktech.

Chci říct jed­nu důle­ži­tou věc : když vypra­co­vá­vá­me zprá­vy o šet­ře­ní, zpra­vi­dla říká­me závěr ve smys­lu : úřad pochy­bil nebo nepo­chy­bil… Nicmé­ně se sna­ží­me pra­co­vat i s jazy­kem, aby závě­ry nevy­zní­va­ly zby­teč­ně nega­tiv­ně. Cílem totiž je, pokud to jde, pozi­tiv­ní posun a také obec­né pou­če­ní pro ten kte­rý úřad vyplý­va­jí­cí z toho, že se tře­ba něco nepo­da­ři­lo, něco nepro­bí­ha­lo dob­ře. A konec­kon­ců zve­řej­ňo­vá­ní našich zpráv v evi­den­ci sta­no­vi­sek veřej­né­ho ochrán­ce práv může být návod­né i pro jiné úřa­dy, kte­ré řeší podob­né pří­pa­dy. Není tedy cílem zkri­ti­zo­vat kon­krét­ní úřad, že něco udě­lal špat­ně, ale spíš mu pomo­ci a pomo­ci také všem zúčast­ně­ným postu­po­vat lépe.

Dostá­va­jí se k vám také stíž­nos­ti na pěstouny ?

Někdy jsou potí­že s pěs­tou­ny, kte­ří se sna­ží uchrá­nit svě­ře­né dítě od zhoub­né­ho vli­vu bio­lo­gic­kých rodi­čů. Musí se v tom najít něja­ká rov­no­vá­ha. Pěs­touni by v zása­dě měli dát dítě­ti mož­nost zacho­vat původ­ní pou­to, jak­ko­li je to někdy těž­ké. A chá­pu také, že jsou situ­a­ce, kdy je to nemožné.

Jed­na věc je celo­den­ní péče o dítě den za dnem a dru­há něja­ký pří­le­ži­tost­ný kon­takt, kte­rý mohou pěs­touni mít sklon nepod­po­ro­vat z důvo­du obav, jaký vliv to bude na dítě mít, a také tře­ba pro­to, že si ho chtě­jí tro­chu při­vlast­nit. Tím nechci při­su­zo­vat niko­mu nega­tiv­ní pohnut­ky, čas­to jsou to při­ro­ze­né reak­ce, pro­to­že pěs­touni mají k dítě­ti hez­ký vztah a obá­va­jí se, co špat­né­ho by se mu moh­lo stát. Roz­hod­ně to nemys­lím tak, že bych špat­ně pohlí­žel na pěs­tou­ny. Jsou veli­ce důle­ži­tí. V naší zemi žije spous­ta dětí mimo péči svých rodi­čů a pěs­touni by měli být zpra­vi­dla lep­ší vol­bou než zařízení.

Když jste zmí­nil ústav­ní zaří­ze­ní pro ohro­že­né děti, jak se dívá­te na pro­ble­ma­ti­ku umis­ťo­vá­ní dětí do ústavů ? 

Par­la­ment v těch­to týd­nech (čer­ven 2024) schva­lu­je změ­nu záko­na, pod­le níž dítě do čtyř let, a je tam ješ­tě dal­ší věko­vá hra­ni­ce, ale s odlo­že­nou účin­nos­tí, nesmí být umís­tě­no do ústav­ní­ho zaří­ze­ní. Na poza­dí je roz­hod­ně sku­teč­nost, že nejmen­ší děti potře­bu­jí jed­nu vzta­ho­vou oso­bu, a ne „tetu“, jak­ko­li sna­ži­vou a odda­nou, kte­rá do domo­va cho­dí do prá­ce a zase odchází.

Dět­ské domo­vy pro děti do tří let jsou v záko­ně defi­no­vá­ny jako zaří­ze­ní pro děti zpra­vi­dla do tří let. My jsme navští­vi­li prů­ře­zo­vě pět tako­vých zaří­ze­ní a zjis­ti­li jsme, že dětí do tří let je tam asi jed­na tře­ti­na. Někdy se tam star­ší děti dostá­va­jí se svou sou­ro­ze­nec­kou sku­pi­nou, kte­rou je obtíž­né umís­tit do běž­né­ho dět­ské­ho domo­va, a tudíž se mla­dý člo­věk, tře­ba sedm­nác­ti­le­tý, může „pyš­nit“ adre­sou koje­nec­ké­ho ústa­vu. Ať už je ozna­če­ní insti­tu­ce jako koje­nec­ký ústav více méně pejo­ra­tiv­ní, respek­tu­ji, že to tak řada jejich pra­cov­ní­ků vní­má. Tee­nager se asi nebu­de chlu­bit ani tím, že byd­lí – slo­vy záko­na – v domo­vě pro děti do tří let.

Nehle­dě na to, že vnitř­ní zaří­ze­ní tako­vé­ho ústa­vu není uzpů­so­be­né potře­bám star­ších dětí. Malé děti nema­jí tako­vou potře­bu sou­kro­mí, zatím­co u vět­ších dětí je to důle­ži­tý aspekt. A pokud ústav není zaří­zen tak, aby v maxi­mál­ní míře respek­to­val sou­kro­mí těch star­ších, je to špat­ně. Dal­ší věc je, že pod­le záko­na v zaří­ze­ní pro děti do tří let mají být děti, kte­ré vyža­du­jí lůž­ko­vou zdra­vot­ní péči. Tedy ty, pro kte­ré je ambu­lant­ní návště­va léka­ře nedo­sta­ču­jí­cí pro řeše­ní jejich zdra­vot­ní­ho sta­vu. Ale tako­vých dětí je tam mini­mum. Sečte­no a pod­tr­že­no, v domo­vech pro děti do tří let, kte­ré vyža­du­jí lůž­ko­vou zdra­vot­ní péči, je vět­ši­na dětí star­ších tří let a jen mini­mum děti vyža­du­jí­cích lůž­ko­vou zdra­vot­ní péči.

V posled­ních letech, kdy se kri­ti­ka „koje­nec­kých ústa­vů“ plně pro­je­vi­la na veřej­nos­ti, je do nich umis­ťo­vá­no stá­le méně a méně dětí, což je jenom dob­ře. Ale ve sku­teč­nos­ti to jen více obna­žu­je fakt, že sys­tém je celý pokři­ve­ný. Když je tře­ba dítě umís­tit, nako­nec nej­čas­tě­ji roz­ho­du­je, kde je v sys­té­mu vol­ná kapa­ci­ta. Pak snad­no mohou nastat bizar­ní situ­a­ce nác­ti­le­tých v koje­nec­kých ústavech.

Teď jsme tedy v obdo­bí, kdy se stát a kra­je musí vel­mi sna­žit, aby našly pro děti náhrad­ní rodin­nou péči, ne ústav­ní. Jak už jsem řekl, tato zaří­ze­ní nejsou uzpů­so­be­ná ani pro malé děti z důvo­du potře­by emoč­ní vaz­by, ani pro ty vět­ší z mno­ha jiných důvo­dů, včet­ně zmi­ňo­va­né potře­by soukromí.

Poslan­ci ve sně­mov­ně dis­ku­to­va­li 13. červ­na 2024 nad nove­lou záko­na o veřej­ném ochrán­ci práv, kte­rá by mimo jiné měla usta­vit dět­ské­ho ombud­sma­na. Řeši­ly se nejen jeho pra­vo­mo­ci, míra začle­ně­ní do sou­čas­né Kan­ce­lá­ře veřej­né­ho ochrán­ce práv nebo samo­stat­nos­ti, ale také financování.

Už poměr­ně dlou­hou dobu se mlu­ví o vytvo­ře­ní své­byt­né insti­tu­ce dět­ské­ho ombud­sma­na a nyní, v červ­nu 2024, pro­jed­ná­va­li poslan­ci zákon, kte­rý se Kan­ce­lá­ře veřej­né­ho ochrán­ce práv týká. Jaká míra samo­stat­nos­ti dět­ské­ho ombud­sma­na se vám s ohle­dem na vaše zku­še­nos­ti jeví jako optimální ?

Od počát­ku červ­na 2024 jsme zača­li vyti­po­vá­vat, co z pod­ně­tů, kte­ré k nám při­chá­ze­jí, bude pod­le návr­hu nove­ly záko­na o veřej­ném ochrán­ci práv spa­dat do působ­nos­ti dět­ské­ho ombud­sma­na. Chce­me si o tom udě­lat lep­ší před­sta­vu. Je to pro nás jeden z důle­ži­tých kro­ků v pří­pra­vě na změ­nu, kte­rá se chys­tá. Také je pod­stat­né, jaké zdro­je Kan­ce­lář veřej­né­ho ochrán­ce práv dosta­ne, aby dět­ský ombud­sman mohl fun­go­vat v sou­la­du s oče­ká­vá­ním… Na tuto otáz­ku nemá­me od poli­ti­ků zatím žád­nou jed­no­znač­nou odpo­věď. Nesta­čí mít dět­ské­ho ombud­sma­na na papíře.

Co tedy může­me od této nove­ly záko­na očekávat ?

Návrh nove­ly je vel­mi nejed­no­znač­ný, pro­to­že uvá­dí něko­lik ver­zí per­so­nál­ní­ho a finanč­ní­ho zajiš­tě­ní výko­nu agend dět­ské­ho ombud­sma­na – od vari­an­ty dět­ský ombud­sman sám bez dal­ších pra­cov­ní­ků a dal­ších zdro­jů až po desít­ky osob, kte­ré by mu měly pomá­hat vyko­ná­vat jeho působnost.

Sou­čás­tí nove­ly záko­na o veřej­ném ochrán­ci práv je i poža­da­vek, aby se veřej­ný ochrán­ce práv zabý­val lid­ský­mi prá­vy obec­ně, tedy i dět­ský­mi prá­vy obec­ně. Mlu­ví se o tom vel­mi málo, ale nove­la by měla při­nést pro­mě­nu ombud­sma­na v národ­ní lid­sko­práv­ní insti­tu­ci. Veřej­ný ochrán­ce práv by se tedy měl zabý­vat nejen stíž­nost­mi na insti­tu­ce, ale také napří­klad sle­do­vat, jak se v naší zemi dodr­žu­je svo­bo­da slo­va, prá­vo shro­maž­ďo­va­cí, voleb­ní prá­vo apod., a šířit lid­sko­práv­ní osvě­tu. Tak­že ta změ­na by měla být ješ­tě o něco vět­ší, než co před­sta­vu­je samot­né zří­ze­ní dět­ské­ho ombudsmana.

Jaké úko­ly, nad rámec sou­čas­né agen­dy sou­vi­se­jí­cí s dět­mi, budou pod­le vaše­ho názo­ru zásad­ní pro dět­ské­ho ombudsmana ?

Pri­már­ním úko­lem bude zabý­vat se prá­vy dětí mno­hem kom­plex­ně­ji, než jak to dnes dělá úřad ombud­sma­na. Na prá­va dětí se může­me dívat pod něko­li­ka zor­ný­mi úhly. Dnes jsou zákla­dem při­chá­ze­jí­cí stíž­nos­ti. Dět­ský ombud­sman by se měl v oblas­ti stíž­nos­tí zabý­vat rov­něž tím, co dělá samo­sprá­va, tře­ba ško­ly, kte­ré samo­správ­né cel­ky zři­zu­jí ; tako­vou působ­nost stá­va­jí­cí ochrán­ce práv nemá. Počí­tá se dále s tím, že dět­ský ombud­sman bude moci do někte­rých soud­ních říze­ní vstou­pit nebo je i zahá­jit. Také by měl sle­do­vat, jak jsou v soud­ních říze­ních dět­ská prá­va respek­to­vá­na. Ne že by měl pře­zkou­má­vat čin­nost sou­dů jako kdy­si pro­ku­ra­tu­ra, ale dělat si obrá­zek o tom, jak jsou v roz­ho­do­vá­ní zohled­ňo­vá­na prá­va dětí, a při­chá­zet s dopo­ru­če­ní­mi, v čem by se měla pra­xe zlep­šit. To už nazna­ču­je kom­plex­ní sys­té­mo­vý roz­měr půso­be­ní dět­ské­ho ombud­sma­na. Při­rov­ná­vám to k tomu, že stíž­nos­ti jsou stro­my a kom­plex­ní pohled na dět­ská prá­va je les. Dět­ský ombud­sman by měl při­nést rov­něž tuto novou dimenzi.

Jsou v Kan­ce­lá­ři veřej­né­ho ochrán­ce práv spe­ci­a­lis­té, kte­ří by s vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí pře­šli do nově usta­ve­né­ho úřa­du dět­ské­ho ombudsmana ?

Zále­ží na tom, v jaké ver­zi bude schvá­le­na nove­la záko­na o veřej­ném ochrán­ci práv. Tepr­ve na jejím zákla­dě se může­me bavit o něja­kých změ­nách. Již dnes je ale jas­né, že pod­ně­ty dětí se mohou týkat čeho­ko­liv, nemu­sí to být jen dět­ská prá­va. Ale samo­zřej­mě jsou tako­vé pod­ně­ty, tře­ba prá­vě stíž­nos­ti na počí­ná­ní OSPOD, jak jsem už říkal, kte­ré jed­no­znač­ně spa­da­jí do oblas­ti práv dětí. Nebo pokud si děti stě­žu­jí na pomě­ry v dět­ských psy­chi­at­ric­kých léčeb­nách nebo v zaří­ze­ních, kde žijí, tak tam je to také jas­né. Když o tom ale uva­žu­je­me, nará­ží­me i na méně jed­no­znač­né oblas­ti. Mohou to být pod­ně­ty napří­klad ze sta­veb­ní­ho prá­va, kte­ré se nějak vzta­hu­jí k prá­vům dětí. Vez­mě­me si tře­ba stav­bu rodin­né­ho domu, ve kte­rém budou žít i děti. Asi nemů­že­me auto­ma­tic­ky dovo­dit, že prá­va dětí jsou dotče­na vším, co se té stav­by týká. I když se dá říct, že se něco dotý­ká práv dětí, vztah to může mít vzdá­le­ný. Nelze tedy sta­no­vit, že by práv­ník Kan­ce­lá­ře veřej­né­ho ochrán­ce práv, kte­rý řeší sta­veb­ní prá­vo, měl být vyčle­něn dět­ské­mu ombud­sma­no­vi. Kole­go­vé a kole­gy­ně, kte­ří se zabý­va­jí stíž­nost­mi na OSPOD, budou nej­spíš inten­ziv­ně spo­lu­pra­co­vat s dět­ským ombud­sma­nem, zatím­co u jiných kole­gů je to s otaz­ní­kem. Všich­ni však zůsta­nou zaměst­nan­ci jed­né spo­leč­né kan­ce­lá­ře. V tom je ta složitost.

Zpří­stup­ní se v momen­tě zří­ze­ní dět­ské­ho ombud­sma­na, v jaké­ko­liv míře samo­stat­nos­ti, šan­ce dětí dovo­lat se změ­ny k lep­ší­mu, ať už se bude týkat čehokoliv ?

I dnes nám děti mohou napsat, my se sna­ží­me jim pomo­ci a být v komu­ni­ka­ci s nimi co nej­vstříc­něj­ší. Ale dět­ský ombud­sman by se měl zabý­vat celou šíří dět­ských práv. Napří­klad pokud si děti stě­žu­jí na pomě­ry ve ško­le, dnes s tím nemů­že­me nic zásad­ní­ho dělat, neu­mož­ňu­je nám to zákon. Ško­ly jsou zále­ži­tos­tí samo­sprá­vy, zři­zu­jí je obce. S pří­cho­dem dět­ské­ho ombud­sma­na by se to však moh­lo změ­nit. Oče­ká­val bych, že dět­ský ombud­sman bude s to pokrýt mno­hem víc oblas­tí živo­ta dětí, než kolik jich může­me obsáh­nout dnes.

Vy osob­ně máte v působ­nos­ti ochra­nu dětí, mlá­de­že a rodi­ny. Jak vyso­ko si cení­te této oblas­ti v celém svém pro­fes­ním portfoliu ?

Ochra­na práv dětí urči­tě pat­ří k nej­dů­le­ži­těj­ším v rám­ci toho, čemu se se svý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky věnu­ji. Baví­me se o prá­vech mla­dých lidí, kte­ří se nachá­ze­jí v kri­tic­ké fázi živo­ta, pro­to­že věci, kte­ré se jim v dět­ství sta­nou, na ně mají dale­ko­sáh­lý vliv. Mlu­vi­li jsme spo­lu tře­ba o koje­nec­kých ústa­vech, kte­ré mají navzdo­ry veš­ke­ré péči na umís­tě­né děti nega­tiv­ní vliv, a táh­ne se s nimi ve vět­ší či men­ší míře po celý život. Mno­hé pří­běhy dětí, kte­rý­mi se při naší agen­dě zabý­vá­me, jsou vel­mi smut­né a uka­zu­jí, že my, dospě­lí, někdy zachá­zí­me s dět­mi vel­mi necit­li­vě, mys­lí­me jen na sebe, nedbá­me jejich zájmů a mož­ná se vůči nim cho­vá­me svým způ­so­bem nezod­po­věd­ně. Co dětem dáme, zúro­čí se v nich v dob­rém i ve zlém. Jsem jenom rád, že záko­no­dár­ci dnes inten­ziv­ně pomýš­le­jí na zdů­raz­ně­ní význa­mu dět­ských práv. Bude to však zna­me­nat, že až bude dět­ský ombud­sman zvo­len, agen­du dět­ských práv mu pře­dám, tak­že o ni při­jdu. To ale nic nemě­ní na tom, že si mys­lím, že je to vel­mi důle­ži­tá oblast.

JUDr. Vít Ale­xan­der Schorm

Funkč­ní obdo­bí zástup­ce veřej­né­ho ochrán­ce práv : od 1. lis­to­pa­du 2022. V této pozi­ci má v ges­ci : ochra­nu dětí, mlá­de­že a rodi­ny, zále­ži­tos­ti cizin­ců, stát­ní sprá­vu soud­nic­tví, sprá­vu stát­ní­ho zastu­pi­tel­ství, ochra­nu osob se zdra­vot­ním posti­že­ním, dohled nad mís­ty, kde se nachá­ze­jí oso­by ome­ze­né na svo­bo­dě, ochran­né léče­ní, soci­ál­ní služ­by, veřej­né opa­t­rov­nic­tví, soci­ál­ní prá­ce na obci, čin­nost vězeň­ské služ­by, škol­ství, kon­zu­lár­ní služ­bu, super­le­ga­li­za­ci a ostat­ní působ­nost MZV.

Vít Ale­xan­der Schorm se naro­dil v roce 1973 v Brně. Tam­též stu­do­val na gym­ná­zi­um na tř. Kpt. Jaro­še a násled­ně pokra­čo­val na Práv­nic­ké fakul­tě Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty. Poz­dě­ji absol­vo­val post­gra­du­ál­ní stu­dij­ní pro­gram na Uni­ver­zi­tě Paříž I – Pan­thé­on-Sor­bon­ne, a to v obo­ru srov­ná­va­cí veřej­né prá­vo evrop­ských stá­tů, a také fran­couz­skou Národ­ní správ­ní školu.

Půso­bil jako porad­ce před­se­dy Nej­vyš­ší­ho sou­du Otaka­ra Motej­la (1996 – 1998), vedou­cí kan­ce­lá­ře mís­to­před­se­dy vlá­dy Pav­la Rych­et­ské­ho (1998 – 2000) a vlád­ní zmoc­ně­nec pro zastu­po­vá­ní Čes­ké repub­li­ky před Evrop­ským sou­dem pro lid­ská prá­va ve Štrasbur­ku (2002 – 2022).

Během výko­nu posled­ně zmí­ně­né funk­ce mu v Radě Evro­py mno­ho­krát při­padla úlo­ha před­se­dy expert­ní­ho výbo­ru v rám­ci mezi­vlád­ní spo­lu­prá­ce, ať šlo napří­klad o Řídí­cí výbor pro lid­ská prá­va, Výbor pro refor­mu ESLP či pra­cov­ní sku­pi­ny k soci­ál­ním prá­vům nebo k výbě­ru kan­di­dá­tů a vol­bě soud­ců ESLP. V posled­ních letech také koor­di­no­val vlád­ní zmoc­něn­ce smluv­ních stá­tů pro zastu­po­vá­ní před ESLP.

Sou­vi­se­jí­cí odkazy :

Veřej­ný ochrán­ce práv | Ombud­sman (ochrance.cz)

Poslan­ky­ně sed­mi par­la­ment­ních stran, vlád­ní zmoc­něn­ky­ně pro lid­ská prá­va i minis­tr pro legisla­ti­vu pod­po­ři­li na semi­ná­ři v Posla­nec­ké sně­mov­ně vznik dět­ské­ho ombud­sma­na | Ombud­sman (ochrance.cz)

Epi­lep­sie, cuk­rov­ka nebo aler­gie. Uči­te­lé se lec­kdy bojí pomá­hat žákům se zdra­vot­ní­mi pro­blémy. Jas­něj­ší pra­vi­dla pro zdra­vot­ní pod­po­ru teď vzni­ka­jí i díky výzku­mu ombud­sma­na | Ombud­sman (ochrance.cz)

Proč je potře­ba zru­šit koje­nec­ké ústa­vy (tzv. „koje­ňá­ky“)? V novém videu to vysvět­lu­je­me spo­leč­ně s dal­ší­mi odbor­ní­ky | Ombud­sman (ochrance.cz)

deti.ochrance.cz