Přijetí dítěte do rodiny je nepochybně náročnou změnou. Dítě není nepopsaný list ; přichází se svou historií, specifickými povahovými rysy, a nezřídka i s negativními zkušenostmi či zlozvyky.
Děti přicházející do náhradní rodinné péče si s sebou často nesou traumata z původních rodin či ústavního prostředí – zažily odmítnutí, opuštění a nedostatek lásky i bezpečí. Mohou se u nich projevovat následky zanedbávání, týrání či zneužívání. Často jde o děti sociálně znevýhodněné, jiného etnika nebo se zdravotním postižením. Taková péče proto vyžaduje nejen vysokou míru empatie, ale i hluboké odborné znalosti.
„Slyšela jsem, že děti často trpí deprivací ? Jak se „deprivované“ děti projevují a jak k nim přistupovat?“
Citová deprivace u dětí vzniká v důsledku dlouhodobého neuspokojování základních citových a psychických potřeb. Dítěti není dána příležitost uspokojovat některé z jeho citových nebo psychických potřeb v dostačující míře a po dostatečně dlouhou dobu. Její projevy jsou různorodé a často se liší podle věku a temperamentu dítěte. To zní vlastně možná příliš suchopárně. Ale dává nám to jednoznačnou odpověď na to, jak je možné, že dvě děti s velmi podobným příběhem, na tom mohou být velmi rozdílně. Zkrátka, každý jsme originál.
Projevy citové deprivace jsou velmi různorodé. Děti může být až nezvykle „hodné“ a apatické nebo naopak neklidné a vyžadující neustálou pozornost. Děti mohou mít prudké výkyvy nálad, záchvaty vzteku, mohou být agresivní nebo naopak mohou být velmi uzavřené. Mohou mít problémy s regulací emocí. Mohou se vrhat do náruče úplně cizím lidem. Bývá pro ně těžké navázat s někým vztah. Mohou manipulovat a lhát. Může dojít k celkovému zpomalení psychomotorického a řečového vývoje. Objevují se psychosomatické potíže (např. bolení bříška) a problémy v oblasti jídla a spánku (např. hromadění jídla, noční děsy).
Je velmi jednoduché tyto projevy vnímat tak, že to děti dělají schválně, že s námi manipulují, že nás chtějí vyprovokovat. Ale je důležité vnímat, že tyto strategie byly v minulosti pro dítě životně důležité, měly svůj smysl. Je z jistého pohledu zvláštní, že problém nastává právě v okamžiku, kdy je dítě v bezpečném prostředí náhradní rodiny. Najednou jsou původní strategie nefunkční a brání vytvoření citové vazby s pěstouny. A nyní nastává pro pěstouny klíčový moment, kdy je potřeba s velkou trpělivostí dítěti ukazovat, že tyto strategie už nejsou potřeba. To se lehko říká, ale těžko praktikuje. Terapeutické rodičovství v tomto může být velmi nápomocné.
Obecně lze říci, že pro zdárný, terapeutický průběh pěstounské péče jsou nejdůležitější hloubka a stálost citových vztahů mezi pěstouny a dětmi, tolerance k problémům a poruchám dítěte a společná životní perspektiva. Ale určitě to neznamená, že jako pěstoun musím vše „snést a vydržet“. Je důležitý být otevřený, ochotný se učit nové věci, měnit své postoje, ochotný přijmout odbornou pomoc. Pokud tomu tak je, tak v naprosté většině případů se cesta najde.
Slyšel jsem o attachmentu. Co to je ? Není to samé, co citová deprivace, jen anglicky ?
Attachment neboli citová vazba je : „trvalé emoční pouto, charakterizované potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu“ (Bowlby, 1969).
Základní principem teorie citové vazby je, že dítě se rodí s vrozeným repertoárem chování a signálů (pláč, úsměv a „broukání“), který vyvolává vysoce pravděpodobnou (i když ne jistou) reakci rodiče – že zareaguje na tento signál dítěte a odpoví na něj. Zpočátku vysílá dítě tyto signály vůči všem potenciálním pečovatelům. Na tomto chování dítěte závisí jeho přežití.
Teorie pracuje se dvěma základními funkcemi, které by měl rodič (nebo náhradní rodič) plnit :
- Bezpečný přístav : Když je dítě v ohrožení, ve stresu nebo ho něco bolí, vrací se k rodiči pro útěchu a ochranu.
- Bezpečná základna : Když je dítě v klidu, rodič mu slouží jako „základna“, ze které může vyrážet do světa, objevovat ho a učit se novým věcem.
Typy citové vazby jsou čtyři. Odvíjí se od toho, jak rodiče naplňovali (nebo nenaplňovali) potřeby dítěte v dětství.
- Bezpečná citová vazba : bezpečná vazba vzniká u dětí, které cítily dostatek lásky a rodiče naplňovali jejich potřeby.
- Úzkostná citová vazba : rodiče v tomto případě naplňovali jejich potřeby nepředvídatelně. Někdy byli vřelí, jindy nedostupní. Dítě tak nevědělo, kdy znovu dostane lásku a bezpečí.
- Vyhýbavá citová vazba : rodiče těchto lidí v dětství nenaplňovali jejich emocionální potřeby. Mohli být fyzicky přítomní a zajišťovat základní potřeby, ale chybělo citové napojení. Po dítěti například vyžadovali samostatnost a klid. Jeho silné emoce odmítali, namísto aby mu je pomohli zvládnout. Dítě se naučilo své emoce potlačit, nebýt s nimi v kontaktu a spoléhat se hlavně samo na sebe. Blízkost si může spojovat s rizikem odmítnutí nebo nedostatečného přijetí.
- Dezorganizovaná (úzkostně-vyhýbavá) vztahová vazba : objevuje se u lidí, kteří v dětství zažili hrubé zanedbávání nebo zneužívání. Rodiče pro ně byli zdrojem bezpečí a strachu zároveň. Dítě tak není schopné vytvořit si stabilní způsob, jak navazovat vztah.
A jaký je tedy rozdíl mezi citovou deprivací a poruchou attachmentu ? Rozdíl mezi těmito pojmy je v podstatě vztahem příčiny (deprivace) a následku (porucha attachmentu).
Čemu věnovat zvláštní pozornost při péči o dítě minoritního etnika ?
V evidenci dětí vhodných pro náhradní rodinnou péči je velké množství dětí minoritního etnika, zejména romských.
Velmi důležitou součástí uvažování, zda jsem schopen přijmout dítě minoritního etnika, je upřímný náhled na sebe sama. Jaké mám předsudky, jaké mám zkušenosti s lidmi z minoritního etnika, jak mě tyto zkušenosti formovaly. Jsem dost silný na to, abych zvládl pohledy a „řeči“ lidí kolem, abych dítěti pomohl zvládat reakce okolí.
Dítě potřebuje vědět, že jeho etnicitu nevnímáte jako něco, co je potřeba překonat nebo nechat daleko za sebou, ale jako důležitou součást jeho identity. Nepomáhá, pokud je přijetí romského dítě „projekt“, kdy chci všem (i sobě) dokázat, že např. romská identita není překážkou pro studium na vysoké škole.
Existuje pojem „slepota k identitě“ (v angličtině color-blindness nebo identity blindness). Tento pojem označuje přístup, kdy náhradní rodiče nebo okolí tvrdí : „My rozdíly nevidíme, pro nás je to prostě naše dítě a na barvě pleti (nebo původu) nezáleží.“ Na první pohled to možná zní dobře, ale dítě svou odlišnost vnímá, vidí. Náhradní rodiče tímto dítěti ukazují, že jeho identita je něco špatného, co se musí naprosto ignorovat. Také ho nepřipravují na střet s předsudky a rasismem.
Velmi dobré zkušenosti s přijatými romskými dětmi nám popisuje paní Marcela :…Na naší malé vesničce byly děti velmi dobře přijaty. Už od mateřské školy se zapojily do místního tanečního a pěveckého kroužku. Paní učitelka využila jejich přirozené hudební nadání a podporovala děti při účastech na vystoupeních. Děvčata jsou velmi vnímavá k pochvale a již několikrát se v soutěžích umístila na předních příčkách. To je samozřejmě motivuje i k dosahování dobrých výsledků ve školním vyučování. Chlapec je zase výborný ve fotbale. S jejich výchovou a začleněním mezi vrstevníky nemáme žádné problémy…
— Paní Marcela
Je třeba budovat zdravé sebevědomí dítěte, seznamovat ho s kladnými stránkami kultury, ze které vzešlo.
Případné problémy je vhodné řešit se školním psychologem, výchovným poradcem ve školském zařízení či psychologem Poradny náhradní rodinné péče Sdružení pěstounských rodin. Naše psycholožky jsou pěstounům k dispozici v Poradnách NRP v Brně, Kroměříži, Plzni a Praze.