❤️ Podpořte Náhradku. Do 6. června můžete hlasovat pro náš podcast v anketě Podcast roku 2024. Děkujeme ❤️

Blog

Aby ty děti doletěly dál

22. února 2022 Lenka Pospíšilová 5 minut čtení
Aby ty děti doletěly dál

Naše ces­ta k pře­chod­né­mu pěs­toun­ství byla postup­ná, pří­pra­vy jsme absol­vo­va­li dokon­ce dva­krát, nicmé­ně nyní, po čtyřech při­ja­tých dětech, kte­ré pro­šly naší rodi­nou, si mys­lí­me, že to bylo jed­no z nej­lep­ších život­ních roz­hod­nu­tí. Sna­ží­me se zlep­šit jejich start do živo­ta a věno­vat svo­je city a síly tam, kde to má smysl.

Oba s man­žel­kou pochá­zí­me ze seve­ru Mora­vy a postup­ně jsme dopu­to­va­li až do Čes­kých Budě­jo­vic. Už v mlá­dí jsme ale kolem sebe měli něko­lik rodin, kte­ré se sta­ra­ly o při­ja­té děti. Zna­li jsme se s nimi a jejich pří­běhy v nás zůsta­ly. Stu­do­val jsem psy­cho­lo­gii, mimo jiné u Kři­vo­hla­vé­ho a Matějč­ka, a oni nám před­ná­še­li o dětech s depri­va­cí z koje­nec­kých ústa­vů a dět­ských domo­vů. Prof. Matěj­ček už před šede­sá­ti lety pro­vá­děl v této oblas­ti výzkumy a psal o násled­cích ústav­ní výcho­vy. A nám, tady v Čes­ké repub­li­ce, tak dlou­ho trva­lo, než jsme tuto sku­teč­nost při­ja­li za vlast­ní. A to nej­spíš ješ­tě pro­to, že ta infor­ma­ce k nám dora­zi­la z Ame­ri­ky jako vel­ký objev.

Poz­dě­ji jsme se kvů­li mé prá­ci, jsem kaza­te­lem Církve adven­tis­tů sed­mé­ho dne, pře­stě­ho­va­li z Ost­ra­vy do Čech a ješ­tě poz­dě­ji až do Pod­kr­ko­no­ší. Tam se asi před osmi lety něko­lik našich kama­rá­dů a mých kole­gů v církvi sta­lo pře­chod­ný­mi pěs­tou­ny. Man­žel­ka má k soci­ál­ní oblas­ti vel­mi blíz­ko. Rok pra­co­va­la v nemoc­ni­ci na koje­nec­kém oddě­le­ní a pak šest let v domo­vě důchod­ců. Moc si přá­la vrá­tit se zase k dětem. S mimin­ky je to samo­zřej­mě mno­hem opti­mis­tič­těj­ší prá­ce. No, a tak jsme se roz­hod­li, že bychom chtě­li být pře­chod­ný­mi pěs­tou­ny. Naše děti už jsou vel­ké, ale babič­kou a dědou jsme v té době ješ­tě neby­li. Sil a lás­ky máme dost. V roce 2015 jsme absol­vo­va­li pří­pra­vy v Pod­kr­ko­no­ší. Rok na to jsme se ale pře­stě­ho­va­li do Čes­kých Budě­jo­vic, tak­že jsme celou pří­pra­vu na pěs­toun­ství pro­šli ješ­tě jed­nou zno­vu, tady na jihu. Od roku 2018 máme pode­psa­nou doho­du s kraj­ským úřa­dem v Čes­kých Budějovicích.

Prv­ní k nám při­šla malin­ká hol­čič­ka Maruš­ka, kte­rou jsme si vyzved­li pří­mo v porod­ni­ci. Teď na začát­ku úno­ra měla čty­ři roky, tak jsme jí jeli popřát k naro­ze­ni­nám. Už dáv­no byd­lí ve své rodi­ně, ale se vše­mi dět­mi, kte­ré u nás něja­kou dobu žily, jsme v kontaktu.

Pak jsme dosta­li dva­nác­ti­le­té­ho klu­ka Ládí­ka. Sice máme v pre­fe­ren­cích mimin­ka a bato­la­ta, ale odmít­ně­te týra­né dítě, kte­ré je prá­vě v dět­ském cen­t­ru. Měl za sebou oprav­du těž­ký život, tak­že to s ním bylo vel­mi slo­ži­té. Učit ho zákla­dům hygi­e­ny, stra­vo­va­cím návy­kům, reži­mu dne, pra­vi­del­né­mu uče­ní se, domá­cím pra­cím a dal­ším doved­nos­tem, byla sko­ro „sysi­fov­ská prá­ce“. Zůstal u nás celý rok a bylo to hod­ně nároč­né obdo­bí. Jak fyzic­ky, tak i psy­chic­ky. Bohu­žel pro něj se jeho vlast­ní bio­lo­gic­ká rodi­na nezkon­so­li­do­va­la nato­lik, aby se do ní mohl vrá­tit, ani se nena­šla jiná pěs­toun­ská rodi­na, kde by žil do dospě­los­ti. Pro­to je již dru­hým rokem v dět­ském domo­vě. Brzy mu bude pat­náct. I s ním jsme v nepra­vi­del­ném kontaktu.

Dal­ší hol­čič­ku, Lucin­ku, jsme si odvez­li opět rov­nou z porod­ni­ce. Mat­ka ji tam necha­la. Dvě hodi­ny po poro­du pode­psa­la nega­tiv­ní reverz a pros­tě ode­šla. Po nároč­ném roce s Ládí­kem a po zaslou­že­ném odpo­čin­ku při­šlo dal­ší slu­níč­ko do naše­ho živo­ta. Od břez­na 2021 už je v adopci.

No a posled­ní­ho máme v péči chla­peč­ka Josí­f­ka. Je mu deva­te­náct měsí­ců a brzy se také odstě­hu­je ke své nové rodi­ně. Začát­kem úno­ra 2022 se konal soud. Výji­meč­né to s ním bylo v tom, že jsme ho dosta­li jako vymaz­le­né dítě, tako­vé, jaké dostá­va­jí osvo­ji­te­lé od nás. Vza­la si ho jako novo­ro­ze­né­ho kole­gy­ně a rok se o něj krás­ně sta­ra­la. Naneštěs­tí váž­ně one­moc­ně­la, a nezbý­va­lo, než aby se o něj posta­ral někdo jiný. Od pro­sin­ce ho zvy­ká­me na novou dlou­ho­do­bou pěs­toun­skou rodi­nu. Už tam spal i přes noc. My jsme tam pře­no­co­va­li také, ale večer jsme šli po dlou­hé době do kina, tak­že s nový­mi rodi­či byl sám, ale usnul bez pro­blé­mů. Je to krás­ný a vese­lý „klou­ček jako bou­ček“. Už v roce vážil tři­náct kilo­gra­mů a oble­če­ní i botič­ky na něj kupu­je­me ve veli­kos­tech na více než dvou­le­té dítě. Má úžas­ný ape­tit, není téměř nic, co by mu nechut­na­lo, a to v pořád­ném množ­ství a během celé­ho dne. Nade vše milu­je dět­ské kníž­ky. Něko­li­krát den­ně chce u nich sedět, pro­hlí­žet si je a poslou­chat čte­ní pří­bě­hů a pohá­dek. Milu­je vodu, běhá­ní kolem kočár­ku, hou­pač­ky na dět­ském hřiš­ti. Je miláč­kem celé rodi­ny — jak naší, tak nyní už i budoucí.

Pře­chod­né pěs­toun­ství je nový roz­měr živo­ta, kte­rý pro­ží­vá­me pátým rokem a vel­mi nás obo­ha­ti­lo. Hlav­ně o zážit­ky s krás­ný­mi bez­bran­ný­mi tvo­reč­ky, kte­ří nemo­hou za to, že je jejich vlast­ní mámy a táto­vé opus­ti­li. Ale také o nové skvě­lé lidi, se kte­rý­mi jsme se díky této „prá­ci“ sezná­mi­li. A to jak na úřa­dech, v dopro­vod­ných orga­ni­za­cích a také v řadách pěs­tou­nů a ado­p­tiv­ních rodin.

Naše dvě vlast­ní dospě­lé děti nás v této prá­ci ohrom­ně pod­po­ru­jí a fan­dí nám. Obě již žijí ve svých rodi­nách a díky syno­vi a jeho man­žel­ce jsme již osm měsí­ců prarodiči.

Stin­ná či nesnad­ná strán­ka toho­to půso­be­ní je pře­dá­vá­ní dětí dále do náhrad­ních rodin. Men­tál­ně to máme zpra­co­va­né, ale emo­ce nás vždy dože­nou. Jak nám říká naše dospě­lá dce­ra : „Kous­nou vás do zadku!“

Na závěr jed­no přá­ní všem dětem, kte­ré nemě­ly štěs­tí na vlast­ní fun­gu­jí­cí rodi­nu a jsou v pře­chod­né ane­bo dlou­ho­do­bé pěs­toun­ské péči : Aby „dole­tě­ly dál“ než z koje­nec­kých a jiných ústavů.

Danie­la a Petr Adameovi

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu