Naše cesta k přechodnému pěstounství byla postupná, přípravy jsme absolvovali dokonce dvakrát, nicméně nyní, po čtyřech přijatých dětech, které prošly naší rodinou, si myslíme, že to bylo jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Snažíme se zlepšit jejich start do života a věnovat svoje city a síly tam, kde to má smysl.
Oba s manželkou pocházíme ze severu Moravy a postupně jsme doputovali až do Českých Budějovic. Už v mládí jsme ale kolem sebe měli několik rodin, které se staraly o přijaté děti. Znali jsme se s nimi a jejich příběhy v nás zůstaly. Studoval jsem psychologii, mimo jiné u Křivohlavého a Matějčka, a oni nám přednášeli o dětech s deprivací z kojeneckých ústavů a dětských domovů. Prof. Matějček už před šedesáti lety prováděl v této oblasti výzkumy a psal o následcích ústavní výchovy. A nám, tady v České republice, tak dlouho trvalo, než jsme tuto skutečnost přijali za vlastní. A to nejspíš ještě proto, že ta informace k nám dorazila z Ameriky jako velký objev.
Později jsme se kvůli mé práci, jsem kazatelem Církve adventistů sedmého dne, přestěhovali z Ostravy do Čech a ještě později až do Podkrkonoší. Tam se asi před osmi lety několik našich kamarádů a mých kolegů v církvi stalo přechodnými pěstouny. Manželka má k sociální oblasti velmi blízko. Rok pracovala v nemocnici na kojeneckém oddělení a pak šest let v domově důchodců. Moc si přála vrátit se zase k dětem. S miminky je to samozřejmě mnohem optimističtější práce. No, a tak jsme se rozhodli, že bychom chtěli být přechodnými pěstouny. Naše děti už jsou velké, ale babičkou a dědou jsme v té době ještě nebyli. Sil a lásky máme dost. V roce 2015 jsme absolvovali přípravy v Podkrkonoší. Rok na to jsme se ale přestěhovali do Českých Budějovic, takže jsme celou přípravu na pěstounství prošli ještě jednou znovu, tady na jihu. Od roku 2018 máme podepsanou dohodu s krajským úřadem v Českých Budějovicích.
První k nám přišla malinká holčička Maruška, kterou jsme si vyzvedli přímo v porodnici. Teď na začátku února měla čtyři roky, tak jsme jí jeli popřát k narozeninám. Už dávno bydlí ve své rodině, ale se všemi dětmi, které u nás nějakou dobu žily, jsme v kontaktu.
Pak jsme dostali dvanáctiletého kluka Ládíka. Sice máme v preferencích miminka a batolata, ale odmítněte týrané dítě, které je právě v dětském centru. Měl za sebou opravdu těžký život, takže to s ním bylo velmi složité. Učit ho základům hygieny, stravovacím návykům, režimu dne, pravidelnému učení se, domácím pracím a dalším dovednostem, byla skoro „sysifovská práce“. Zůstal u nás celý rok a bylo to hodně náročné období. Jak fyzicky, tak i psychicky. Bohužel pro něj se jeho vlastní biologická rodina nezkonsolidovala natolik, aby se do ní mohl vrátit, ani se nenašla jiná pěstounská rodina, kde by žil do dospělosti. Proto je již druhým rokem v dětském domově. Brzy mu bude patnáct. I s ním jsme v nepravidelném kontaktu.
Další holčičku, Lucinku, jsme si odvezli opět rovnou z porodnice. Matka ji tam nechala. Dvě hodiny po porodu podepsala negativní reverz a prostě odešla. Po náročném roce s Ládíkem a po zaslouženém odpočinku přišlo další sluníčko do našeho života. Od března 2021 už je v adopci.
No a posledního máme v péči chlapečka Josífka. Je mu devatenáct měsíců a brzy se také odstěhuje ke své nové rodině. Začátkem února 2022 se konal soud. Výjimečné to s ním bylo v tom, že jsme ho dostali jako vymazlené dítě, takové, jaké dostávají osvojitelé od nás. Vzala si ho jako novorozeného kolegyně a rok se o něj krásně starala. Naneštěstí vážně onemocněla, a nezbývalo, než aby se o něj postaral někdo jiný. Od prosince ho zvykáme na novou dlouhodobou pěstounskou rodinu. Už tam spal i přes noc. My jsme tam přenocovali také, ale večer jsme šli po dlouhé době do kina, takže s novými rodiči byl sám, ale usnul bez problémů. Je to krásný a veselý „klouček jako bouček“. Už v roce vážil třináct kilogramů a oblečení i botičky na něj kupujeme ve velikostech na více než dvouleté dítě. Má úžasný apetit, není téměř nic, co by mu nechutnalo, a to v pořádném množství a během celého dne. Nade vše miluje dětské knížky. Několikrát denně chce u nich sedět, prohlížet si je a poslouchat čtení příběhů a pohádek. Miluje vodu, běhání kolem kočárku, houpačky na dětském hřišti. Je miláčkem celé rodiny — jak naší, tak nyní už i budoucí.
Přechodné pěstounství je nový rozměr života, který prožíváme pátým rokem a velmi nás obohatilo. Hlavně o zážitky s krásnými bezbrannými tvorečky, kteří nemohou za to, že je jejich vlastní mámy a tátové opustili. Ale také o nové skvělé lidi, se kterými jsme se díky této „práci“ seznámili. A to jak na úřadech, v doprovodných organizacích a také v řadách pěstounů a adoptivních rodin.
Naše dvě vlastní dospělé děti nás v této práci ohromně podporují a fandí nám. Obě již žijí ve svých rodinách a díky synovi a jeho manželce jsme již osm měsíců prarodiči.
Stinná či nesnadná stránka tohoto působení je předávání dětí dále do náhradních rodin. Mentálně to máme zpracované, ale emoce nás vždy doženou. Jak nám říká naše dospělá dcera : „Kousnou vás do zadku!“
Na závěr jedno přání všem dětem, které neměly štěstí na vlastní fungující rodinu a jsou v přechodné anebo dlouhodobé pěstounské péči : Aby „doletěly dál“ než z kojeneckých a jiných ústavů.
Daniela a Petr Adameovi
