Cesta k Velikonocům

Jed­ny z nej­dů­le­ži­těj­ších, pro mno­hé oprav­du ty nej­zá­sad­něj­ší křes­ťan­ské svát­ky, osla­vu­jí zmrtvýchvstá­ní Ježí­še Kris­ta. Pro­lí­na­jí se v nich cír­kev­ní obřa­dy s tra­di­ce­mi pochá­ze­jí­cí­mi z pohan­ských dob. Je jich spous­ta a v kaž­dém kra­ji, ba v kaž­dé oblas­ti, se tro­chu liší.

Kdy vlastně Velikonoce bývají ?

Zatím­co Váno­ce máme 24. pro­sin­ce kaž­dý rok jis­té, Veli­ko­no­ce jsou tzv. posuv­ný svá­tek. Jejich datum se vypo­čí­tá­vá pod­le prv­ní­ho úplň­ku po jar­ním slu­no­vra­tu. Křes­ťan­ská tra­di­ce od nikaj­ské­ho kon­ci­lu kona­né­ho roku 325 říká, že Veli­ko­no­ce se sla­ví prv­ní nedě­li po prv­ním úplň­ku, kte­rý násle­du­je po jar­ním slu­no­vra­tu. Od toho­to data se také sta­no­vu­je čty­ři­cet post­ních dní, kte­ré jim před­chá­ze­jí. Ne všich­ni křes­ťa­né se ale na datu Veli­ko­noc shod­nou. Zatím­co kato­lí­ci, pro­tes­tan­ti a dal­ší západ­ní církve se řídí gre­go­ri­án­ským kalen­dá­řem, kte­rý zave­dl v 16. sto­le­tí papež Řehoř XIII., pra­voslav­ná cír­kev ctí juli­án­ský kalen­dář a Veli­ko­no­ce sla­ví obvykle o týden poz­dě­ji. Ovšem rumun­ská pra­voslav­ná cír­kev, dru­há nej­vět­ší po rus­ké, se drží gre­go­ri­án­ské­ho kalen­dá­ře, tak­že sla­ví Veli­ko­no­ce ve stej­ném ter­mí­nu jako západ­ní církve.

Kde se vzaly naše velikonoční zvyky ?

Naše tra­di­ce, poklá­da­né dnes už za folk­lór, pochá­zí z duchov­ní­ho svě­ta, ovšem duchov­ní­ho svě­ta sta­rých Slo­va­nů, Kel­tů a Ger­má­nů. Pro nás si tedy při­po­meň­me tu slo­van­skou větev zvy­ků sou­vi­se­jí­cích se osla­vou jar­ní rov­no­den­nos­ti, tedy Veli­ké noce, bohy­ně jara Ves­ny a ritu­á­lů pře­cho­du ze zimy do jara : vyná­še­la se Mora­na, domy se zame­ta­ly zele­ný­mi rato­lest­mi, vajíč­ka se bar­vi­la na čer­ve­no. Vej­ce měla samo­zřej­mě i ritu­ál­ní význam : kro­mě sym­bo­li­zo­vá­ní nové­ho živo­ta se jako ochra­na před neštěs­tím pře­ha­zo­va­la přes cha­lu­pu a kam dopadla, tam je hos­po­dy­ně zakopala.

Začá­tek nové­ho země­děl­ské­ho roku dopro­vá­ze­la u našich Slo­van­ských před­ků legen­da o udat­ném a slič­ném bohu Jari­lo­vi, kte­rý při­jíž­dí na koni, aby bojo­val se zlým dra­kem. Od bohy­ně Mokoš, Mat­ky Země, dostal zla­tý klíč, kte­rým ote­ví­rá zemi. Drak je zabit, ale Jari­lo sám v boji také umí­rá. Nicmé­ně svůj úkol spl­nil, země se pro­bu­di­la a začí­ná zno­vu plo­dit. Křes­ťan­ská tra­di­ce z Jari­la vytvo­ři­la sv. Jiří, řím­ské­ho vojá­ka popra­ve­né­ho císa­řem Dio­kle­ci­á­nem, jehož svá­tek se u nás sla­ví 24. dubna.

Mrs­ká­ní zele­ný­mi prout­ky, tak­to se „omla­zo­va­li“ ženy i muži navzá­jem, je sice dolo­že­no ve 14. sto­le­tí, je to však zvyk mno­hem star­ší, kte­rý se ani po při­je­tí křes­ťan­ství nepo­da­ři­lo vymý­tit. K tra­di­cím pat­ři­lo také obě­to­vá­ní berán­ka, z jehož kos­tí se pak věš­ti­lo a pou­ží­va­ly se k dal­ším magic­kým úko­nům. Bohy­ni Ves­nu osla­vo­va­li naši před­ko­vé také vodou, tedy tak, že se o slu­no­vra­tu ješ­tě před výcho­dem slun­ce omý­va­li u studá­nek a poto­ků. Z toho se také vyvi­nul zvyk polé­vá­ní děv­čat, kte­rý pře­tr­val lec­kde na Mora­vě, Slo­ven­sku i v Pol­sku. Očist­ný oheň spa­lo­val nepo­třeb­né věci – sme­tí z obyd­lí, sta­ré seno…

Jak to bylo s vajíčky ?

Bar­ve­ní vají­ček je sice slo­van­ský zvyk, ale jako prv­ní bar­vi­li vajíč­ka nej­prav­dě­po­dob­ně­ji sta­ří Per­ša­né ve 3. nebo 4. tisí­ci­le­tí před naším leto­poč­tem, a to na čer­ve­no a zla­to. Slo­va­né se drže­li čer­ve­né bar­vy, říka­li jí krás­ka a z toho také vni­kl název kras­li­ce. Kdo si ješ­tě pama­tu­je něco málo z ruš­ti­ny, vyba­ví se mu výraz kras­nyj, tedy čevený.

Křesťanské Velikonoce

Přes­to­že vět­ši­na čes­ké popu­la­ce pova­žu­je za Veli­ko­no­ce jen ten pro­dlou­že­ný víkend, pro křes­ťa­ny začí­na­jí vlast­ně už čty­ři­ce­ti­den­ním půs­tem od Pope­leč­ní stře­dy, přes šest post­ních nedě­lí (čer­ná, praž­ná, kýchav­ná, dru­žeb­ná, smrt­ná a květ­ná) kon­čí­cím na Bílou sobo­tu. Svá­teč­ní dny veli­ko­noč­ní­ho nebo též paši­jo­vé­ho týd­ne mají také svo­je pří­vlast­ky : mod­ré pon­dě­lí, šedé úte­rý, ška­re­dá stře­da, na tyto dny nepři­pa­da­jí žád­né význam­né obřa­dy. Prv­ní je až na zele­ný čtvr­tek, kdy se kona­la posled­ní veče­ře. V kos­te­lích se slou­ží slav­nost­ní mše, někde se drží obřad mytí nohou, žeh­na­jí se ole­je, kte­ré se pak celý rok budou pou­ží­vat při udí­le­ní svá­tos­tí. Uti­cha­jí zvo­ny, kte­ré až do sobo­ty „odlé­ta­jí do Říma“. Mís­to nich cho­dí po ves­ni­cích děti s řeh­tač­ka­mi. O Vel­kém pát­ku, dni ukři­žo­vá­ní, se při boho­služ­bě čtou paši­je pod­le Jana, kte­ré zto­tož­ňu­jí Kris­to­vu oběť s obě­tí na odpuš­tě­ní hříchů. Na Bílou sobo­tu po zápa­du slun­ce začí­ná jeden z nej­star­ších obřa­dů, vigi­lie : před kos­te­lem se od ohně zapa­lu­je paškál, od kte­ré­ho si pak roz­sví­tí svíč­ku ostat­ní věří­cí. Vne­se­ním zapá­le­né­ho pašká­lu do kos­te­la začí­ná slav­nost Vzkří­še­ní a opět se roze­z­ní zvo­ny. Neděl­ní Boží hod veli­ko­noč­ní je ve zna­me­ní slav­nost­ní mše, kde se žeh­na­jí pokr­my. K veli­ko­noč­ní­mu Čer­ve­né­mu pon­dě­lí se už nevá­žou žád­né zvlášt­ní liturgie.

Něco velikonočního na zub ?

Veli­ko­noč­ní berá­nek peče­ný ze slad­ké­ho kynu­té­ho nebo tře­né­ho těs­ta je cel­kem nedáv­ná tra­di­ce, kte­rá vznik­la až na pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí. Je to jed­na z forem obřad­ních kolá­čů a záro­veň při­po­mí­ná a nahra­zu­je křes­ťan­ské­ho berán­ka. Star­ší než berá­nek, ale u nás nao­pak nověj­ší, je veli­ko­noč­ní zají­ček, kte­rý v čoko­lá­do­vé vari­an­tě houf­ně dora­zil do našich obcho­dů ze zápa­du. Původ­ní zvyk je kelt­ský, sym­bo­li­zu­je nový život, a pře­tr­val v ang­lo­sas­ké tra­di­ci. Mnoh­de se peče veli­ko­noč­ní nádiv­ka — hla­vič­ka z masa, roh­lí­ků, mlé­ka, vajec a mla­dých kopřiv. Na zele­ný čtvr­tek se nejen jí špe­nát, což nemá zrov­na dlou­hou tra­di­ci, ale pečou se jidá­še, a to je tra­di­ce mno­hem dáv­něj­ší, nicmé­ně dnes dodr­žo­va­ná spí­še už jen na vesnicích.

Velikonoční jidáše

Suro­vi­ny :

1 kg polo­hrubé mouky

30 g droždí

350 ml vlaž­né­ho mléka

120 g másla

100 g kru­pi­co­vé­ho cukru

Rozin­ky, cit­ro­no­vá kůra, anýz

2 žlout­ky

1 celé vej­ce na potření

sůl

Más­lo a med na potí­rá­ní po upečení

Postup :

Nej­pr­ve si při­pra­ví­me kvá­sek z mlé­ka, drož­dí a troš­ky cuk­ru. Po vze­ji­tí ho vli­je­me do mou­ky s cuk­rem, rozin­ka­mi, cit­ro­no­vou kůrou a aný­zem (není nut­ný) a špet­kou soli. Při­dá­me más­lo, žlout­ky, pří­pad­ně ješ­tě tro­chu mlé­ka, a vypra­cu­je­me hlad­ké těs­to, kte­ré nechá­me vyky­nout na tep­lém mís­tě. Z těs­ta vytvá­ří­me ple­ten­ce pod­le vlast­ní fan­ta­zie nebo tra­dič­něj­ší tvar sto­če­né­ho pro­va­zu. Po doky­nu­tí plech s jidáši dáme do trou­by pře­dehřá­té na 180 stup­ňů a peče­me při­bliž­ně půl hodi­ny. Hoto­vé jidá­še potí­rá­me medem roz­puš­tě­ným s máslem.

Pod­le tra­di­ce ten, kdo jidá­še nama­za­né­ho medem sní, bude chrá­něn před vše­mi nedu­hy a zůsta­ne celý rok zdráv. A uznej­te, že to se v dneš­ní covi­do­vé době hodí.