Co se událo v roce 2023 v oblasti pěstounské péče, co je nového ve Sdružení pěstounských rodin a jaké změny se chystají ? O tom všem a také o osobních zážitcích, které každý potřebuje, má-li ho práce těšit a naplňovat, povyprávěl předseda SPR Pavel Šmýd.
Jak byste zhodnotil loňský rok ? Co se povedlo a co mohlo být lepší ?
Radost mám z pobočky v Plzni, která se přestěhovala do nových prostor. Rozrostla se, tak potřebovala více místa. A teď, s těmi novými pracovnami a konzultačními místnostmi, se začali velmi dynamicky rozvíjet. Ta změna je povzbudila a dodala jim novou energii.
Museli mě trochu přemlouvat, protože to jsou prostory o dost větší, a tedy i finančně náročnější. Jejich argument zněl : naplníme je činností. Hezké předsevzetí, které dodržují. Dostali se o kus výš a z toho mám radost opravdu velkou.
Zajímavý začátek byl v naší nejnovější pobočce v Telči. První krok byl dynamický, na zahájení přišel předseda senátu Vystrčil, pan poslanec Kaňkovský, starosta Telče i místostarostové a všichni jsme si říkali, jak to bude skvěle fungovat. Pak se ukázalo, že některým lidem ta pobočka nebyla po vůli a použili proti ní postupy, které se opravdu nedělají. Zkrátka museli jsme překonávat překážky, které jsme opravdu nečekali. Nicméně se to zlepšilo a pobočka už má dvě pracovnice, protože počet dohod na doprovázení se zvyšuje.
Další nejmladší pobočka je v Českých Budějovicích. Už se také etablovala, s tamějšími OSPODy spolupracuje velmi dobře. Pracovnice jsou obětavé a poskytují rodinám opravdu solidní podporu.
Kroměříž funguje stabilně a spolehlivě. Trošinku by potřebovala přidat nějaké dohody, ale to přijde.
No a Brno je nejstarší, silná pobočka se spoustou lidí. Tady spíš řešíme intervizní podporu a pomalu i generační obměnu. Také se zaměřujeme na spolupráci mezi jednotlivými pracovnicemi, aby se co nejúčinněji navzájem podpořily.
Který čin SPR za rok 2023 vám připadá pro pěstouny nejužitečnější ?
Kromě pozitivní změny v Plzni, o které jsem už mluvil, jsme poskytli právní poradenství a doporučení několika rodinám, a to pak ovlivnilo rozhodnutí soudů. Ve výsledku se tak přijatým dětem dostalo lepší ochrany.
A co pozitivního se v roce 2023 událo pro pracovnice a pracovníky SPR ?
Měli jsme setkání celého Sdružení zaměřené na hodnoty a vizi organizace. Bylo to moc hezké, přineslo svoje plody a všichni z toho žijeme. Zaprvé jsme se potkali a za druhé jsme hovořili o tom, jak se chceme profilovat vůči rodinám, institucím i veřejnosti.
Jednou z hodnot, která byla často zmiňovaná, je odvaha.
Pracovnice musí být odvážné, protože ne vždy je jednání, do kterého vstupují, klidné a vstřícné. Když jde o zájem dítěte, je třeba být zásadoví. A k těm hodnotám patří také smysl pro humor.
V roce 2023 nastalo několik personálních změn. Jak to vzniklo ?
Celkem přirozeně. Některé kolegyně odešly na mateřskou dovolenou. Je to radostné, ovšem najít za ně náhradu, už tak jednoduché není. Zvlášť když ta situace nastane ze dne na den. Nemáme žádné rezervy v lidech, všichni mají kapacitu naplněnou. Největší problém měli v pražské pobočce. Paní Michalová musela rychle najít náhradu za dvě z pěti doprovázejících pracovnic, aby byly všechny rodiny dobře obslouženy. Takže v Praze se v roce 2023 konalo šest výběrových řízení z nichž vzešly dvě nové tváře.
Pomalu také dochází ke generační výměně. Máme kolegyně, které už začínají pociťovat starosti věku a nechtějí celý úvazek. V té chvíli se jim snažíme umožnit, aby v SPR pracovaly dál, protože jejich zkušenosti jsou cenné, necháme jim rodiny, které znají třeba deset, patnáct let, ale pro většinu jejich rodin musíme najít někoho nového, kdo má pro tuto práci dispozice.
Mění se počet rodin, které SPR doprovází ?
Rodin nám přibývá. Sice některé ubydou, protože přijaté děti zletí, ale zase se přihlásí někdo nový. K 31. prosinci 2023 jsme měli 492 rodin. Přibližně dvě třetiny jsou příbuzenští pěstouni. Také nám narůstá skupina přechodných pěstounů, kteří potřebují trochu jinou péči, zvláště při předávání dětí do následných rodin.
K 31. prosinci 2023 jsme doprovázeli 492 rodin.
Stává se, že od přechodných pěstounů, kteří patří k SPR, se dítě dostane k dlouhodobým pěstounům, kteří také patří k SPR ?
Opravdu se stává, že dítě takto přejde z jedné rodiny do druhé, ale my ho máme v doprovázení pořád. Také je pravda, že přechodné pěstounky s námi mají nějakou zkušenost, a těší mě říct, že většinou dobrou. Následným pěstounům doporučí Sdružení jako organizaci vhodnou pro doprovázení a oni pak s námi uzavřou smlouvu.
Předávání dítěte trvá týdny až měsíce a při tom se předávají i zkušenosti s doprovázející organizací.
Pro nové pěstouny, kteří se teprve zařazují do systému, je to jediná hlubší zkušenost s doprovázením, protože v rámci příprav o něm dostanou jen základní informace.
Má v současnosti Sdružení pověření pořádat přípravy pro nové pěstouny ?
Máme toto pověření, ale nemáme tak úplně kapacitu. Abychom mohli přípravy poskytovat, potřebujeme vytvořit tým, který musí být trochu odlišný. Pomalu na tom, od listopadu 2023, pracujeme. Potřeby lidí, kteří budou přicházet s žádostí o přípravu, se do značné míry různí. Z toho vyplývá, že to nebude široce skupinová záležitost, naopak velmi individuální, která bude znamenat nejen získávání informací a zkušeností od našich doprovázejících pracovnic, ale také rozhovory v pěstounské rodině, samostudium a podobně.
Velkou roli hraje také čas, protože snad všichni budoucí pěstouni by chtěli začít co nejdříve. Ale v rámci krajského systému je čekání na přípravy dlouhé. V Brně to ještě jde relativně rychle, budoucí pěstouni jsou do příprav zařazeni přibližně za šest měsíců, ale třeba v Ústí nad Labem je to v řádu roků. Na druhou stranu to nelze dělat tak, že se na Vánoce rozhodnu, a na Tři krále už mám dítě. Je třeba nějaká doba na nadšení, zklamání, znovu vrácení k té myšlence… Nicméně napínat pěstouny déle jak rok, se mi nezdá dobré.
Devět měsíců, jak trvá normální těhotenství, mi připadá tak akorát.
Přesně tak, to je podle mého soudu ideální doba na to, aby si lidé odžili i opojení, i propady a uvědomili si, že prvotní představy jsou opravdu odlišné od reality. To k tomu patří. Není dobré přijít do náhradky v době, kdy zjistí skutečné podmínky a dostávají se do propadu. Je třeba počkat, až se s tím vyrovnají. A když se k tomu započítá i doba předávání, což bývá často i tři měsíce, vychází z toho opravdu klasická doba těhotenství.
Jde o to, aby všechny posudky, jednání na úřadech a přípravy proběhly za šest měsíců. Podle nového systému nemusí posudky na žadatele vypracovávat psycholog, stačí sociální pracovník. Jen v případě pochybností přichází psycholog ke slovu. To by mělo posuzování také urychlit.
Podmínky pro příchod dítěte do rodiny ale mohou být někdy docela oříšek.
Chtěl bych, abychom byli schopni nabídnout uchazečům o pěstounství takové vstupní informace, aby když pak přijdou na krajský úřad, nezjistil, že pěstounství vlastně vůbec není pro ně. Když si nás tedy najdou na internetu, že poskytujeme služby pěstounům, aby se dozvědělo, že i potenciálním pěstounům nabídneme informace a péči. Někoho mohou omezovat třeba exekuce, nevhodné zaměstnání nebo ne úplně dobré bytové podmínky a podobně. A je dobré, vědět to předem.
Nechystá se Sdružení, které má ve svém názvu pěstounství, také trochu věnovat osvojitelům ?
Práce s osvojiteli je další pro nás otevřené téma. Osvojitelé ve chvíli, kdy přijmou dítě, proběhnou všechny soudy, vypadávají ze systému. Jsou bráni jako normální biologická rodina a pokud potřebují podporu, musí si poradit sami. Ale to specifikum ve vztahu s dítětem tam pořád je a podpora takových rodin by měla začít fungovat. Zkušenosti z obou stran, pěstounské i osvojitelské tu jsou, tak proč je nepředávat. I MPSV se v poslední době vyjadřuje v tom smyslu, že by to podpořilo. Je totiž vidět, že péče o tyto rodiny, v rámci pilotních projektů, je velmi přínosná.
Je tedy ustavena pracovní skupina, která se tím zabývá ?
Ministerská zkušenost je po těch pilotních projektech pozitivně naladěná, tak snad se to stane v dohledné době.
Pěstounskou péči v současné chvíli reguluje částečně občanský zákoník a je to, i když v rodinách, péče státu.
Protože stát odpovídá za péči o svěřené dítě.
Takže teď je tedy snaha o takový zákon, aby se do zákona o ochraně rodiny a sociálně právní ochraně dítěte vešel celý balík zákonů spravující pěstounství, zatímco osvojení by zůstalo v občanském zákoníku. Protože občanský zákoník je soukromé právo, zatímco pěstounství spadá pod sociálně právní ochranu dítěte. Teď se ale kolem toho chodí po špičkách, protože pro většinu zákonodárného sboru je představa změn v občanském zákoníku velmi ožehavá záležitost.
Vyvíjí se nějak standardy kvality a závazné postupy, podle kterých SPR doprovází rodiny ?
Změny v zákonech se samozřejmě promítají do standardů. Podmínky, které se týkají dětí, se také proměňují a v tu chvíli musí systém reagovat. Je třeba sledovat rozhodnutí soudů, zvláště Ústavního soudu. A to musíme promítat do naší činnosti. Také je důležité, snažit se o zveřejnění různých soudních rozhodnutí ohledně náhradní rodinné péče, protože ta se obvykle do médií nedostanou a pěstounům mohou přinést zajímavé a užitečné informace.
Můžeme zmínit nějaký příklad ?
V roce 2023 bylo pro nás velmi důležité rozhodnutí Ústavního soudu o stabilitě výchovné péče o dítě. Rozsudek v podstatě říkal, že žije-li dítě v nějakém prostředí šest let, tak by z něj už nemělo být vytrhováno. Známe děti, které do čtrnácti let prožily dva roky u biologické matky, tři roky u jedněch pěstounů, pak skoro dva roky u přechodné pěstounky, potom přišly k dalším pěstounům, a nakonec se dostaly do ústavního zařízení. Co si takové dítě v sobě asi nese ? Že ho nikdo nechce. Pro rozvoj osobnosti a vědomí vlastní hodnoty je to přece devastující.
Doprovázející organizace a její pracovníci mají o pěstouny pečovat. Znamená to vždycky jít jim na ruku ?
Jsou někdy situace, kdy musíme říct pěstounům, že jejich rozhodnutí, podle našich zkušeností a analýz, není dobré. Například rozhodnutí přijmout další dítě. Je to delikátní otázka, protože potřebujeme dostat děti do rodin, a pěstounů je nedostatek. Ovšem když vidím, že rodina je přetížená nebo jsou pěstouni už starší, nedoporučím jim přijmout další dítě. Bylo by to neprofesionální a neprospělo by to nikomu. Je třeba si uvědomit svoje limity. My jako organizace nejsme a nemůžeme být na pěstouny vždycky ti nejhodnější, protože naše povinnost je, být na straně dítěte.
Jak se SPR spolupracuje se státnímu úřady – OSPODy, MPSV, krajskými úřady apod.?
Loňské setkání s pracovnicemi OSPODů považuji za velmi užitečné. Ono se sice děje každý rok, ale tentokrát bylo opravdu nadstandardně přínosné. Za ty roky už jsme je přesvědčili, že naše činnost je kvalitní, tudíž spolupracujeme v ovzduší důvěry, bez nějakých pocitů konkurence, opravdu jednoznačně ku prospěchu dětem, které máme chránit.
Taková roztomilá skutečnost : na podzim jsme měli setkání s pracovnicemi OSPODů v Brně a nikdo neodešel před koncem. V minulých letech některé spěchaly pryč, ale naposledy všechny zůstaly, a ještě po oficiálním ukončení se ve skupinkách povídalo, mnohdy o konkrétních rodinách a dětech. To mě potěšilo, protože je hezké, že jsou s námi rády.
Co byste vzkázal těm, kteří zvažují, že se stanou pěstouny ?
Je to životní rozhodnutí, které v sobě má krásu i těžkost. Předně si musí uvědomit, že je to na dlouhou dobu. Musí počítat s tím, že nemá smysl vysnívat si nějaké skvělé výsledky. Opravdu to nemá cenu. Dítě je jedinečný tvor, kterého dostáváme do své rodiny a jak to bude nebo nebude, nechme na vyšší moci. Třeba ho ani nedovedeme do dospělosti, protože to zkrátka nebude možné. V ministerských tabulkách se vyskytuje termín : pěstounská péče byla neúspěšná. Kdo to třídí na úspěšnou a neúspěšnou ?
Možná na tom dítě bylo zdravotně tak špatně, že už nebylo možné se o něj starat v domácích podmínkách.
Trápí se ono, trápí se rodina okolo. Pak už nezbývá, než aby nastoupil jiný systém péče. Dítě prožilo pěkné roky, a pak přechází do jiné etapy života, aby to ono i jeho pěstounská rodina přežili.
Jsou pěstouni zvláštní kategorie lidí ?
Jsem přesvědčený o tom, že člověk, který se pustí na pole ´náhradky´, musí mít v sobě kousek bláznovství a musí být v té pozici alespoň trochu šťastný. Kdyby to člověk bral jen jako službu, bylo by to pro něj hodně zlé. Je to poněkud neobvyklý způsob života. My tím žijeme, ale pro národ je to okrajová záležitost, která se týká promile lidí. Nemůžu očekávat, že všichni kolem mě budou oslněni tím, že jdu do pěstounské péče. Jsem hrdina, ale na tom malém pěstounském písečku.
Máte nějaký skvělý zážitek s přijatými dětmi, který na vás zároveň působí jako pracovní stimul ?
Mám takový zážitek z výpravy na ferraty, který potvrzuje skutečnost, že děti potřebují mít pevnou vazbu na dospělou osobu. Ve chvíli, kdy visí nad nějakou propastí, tak prožívají strach a pocit ohrožení násobně intenzivněji než běžné děti. To je realita. Jak ony se chvěly, i když byly dvakrát jištěné a horský vůdce je měl ještě navázané. Jejich důvěra ve svět, v němž žijí, je hluboce otřesená. A my je musíme neustále přesvědčovat, že to může být dobré, že má cenu žít, že mají kolem sebe lidi, na které se mohou spolehnout a je pro ně přínosné, důvěru v ně vložit. Zkrátka, že má cenu se k někomu připoutat.
