❤️ Podpořte Náhradku. Do 6. června můžete hlasovat pro náš podcast v anketě Podcast roku 2024. Děkujeme ❤️

Blog

Ke svým dětem bychom se měli chovat tak, aby nám jednou byly schopné odpustit

05. srpna 2022 Lenka Pospíšilová 10 minut čtení
Ke svým dětem bychom se měli chovat tak, aby nám jednou byly schopné odpustit

V polo­vi­ně srp­na by osla­vil sté naro­ze­ni­ny legen­dár­ní dět­ský psy­cho­log prof. Zde­něk Matěj­ček. Jis­tě jste čet­li někte­rou jeho kni­hu, sly­še­li před­náš­ku, ti šťast­něj­ší se s ním mož­ná setka­li i osob­ně. Vypa­dal jako las­ka­vost sama. Byl také tako­vý doma, v rodi­ně ? Pou­ží­val své poznatky při výcho­vě svých tří dětí ? Hrál si s vnou­ča­ty ? A jaké vlast­ně bylo jeho dět­ství ? Neved­ly ho k pro­fe­si dět­ské­ho psy­cho­lo­ga vlast­ní zku­še­nos­ti ? Na své­ho dědeč­ka zavzpo­mí­na­la jeho vnuč­ka, Alž­bě­ta Can­dia Muñoz, kte­rou ovliv­nil nato­lik, že se sta­la dět­skou psychoterapeutkou.

Prv­ní se mně vyba­ví obraz, jak jede k nám na cha­lu­pu na kole. Vla­sy mu vla­jí a má roze­pnu­tou koši­li. Pře­vlé­kl se a sko­čil do ryb­ní­ka, obe­pla­val ho ale­spoň dva­krát. Pak jsme sedě­li na veran­dě, poví­da­li si, pili čaj nebo kafe a od babič­ky jsme měli bubla­ni­nu. Zkrát­ka léto. Dal­ší moje vzpo­mín­ka je, jak děda sedí na cha­lu­pě na zahra­dě, má na sto­le psa­cí stroj, poz­dě­ji počí­tač, a píše něja­kou kníž­ku. Zase jenom v roze­pnu­té koši­li a hůl má zavě­še­nou na kra­ji stolu.

Hrál si s vámi vnoučaty ?

Hod­ně a mys­lím, že ho to vel­mi bavi­lo. Hrál s námi hry, kte­ré jiné babič­ky a dědo­vé, ani rodi­če nehrá­li. Byl váš­ni­vý mys­li­vec a jez­dil i na hony. To mu zůsta­lo z prv­ní repub­li­ky po jeho tatín­ko­vi. A proč to poví­dám ? S brá­chou jsme milo­va­li hru na zají­ce a mys­liv­ce. Byli jsme scho­va­ní pod jídel­ním sto­lem a děda za námi lezl po zemi. Ješ­tě musím dopl­nit, že děda cho­dil o holi, pro­to­že měl špat­nou kyčel. No a tou holí po nás jako stří­lel. Pak vždyc­ky lovil rukou pod sto­lem, jest­li už nás ulovil.

No tak to je doce­la drs­ná hra.

Při­pa­dá mi, že dnes je mož­ná spous­ta věcí zjem­ně­ných a pře­cit­li­vě­lých v kon­tras­tu s fil­my a pohád­ka­mi, na kte­ré se děti díva­jí. Toto byla tako­vá reál­ná hra. Vět­ši­nu lidí zasko­čí, že tako­vý huma­nis­ta cho­dil na hony a stří­lel zví­řa­ta. On je milo­val a hod­ně o nich věděl, ale lov pova­žo­val za sou­část kolobě­hu živo­ta. Maso se pře­ce jí běžně.

Vzpo­me­ne­te si na něja­kou hru, kte­rá byla tro­chu edukativní ?

Hry s dědou, mys­lím, v sobě nic prvo­plá­no­vě výchov­né­ho nenes­ly. Měl rád legra­ci a dělal s námi blbi­ny, tako­vé to pošťu­cho­vá­ní. Když jsme někam šli a on byl za námi, tak nás holí tře­ba chy­tal za nohu, a jak jsme se oto­či­li, tak se kou­kal jinam, jako­že on nic pře­ce nedě­lá. Hroz­ně rád pla­val. Cho­dí­val a námi pla­vat do ryb­ní­ka u cha­lu­py, jak už jsem říka­la. Vždyc­ky se potá­pěl a chy­tal nás pod vodou. Když už někdo nemohl, tak ho ve vodě vozil na zádech, dělal velry­bu a tako­vé legrác­ky. Je nás šest vnou­čat a já jsem nej­star­ší, tak­že si ho pama­tu­ju v době, kdy měl na tako­vé věci ješ­tě hod­ně energie.

Ty výchov­né zále­ži­tos­ti se ode­hrá­va­ly spíš for­mou vyprá­vě­ní. Hod­ně věděl o pří­ro­dě, tak­že nám spous­tu věcí vysvět­lo­val a uka­zo­val. Tře­ba jsme šli do lesa a děda vyklá­dal, co se musí zacho­vat, co dělat a co nao­pak ne a proč. Co to zna­me­ná, když vidí­me bahniš­tě divo­čá­ků, že bažan­tí vajíč­ka nejsou opuš­tě­ná, ale jen jsme tu bažan­tí sle­pi­ci vypla­ši­li a ona se za chví­li vrátí…

Děda byl také váš­ni­vý vče­lař, tak­že nám hod­ně poví­dal, jak to v tom včel­stvu fun­gu­je a jak se o vče­ly sta­rat. Prá­vě vyprá­vě­ním o vče­lách nám vysvět­lo­val hod­ně o živo­tě. U včel jsme spo­leč­ně trá­vi­li spous­tu času. Sice jsem se jich hroz­ně bála, zvlášť když jsem dosta­la žiha­dlo, ale moc hez­ky to tam voně­lo medem a voskem.

Byl to člo­věk, kte­ré­mu jste se šla svě­řit nebo požá­dat o radu, když nasta­la něja­ká slo­ži­tá situace ?

Vždyc­ky měl na nás čas, vždyc­ky. Sice byl hod­ně zaměst­na­ný, ale na rodi­nu si čas udě­lal. Na toto spíš ale vzpo­mí­ná moje teta a mlu­vi­la o tom i moje máma, kte­rá už bohu­žel neži­je. Cho­di­la se s ním radit, co se mnou, pro­to­že jsem byla dost divo­ké dítě. No a také jsem byla nej­víc „pro­tes­to­va­né“ dítě, pro­to­že když při­šly do Čech něja­ké nové psy­cho­lo­gic­ké dia­gnos­tic­ké tes­ty, tak je na mě děda a někdy i máma zkou­še­li. 😊 A také děda pou­žil můj obrá­zek zača­ro­va­né rodi­ny do jed­né z jeho knih. 😊

Když jsem byla tee­nager, babič­ka s dědou mě hlí­da­li. Šla jsem na ran­de s něja­kým klu­kem, co se mi líbil, a při­šla jsem poz­dě. Řekl jen : „No, no, je to otáz­ka cti, když něco slí­bíš a nedo­dr­žíš.“ Nedě­lal dlou­hé výchov­né před­náš­ky, ale když něco řekl, tak to sedělo.

Co pova­žo­val za nej­hor­ší, co mohou rodi­če dětem dělat ? 

Asi by to byl dlou­hý seznam, ale hod­ně zmi­ňo­val vyčí­tá­ní, poni­žo­vá­ní. Vím, že teď už to není moder­ní, ale říkal, že jed­no plác­nu­tí na zadek za něco, co se v tu chví­li sta­lo, je lep­ší a pro dítě dale­ko sro­zu­mi­tel­něj­ší, než že mu něco dlou­ho vyčí­tám a vlast­ně ho zadu­pá­vám a srá­žím. Samo­zřej­mě byl pro­ti vel­kým fyzic­kým tres­tům, stra­še­ní a týrání.

Měl něja­ké oblí­be­né tvr­ze­ní, když se na něj někdo obrá­til o radu, jak jed­nat s dětmi ?

Asi by na to nej­lé­pe odpo­vě­dě­la máma, kte­rá byla dět­ská psy­cho­lož­ka v peda­go­gic­ko-psy­cho­lo­gic­ké porad­ně. Ona se s ním radí­va­la hod­ně. Čas­to říkal, že nej­ví­ce vycho­vá­vá­me, když nevy­cho­vá­vá­me. Ale mně se do pamě­ti vry­la věta : Ke svým dětem bychom se měli cho­vat tak, aby nám jed­nou byly schop­né odpustit.

A zlo­bil se také někdy ?

Zlo­bil se, ale to už muse­lo být. Ne že se roz­bil hrnek, ale tře­ba že jsme babič­ce ušpi­ni­li vypra­né prádlo ješ­tě na šňůře a při­dě­la­li jím tím prá­ci. On měl pořád ten las­ka­vý úsměv, ale když se zlo­bil, tak se mu úpl­ně změ­ni­ly rysy, zost­ři­ly se. Ztra­til ten vyprá­vě­cí hlas, mlu­vil váž­ně a vždyc­ky to bylo vel­mi tref­né. To jme si pak dlou­ho pamatovali.

Co pro něj zna­me­na­la rodina ?

U nás byla vždyc­ky spous­ta růz­ných návštěv s dět­mi, pří­buz­ní k nám jez­di­li na prázd­ni­ny. Máme roz­vět­ve­nou rodi­nu a všich­ni o sobě víme. Dělá­va­ly se i vel­ké rodin­né sra­zy, kde nás bylo přes osm­de­sát. Rodi­na byla pro dědu vždyc­ky důle­ži­tá. Měl sice milu­jí­cí rodi­če, ale jeho dět­ství neby­lo úpl­ně leh­ké. Naro­dil se špat­nou kyčlí a pod­stou­pil ope­ra­ci. Už někdy v osmi deví­ti letech (mož­ná poz­dě­ji, to by si pama­to­va­la moje teta) šel do inter­nát­ní ško­ly a domů nejez­dil kaž­dý týden. Byl pryč od mámy, kte­rou měl moc rád, jez­dil na vozíč­ku, ztloust­nul, ostat­ní děti se mu smá­ly a neby­ly na něj asi nej­hod­něj­ší. Domní­vám se, že zku­še­nost, jak se cítí dítě bez rodi­ny, mohl mít děda prá­vě z inter­nát­ní ško­ly a z toho pra­me­ni­la ta jeho potře­ba věno­vat se dětem, kte­ré nema­jí šan­ci se obhá­jit, jsou někde opuš­tě­né a je jim smut­no. Mys­lím si také, že pro­to spous­ta věcí, kte­ré říkal a napsal, zně­ly vel­mi auten­tic­ky. Měl to něja­kým způ­so­bem prožité.

Při­bliž­ně ve dva­ce­ti letech mu dáva­li kost­ní štěp do kyčle, kte­rý mu vydr­žel dlou­há léta. Na reha­bi­li­tač­ním poby­tu v Kladru­bech si teh­dy vytvo­řil par­tu kama­rá­dů, a ta mu zůsta­la na celý život. Pama­tu­ju si je už jako star­ší lidi. Pat­řil tam tře­ba docent Jan­da, tomu jsme říka­li strejda Jan­de­ra, kte­rý byl, mys­lím, pri­má­řem na orto­pe­dii ve Vino­hrad­ské nemoc­ni­ci. Pak si vzpo­mí­nám na tetu Karo­lí­nu, kte­rá měla roz­trou­še­nou skleró­zu, ta k nám čas­to jez­di­la… a ješ­tě pár dal­ších lidí, kte­ří mu byli vel­mi blíz­cí, i naše celá rodi­na s nimi byla pořád v kon­tak­tu. Na dal­ší ope­ra­ci šel, až když mu bylo asi sedm­de­sát nebo pět­a­se­dm­de­sát. Vzpo­mí­nám si, že pak k těm naro­ze­ni­nám dostal nové kolo. Vel­mi se udr­žo­val pohybem.

Vy už jste tře­tí v pří­mé linii stej­ně pro­fes­ně zaměřená ?

Nejsem psy­cho­log, jako děda. Vystu­do­va­la jsem na Kar­lo­vě uni­ver­zi­tě kated­ru soci­ál­ní poli­ti­ky a soci­ál­ní prá­ce, teh­dy ješ­tě u Jiři­ny Šiklo­vé, což byla dědo­va blíz­ká pří­tel­ky­ně, kama­rád­ka. Ale dlou­ho o mně nikdo nevě­děl, čí jsem vlast­ně vnuč­ka. Nechtě­la jsem, aby na mě pada­la jeho slá­va, pro­to­že jsem si říka­la, že si to napřed musím odpra­co­vat. Pak jsem absol­vo­va­la osmi­le­tý kom­plex­ní psy­cho­te­ra­pe­u­tic­ký výcvik SUR (Insti­tut pro vzdě­lá­vá­ní v psy­cho­te­ra­pii) v hlu­bin­né dyna­mic­ké psy­cho­te­ra­pii, potom post­gra­du­ál­ní výcvik Gestalt psy­cho­te­ra­pie pro děti a ado­lescen­ty, výcvik páro­vé tera­pie a ješ­tě něja­ké dal­ší kur­zy a výcvi­ky. Ostat­ně teď ješ­tě jsem v dal­ším post­gra­du­ál­ním výcvi­ku Gestalt rodin­né a páro­vé psy­cho­te­ra­pie. Ubí­rám se spíš psy­cho­te­ra­pe­u­tic­kým směrem.

Kon­zul­to­va­la jste s dědeč­kem svo­je úmys­ly, když to zača­lo vypa­dat, že bys­te se ubí­ra­la pří­buz­ným směrem ?

Samo­zřej­mě jsem to kon­zul­to­va­la a měla jsem tyto roz­ho­vo­ry moc ráda. Během ško­ly jsem hod­ně pra­co­va­la s dět­mi s hen­di­ke­pem, potom s dospě­lý­mi s hen­di­ke­pem a s dět­mi s men­tál­ním posti­že­ním. O tom jsme si poví­da­li čas­to a bylo to moc pěk­né. No a děda byl také u zro­du HOS­Tu (HOST Home – Start Čes­ká repub­li­ka, z.ú. – orga­ni­za­ce dopro­vá­ze­jí­cí rodi­ny s dět­mi do šes­ti let, kte­ré se ocit­ly v nároč­né život­ní situ­a­ci). Pro­bí­ra­la jsem s ním tu myš­len­ku, že by dob­ro­vol­ni­ce, kte­ré mají vlast­ní rodi­čov­skou zku­še­nos­ti, což je pod­mín­ka dob­ro­vol­nic­tví v HOS­Tu, cho­di­ly pod­po­ro­vat mámy či oba rodi­če, kte­ří pochá­ze­jí z dys­funkč­ní­ho pro­stře­dí nebo neza­ži­ly rodin­ný model vůbec. Při­šlo mi to jako hroz­ně hezká myš­len­ka, ale bylo mi tři­a­dva­cet, o rodi­čov­ství jsem nic nevě­dě­la. Říkal, že to zní moc pěk­ně, že to je tedy budo­vá­ní na zele­né lou­ce, ale že by bylo hez­ké, kdy­by dob­ro­vol­ni­ce moh­ly pře­dá­vat svo­je zku­še­nos­ti rodi­nám, kde rodi­če pochá­ze­jí z ústa­vů a kde to nefun­gu­je, aby se jejich děti nedo­stá­va­ly do dět­ských domo­vů. Mlu­vi­li jsme spo­lu o tom, na jakou cílo­vou sku­pi­nu se zamě­řit, jak by to moh­lo vypa­dat… a když jsem podá­va­la úpl­ně prv­ní pro­jekt, tak se děda stal odbor­ným garan­tem. Bohu­žel se už nedo­žil toho, že to nako­nec vyšlo. No a příští rok bude­me sla­vit dva­cet let HOSTu.

5 potřeb dítě­te v ran­ném věku pod­le Z. Matějčka : 

  1. Sti­mu­la­ce
  2. Smys­lu­pl­ný svět
  3. Život­ní jistota
  4. Pozi­tiv­ní identita
  5. Ote­vře­ná budoucnost

Co bys­te k těm­to základ­ním poža­dav­kům vaše­ho dědeč­ka pro dob­rý život dítě­te dopl­ni­la nebo je tře­ba upra­vi­la pod­le sou­čas­ných poznat­ků a vašich vlast­ních zkušeností ?

Pět dušev­ních potřeb je v HoS­tu mot­to, kte­ré se naší pra­cí pořád pro­lí­ná. Pra­cu­je­me s cílo­vou sku­pi­nou rodin, kte­ré se potý­ka­jí se závaž­ný­mi soci­ál­ní­mi a psy­cho­lo­gic­ký­mi pro­blémy, mají oprav­du málo času a hlav­ně žád­nou ener­gii věno­vat se svým dětem. Sna­ži­li jsme se vymys­let něco, co by jim moh­lo pomoc ve vzá­jem­ném kon­tak­tu. Usi­lu­je­me o to, ješ­tě víc a vstříc­ně­ji jim zpro­střed­ko­vat výše zmí­ně­ných pět potřeb, aby si tito rodi­če uvě­do­mi­li, že nesta­čí sytit jen bazál­ní funk­ce (dítě nakr­mit, oša­tit, dodr­žo­vat něja­kou hygi­e­nu atd.), ale dbát o to, aby se neztra­til kon­takt mezi rodi­čem a dítě­tem. Naše cílo­vá sku­pi­na jsou tedy rodi­ny hod­ně dole na soci­ál­ním žeb­říč­ku. Spous­ta z nich oprav­du jen pře­ží­vá ze dne na den, ty šikov­něj­ší z měsí­ce na měsíc. Obvykle se to točí kolem finan­cí – nema­jí na jíd­lo, na nájem, a ty mámy jsou z toho tak ve stre­su, že se vytrá­cí hez­ké rodin­né momen­ty i vztah mezi mámou a dítě­tem. Obdo­bí, kdy je dítě malé, se nikdy nevrá­tí a je hroz­né ho pro­švih­nout. Tomu dítě­ti bude pět let jenom jed­nou a věci, kte­ré s ním může rodič v pěti dělat, ho už v dese­ti bavit nebu­dou. Ono to ute­če a vztah, kte­rý se mezi nimi mohl roz­vi­nout, se pak nava­zu­je hod­ně těž­ko. Vidím to ve své tera­pe­u­tic­ké pra­xi. Prá­vě pro­to jsme dali jsme dohro­ma­dy meto­du Rodi­na hrou, kte­rá je zamě­ře­ná na smys­lo­vé pod­ně­ty, bez­pe­čí, potře­bu někam smě­řo­vat. Cho­dí­me si cíle­ně do rodin, se kte­rý­mi dlou­ho­do­bě­ji pra­cu­je­me, hrát a vtáh­nout rodi­če do hry co nej­ví­ce, tak aby si spo­lu uži­li hez­ký čas. Trau­ma­ti­zo­va­ní rodi­če si hrát neu­mě­jí, potře­bu­jí hod­ně pod­po­ry. Je to naše autor­ská meto­da. Máme kon­cept, pomůc­ky a všech­no to se děje s odka­zem na těch pět potřeb dítě­te, jak je cha­rak­te­ri­zo­val děda.

Mož­nos­ti dneš­ní medi­cí­ny a psy­cho­lo­gic­ké výzkumy už pře­ce jen pokro­či­ly. Jak to ovliv­ni­lo poznatky vaše­ho dědeč­ka tře­ba o deprivaci ?

Spous­ta věcí, jak je děda se svý­mi úžas­ný­mi kole­gy, jako byl tře­ba Josef Lang­me­ier, Pavel Dit­trich, Jiří Dunov­ský a dal­ší, pre­zen­to­val, se už díky novým mož­nos­tem roz­vi­nu­la dál. Vez­mě­me tře­ba mag­ne­tic­kou rezo­nan­ci, kte­rá umož­ní srov­ná­ní moz­ku dob­ře se vyví­je­jí­cí­ho dítě­te a dítě­te s depri­va­cí. Dnes víme, s ohle­dem na neu­ro­plas­ti­ci­tu moz­ku, co se má posi­lo­vat. A celý ten věd­ní obor neu­ro­bi­o­lo­gie umož­nil zjiš­tě­ní, že men­tál­ní stav neu­ro­lo­gic­ky zob­ra­ze­ný tva­rem moz­ku, nemu­sí být nut­ně uza­vře­ná věc, ale dá se s tím pra­co­vat. Je to hroz­ná dři­na, ale posky­tu­je nadě­ji. Je tře­ba ovšem vyu­žít vhod­nou tera­pii a cíle­né posi­lo­vá­ní těch správ­ných schémat.

Téměř pra­vi­del­ně se v sou­vis­los­ti s dět­mi v pěs­toun­ské péči setká­vá­me s výra­zem trauma.

Jsou zají­ma­ví auto­ři, kte­ří se tomu­to téma­tu věnu­jí, tře­ba kli­nic­ký psy­chi­atr prof. Daniel J. Sie­gel v kni­ze Vnitř­ní nazí­rá­ní. Dal­ším veli­ce zají­ma­vým auto­rem zabý­va­jí­cím se pří­mo trau­ma­tem je Dr. Peter Lavi­ne (Pro­bu­ze­ní tyg­ra, Němé zpo­vě­di, Trau­ma a paměť a mno­ho dal­ších knih), a jiní psy­cho­lo­go­vé a psy­chi­at­ři pře­váž­ně ame­ric­ké pro­ve­ni­en­ce. Tyto nové kon­cep­ty prá­ce s trau­ma­tem mi při­pa­da­jí pro vaše děti v pěs­toun­ské péči veli­ce uži­teč­né. Vel­mi pro­ble­ma­tic­ké obdo­bí u při­ja­tých dětí je samo­zřej­mě puber­ta. Změ­nám na moz­ku v tom­to obdo­bí se věnu­je kníž­ka Daniel J. Sie­ge­la Roz­bou­ře­ný mozek. Děti v tom­to obdo­bí zaží­va­jí oprav­du pře­vrat­né změ­ny, pro­bí­há veli­ce nároč­ná rekon­struk­ce moz­ku, kte­rá sto­jí za jejich spe­ci­fic­kým pro­ží­vá­ním a cho­vá­ním. tako­vé situ­a­ci člo­věk potře­bu­je hod­ně pocho­pe­ní a i podpory.

Nedáv­no jsem se spo­ji­la se tře­mi kole­gy­ně­mi, psy­cho­lož­ka­mi, kte­ré se zabý­va­jí pra­cí s trau­ma­tem. Rády bychom sem troš­ku při­ved­ly trau­ma insti­tut zamě­ře­ný na prá­ci s dět­mi. Mezi pěs­toun­ský­mi dět­mi je těch s trau­ma­tem také hod­ně, tak­že by to moh­lo být pří­nos­né i pro pěs­toun­ské rodiny.

Někte­ří dět­ští psy­cho­lo­go­vé i psy­cho­te­ra­pe­u­ti se výraz­ně věnu­jí dětem, a rodi­čům nebo pěs­tou­nům pří­liš nesvě­řu­jí, co se od dítě­te nebo o dítě­ti z jeho cho­vá­ní a z roz­ho­vo­ru dozvě­dě­li. Jak je to u vás ?

Psy­cho­log je spí­še teo­re­tik, já jako psy­cho­te­ra­peut jsem prak­tik a nemůžu oddě­lit prá­ci s dítě­tem od prá­ce s rodi­čem. Napří­klad v Gestalt psy­cho­te­ra­pii se s tím v rám­ci prá­ce s dítě­tem auto­ma­tic­ky počí­tá, pro­to­že dítě při­chá­zí z tera­pe­u­tov­ny domů a zno­vu zaží­vá ta samá sché­ma­ta, kte­rá ho poško­zu­jí. Mám v tera­pii děti, kte­ré byly svěd­ky nási­lí, nebo nási­lí bylo namí­ře­no pří­mo vůči nim, mám i děti v pěs­toun­ské péči, kte­ré ve svém živo­tě zaži­ly týrání.

V HOS­Tu posky­tu­je­me také asis­to­va­né kon­tak­ty. U nás to nejsou kon­tak­ty, jaké jsou běž­né v pěs­toun­ské péči. Máme vět­ši­nou naří­ze­né hod­ně těž­ké pří­pa­dy pří­mo od sou­du (závaž­ná vlek­lá roz­vo­do­vá pro­ble­ma­ti­ka, domá­cí nási­lí, stal­king apod.). Pro vět­ši­nu dětí je to nesmír­ně trau­ma­ti­zu­jí­cí situ­a­ce, ze kte­ré se potře­bu­jí nějak zota­vit. I tyto děti mám v tera­pii, pro­to­že ze setká­ní s bio­lo­gic­ký­mi rodi­či mají hrů­zu, bolí je bři­cha, při­chá­zí tře­ba noč­ní pomo­čo­vá­ní a dal­ší psy­cho­so­ma­tic­ké pro­je­vy. Při­jde mi líto, co všech­no musí absol­vo­vat, aby pře­ži­ly setká­ní se svý­mi bio­lo­gic­ký­mi rodi­či. Ti čas­to vůbec nevní­ma­jí, že dítě­ti způ­so­bu­jí bolest. Když o svém trá­pe­ní mohou děti mlu­vit nebo ho něja­kým způ­so­bem ze sebe dostat (např. hrou), ule­ví se jim. Poví­dá­me si spo­lu vel­mi ote­vře­ně o spous­tě věcí.

Asi nebu­du dale­ko od prav­dy, když řek­nu, že spous­ta pěs­tou­nů od nove­ly záko­na 359/1999Sb.  oče­ká­va­la mimo jiné úpra­vu kon­tak­tů s bio­lo­gic­kou rodinou. 

Také jsem od nove­ly záko­na čeka­la, že přes­ně­ji cha­rak­te­ri­zu­je někte­ré věci v oblas­ti soci­ál­ní prá­ce, napří­klad i ten asis­to­va­ný kon­takt. Chá­pu, že se nove­la muse­la schvá­lit, když kon­či­lo voleb­ní obdo­bí, ale zůsta­lo tam něko­lik neo­še­t­ře­ných míst. Asis­to­va­ný kon­takt je extrém­ně nároč­ný, o tom pěs­touni jis­tě vědí svo­je, a stá­le nejsou jas­né para­me­t­ry. Také nee­xis­tu­je žád­ná naše ochra­na (orga­ni­za­cí posky­tu­jí­cí AK), přes­to­že pra­cu­je­me s lid­mi, kte­ří jsou veli­ce emoč­ně zra­ně­ni, někte­ří mají veli­ce nároč­né osob­nos­ti (až s mani­pu­la­tiv­ní­mi rysy). Nejen že na nás kři­čí, ale také tře­ba podá­va­jí žalo­by. Čas­to se zamýš­lí­me nad tím, zda oprav­du v té či oné rodi­ně je asis­to­va­ný kon­takt vhod­ný s ohle­dem na dítě. Bohu­žel toto čas­to není na našem posou­ze­ní a přes to, že se sna­ží­me upo­zor­ňo­vat sou­dy na rizi­ka pro dítě, nejsme sly­še­ni. Čí je to vlast­ně prá­vo ? Chce to to dítě, aby bylo vysta­vo­va­né tako­vé­mu tla­ku ? A co si s tím mají počít pěs­touni ? Pěs­toun­ky, kte­ré při­vá­dí děti k asis­to­va­né­mu kon­tak­tu, mají význam­nou potře­bu je chrá­nit. S napros­tým respek­tem tomu rozu­mím, ale zase to brá­ní výko­nu kon­tak­tu. Tak­že se dostá­vá­me do dis­ku­sí, co všech­no musí­me, pro­to­že to naří­dil soud. Cítí­me jak s rodi­čem, kte­rý chce své dítě vidět, tak rodi­čem, kte­rý dítě při­vá­dí, ale také musí­me být v něja­ké rozum­né práv­ní míře nestran­ní. A upro­střed toho je ten malý ´brou­ček´ s ten­kým hlás­kem a vydě­še­ný­ma očima.

Vrať­me se k vaše­mu dědeč­ko­vi. Je auto­rem ter­mí­nu depri­va­ce, kte­rý už jsme zmí­ni­li, vel­ké úsi­lí věno­val zaklá­dá­ní SOS dět­ských ves­ni­ček u nás, zabý­val se dysle­xií, věno­val se pro­ble­ma­tic­kým dětem s men­tál­ním posti­že­ním, pra­co­val v Insti­tu­tu pro dal­ší vzdě­lá­vá­ní léka­řů a far­ma­ceu­tů, zalo­žil nada­ci na pod­po­ru stu­den­tů, kte­ří se věnu­jí vývo­jo­vé psy­cho­lo­gii… výčet by byl dlou­hý. Co to zna­me­na­lo pro vaši rodi­nu a co to dnes zna­me­ná pro vás ?

Náhrad­ní rodin­ná péče a SOS dět­ské ves­nič­ky to byla dědo­va vel­ká srd­cov­ka. Vzpo­mí­nám si, jak máma vyprá­vě­la, že někdy měli na Štěd­rý den něko­lik veče­ří. Děda s nimi objíž­děl dět­ské domo­vy, kde měl kole­gy nebo spřá­te­le­né pra­cov­ní­ky. Pozdra­vil se s dět­mi, kte­ré v zaří­ze­ní žily a zůsta­li tam na tu jejich štěd­ro­ve­čer­ní veče­ři. Svo­je tři děti brá­val s sebou, aby vidě­ly, jak se mají jiné děti, a taky aby babič­ka měla pro­stor na pří­pra­vu Štěd­ré­ho veče­ra. Ako­rát se někdy sta­lo, že děti i děda se na tu babič­či­nu veče­ři vrá­ti­li už doce­la naje­de­ní. Děda by ale babič­ku nezkla­mal, vždyc­ky to sně­dl, i kdy­by měl prasknout. 😊

Jinak co zna­me­na­la jeho prá­ce pro nás pro rodi­nu ? Asi mohu mlu­vit hlav­ně za sebe. Pro mě to bylo v dět­ství nesmír­ně pou­ta­vé poví­dá­ní o pří­bě­zích jiných dětí, v dospě­los­ti roz­ší­ře­né obzo­ry a vel­mi zají­ma­ví kole­go­vé a spo­lu­pra­cov­ní­ci. Řek­la bych, že všich­ni v rodi­ně jsme nasta­ve­ni na naslou­chá­ní lid­ským pří­bě­hům bez roz­dí­lu, v jakých pro­fe­sích se pohybujeme.

Děku­ji za rozhovor.

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu