Blog

Pěstoun na cestě

20. ledna 2023 Lenka Pospíšilová 8 minut čtení
Pěstoun na cestě

Přes soci­ál­ní sítě se SPR dosta­lo do „kon­tak­tu“ s mužem samo­ža­da­te­lem o pěs­toun­skou péči. Pro­šel již vše­mi pří­prav­ný­mi fáze­mi a teď je „v oče­ká­vá­ní“ nebo jak se u nás říká : čeká na kou­zel­ný tele­fon. O kaž­dém kro­ku, kte­rý pro­šel, píše na Instagra­mu. Jeho has­tagy oprav­du sto­jí za pře­čte­ní, tak jest­li chce­te, sle­duj­te @cesta_pestouna.

Co vlastně muže přivede na myšlenku přijmout do péče dítě ?

Moje moti­va­ce je z pod­stat­né čás­ti altru­is­tic­ká. Došel jsem v živo­tě do bodu, že nej­vět­ší smy­sl mi dává pomoc dru­hým. Záro­veň mám kapa­ci­tu při­jmout do své­ho živo­ta dítě, kte­ré­mu tře­ba změ­ním jeho život k lep­ší­mu. Od dět­ství jsem měl mož­nost pozo­ro­vat pěs­tou­ny ve svém oko­lí, byli mojí inspi­ra­cí. Myš­len­ku při­jmout dítě do péče mám v sobě přes dva­cet let.

Když zavřete oči, jaké máte o dítěti představy ?

Je zde poměr­ně mno­ho vari­ant, jaké dítě mohu při­jmout a žád­ná z nich pro mě není hor­ší nebo lep­ší. Pokud se baví­me o „para­me­t­rech“ v žádosti, mám navr­žen věk dva až tři roky, neroz­ho­du­je pohla­ví ani etni­kum. Zdra­vé dítě s běž­ný­mi výchov­ný­mi náro­ky. Z pozi­ce samo­ža­da­te­le je okruh při­jí­ma­ných dětí ome­ze­něj­ší. O tom se zmi­ňu­ji v dal­ších odpo­vě­dích níže.

Asi to s ním nebude jednoduché. Cítíte se připraven na možné „peklíčko“?

Nemám roman­tic­ké před­sta­vy, že všech­no půjde hlad­ce. Na dru­hou stra­nu nebu­du v hla­vě vytvá­řet čer­né scé­ná­ře. Pro­blémy mají i děti v běž­ných rodi­nách. Dou­fám, že se během doby, kte­rou s dítě­tem strá­vím doma, poda­ří navá­zat tako­vá vzta­ho­vá vaz­ba, kte­rá nám umož­ní pří­pad­ně pro­blémy řešit co nejlépe.

Jaký jste byl vy jako kluk, co vás bavilo, co ne a co byste chtěl přijatému dítěti ukázat, předat… 

Dítě­ti chci pře­dat hlav­ně vztah k pří­ro­dě, zví­řa­tům, eko­lo­gii, umě­ní, pohy­bu, pod­ně­co­vat kre­a­ti­vi­tu. Dou­fám, že se nám poda­ří hod­ně ces­to­vat, pozná­vat svět. Nehod­lám si do dítě­te pro­jek­to­vat svo­je před­sta­vy nebo zájmy. Nabíd­nu mu mož­nos­ti, kte­ré ho buď zaujmou nebo ne. Jako klu­ka mě nej­víc bavi­lo lézt po stro­mech, tvo­řit ze sta­veb­ni­ce, nebo trá­vit čas se psem. Také jsem prv­ní gene­ra­ce, pro kte­rou byly v dět­ství běž­né počí­ta­če a inter­net (dítě deva­de­sá­tých let), moder­ní tech­no­lo­gie mě baví doteď. V dneš­ní době se spíš řeší, jak děti od tech­no­lo­gie odtrh­nout než při­vést. Tady bude potře­ba najít ten správ­ný balanc. Mám rád turis­ti­ku, pohyb ven­ku v pří­ro­dě. Dou­fám, že se mi poda­ří dítě nadchnout pro výle­ty do hor. Ze zku­še­nos­tí s jiný­mi dět­mi jsem zjis­til, že se nám roz­má­há nešvar, že děti na rodi­če zkou­še­jí věty typu „bolí nožič­ky“ nebo „jsem una­ve­ný“ i při zce­la běž­né pro­cház­ce. Věřím, že když od mala bude dítě na podob­né akce zvyk­lé, nebu­dou tyto věty na pořa­du dne. Urči­tá výdrž a pře­ko­ná­vá­ní svých limi­tů je pod­le mě v živo­tě důležité.

Co budete dělat, když to, co sám považujete za skvělé, ho/ji nebude vůbec, ale vůbec zajímat ?

Jako dítě jsem byl nuce­ný hrát na kla­vír, tak­že se doká­žu vžít do této situ­a­ce z pozi­ce dítě­te. Na jed­né stra­ně je fajn, když dítě roz­ví­jí dlou­ho­do­bě něja­ký svůj koní­ček. Já zvo­lím ces­tu nabíd­nout dítě­ti širo­kou pale­tu krouž­ků a ať se samo roz­hod­ne, čemu se chce věnovat.

Změnil přípravný proces váš pohled na pěstounství ?

Urči­tě mi pomohl si ujas­nit, že je to správ­ný směr. Jako výho­du nad adop­cí pova­žu­ji zejmé­na násled­nou pod­po­ru ze stra­ny dopro­vá­ze­jí­cí orga­ni­za­ce. Obec­ně bych dopo­ru­čil absol­vo­vá­ní pří­prav­né­ho kur­zu všem rodi­čům, nejen těm náhrad­ním. Rodi­če se na svých dětech čas­to dopouš­tí omy­lů, způ­so­bu­jí­cích trau­ma­ta, kte­rým ale jde vědo­mě (čás­teč­ně) předejít.

Co vás nejvíc překvapilo během příprav ? Měnil se nějak významně váš názor na pěstounství ?

Pří­jem­ně mě pře­kva­pi­la milá atmo­sfé­ra pří­prav. Názor na pěs­toun­skou péči jsem měl pozi­tiv­ní před i po absol­vo­vá­ní pří­prav. Pocho­pil jsem však více do hloub­ky, jak pří­nos­né toto poslá­ní je. Mění­te život lidem a v pod­sta­tě celé společnosti.

Procházel jste jednotlivými kroky od podání žádosti až po psychotesty a vlastní přípravy v pohodě nebo vás něco vykolejilo, rozčílilo…

Mys­lím, že dojem z pro­ce­su závi­sí pře­de­vším na lidech, kte­ří vás na této ces­tě pro­vá­zí. Já měl štěs­tí jak na úřed­ni­ce, ať už na ORP či kra­ji, psy­cho­lo­ga a zejmé­na na lek­to­ry pří­prav. Jim všem pat­ří dík. Na pro­ce­su jsou však nepří­jem­né ty rela­tiv­ně dlou­hé pro­dle­vy mezi jed­not­li­vý­mi úko­ny, řádo­vě až něko­lik měsí­ců. Věřím, že úřed­ní­ci jsou pod pra­cov­ním tla­kem, ape­lo­val bych tak na posí­le­ní per­so­nál­ní­ho zajiš­tě­ní pro­ce­su zpro­střed­ko­vá­ní náhrad­ní rodin­né péče.

Z čeho jsem váž­ně neměl radost byla infor­ma­ce, že jako samo­ža­da­tel-muž jsem až na čtvr­tém pozi­ci při zva­žo­vá­ní žada­te­lů o kon­krét­ní dítě. Bylo nám řeče­no, že pro posou­ze­ní se pou­ží­vá hie­rar­chie, kdy v čele sto­jí man­žel­ské páry, poté nese­zda­né páry, násle­du­jí samo­ža­da­tel­ky-ženy, a poté samo­ža­da­te­lé-muži. Chá­pu, že sku­pi­na samo­ža­da­te­lů-mužů je prak­tic­ky okra­jo­vá kate­go­rie „exo­tů“. Dozvě­děl jsem se, že pro samo­ža­da­te­le jsou urče­ny zejmé­na děti, kte­ré z růz­ných důvo­dů nejsou atrak­tiv­ní pro „nad­řa­ze­něj­ší kate­go­rie“. Baví­me se kon­krét­ně o dětech odliš­ných etnik (zejmé­na chlap­cích), věko­vě star­ších, či zdra­vot­ně nebo men­tál­ně zne­vý­hod­ně­ných, příp. o sou­ro­ze­nec­kých dvojicích/skupinkách.

Dostal jste nějakou otázku, na kterou se vám opravdu nechtělo odpovídat nebo to bylo z nějakého důvodu velmi obtížné ?

Na nic nepří­jem­né­ho či obtíž­né­ho si nevzpo­mí­nám. Musím říct, že jed­ná­ní všech zúčast­ně­ných osob bylo maxi­mál­ně korektní.

Uvědomil jste si při vypracovávání psychotestů něco nového, případně dávno zasunutého, o sobě ?

Upřím­ně… ne. Tes­ty byly z mého pohle­du o tom, zda doká­že­te udr­žet kon­zis­tent­ní odpo­vě­di. Jako samo­ža­da­tel jsem měl odliš­nou sadu tes­tů než žada­te­lé-páry. Pro­to jsem si nemohl např. srov­nat part­ner­skou sho­du v odpo­vě­dích. Ani výsled­ky tes­tů neřek­ly nic, co bych o sobě už nevě­děl, tak­že z mého pohle­du pro­ká­za­ly svo­ji funkč­nost. Vyhod­no­ce­ní je vzhle­dem ke sklad­bě otá­zek hod­ně předvídatelné.

Vět­ší smy­sl mi dáva­ly domá­cí úko­ly z pří­prav. Růz­né vzta­ho­vé mapy, úko­ly týka­jí­cí se cito­vých potřeb dětí, fak­to­rů ovliv­ňu­jí­cích vývoj, ztrát, výcho­vy a výchov­ných metod, identity.

Objevil jste v přípravách něco, o čem si myslíte, že vám to bude při péči/výchově obzvláště užitečné ? 

Urči­tě je toho víc. Asi nej­pod­stat­něj­ší byla infor­ma­ce, že než se náhrad­ní rodič pus­tí do „výchov­né­ho vede­ní“ tedy např. nasta­ve­ní hra­nic, měl by s dítě­tem vybu­do­vat bez­peč­nou základ­nu a vybu­do­vat vztah. To může něja­kou dobu trvat, pro­to v tom­to obdo­bí může dítě půso­bit jako „nevy­cho­va­né“. Dal­ším vel­kým téma­tem je iden­ti­ta dítě­te a jak s ní pra­co­vat. Uvě­do­mil jsem si, jak je pro dítě důle­ži­té, aby zna­lo své koře­ny. Je tedy vhod­né dítě­ti o ničem nelhat a pomoct mu je hle­dat, pokud o to pro­je­ví zájem.

Je něco, co vám v přípravách chybělo ?

V naší pří­prav­né sku­pin­ce neby­lo mno­ho žada­te­lů, kte­ří by uva­žo­va­li o při­je­tí dítě­te men­ši­no­vé­ho etni­ka. Až na vyžá­dá­ní bylo zařa­ze­no téma „geny“. Osob­ně bych uví­tal seg­ment týka­jí­cí se spe­ci­fik dětí jiné­ho etni­ka, a vše­ho co s tím sou­vi­sí. Uví­tal bych jako hos­ty pří­prav pěs­tou­ny, kte­ří již o děti men­ši­no­vé­ho etni­ka peču­jí. Moh­lo by to žada­te­lům pomo­ci s roz­ho­do­vá­ním, zda tako­vé přijmout.

Jak vypadá vaše soukromá příprava ? 

Pří­pra­va pro­bí­há na dvou fron­tách. Ta vidi­tel­ná část — dokon­ču­ji prá­ce na domě, aby měl nový člen svůj pokoj. Hlav­ní pří­pra­va však spo­čí­vá v zís­ká­vá­ní infor­ma­cí, ať už čet­bou knih, či medi­ál­ních zdro­jů – YouTube/filmy/seriály/podcasty s téma­ti­kou náhrad­ní­ho rodi­čov­ství. V nepo­sled­ní řadě jsou zdro­jem infor­ma­cí pěs­toun­ské sku­pi­ny na soci­ál­ních sítích, kde je mož­né najít spous­tu zku­še­nos­tí a názo­rů, jak sys­tém náhrad­ní rodin­né péče (ne)funguje. Co se týče výchov­ných doved­nos­tí, tré­nu­ji je na dět­ských čle­nech rodi­ny :). Svo­je zku­še­nos­ti z pro­ce­su jsem se roz­ho­dl zapi­so­vat na instagra­mo­vý účet, což mi pomoh­lo si jed­not­li­vé kro­ky v pro­ce­su zre­ka­pi­tu­lo­vat. V jeho tvor­bě hod­lám pokra­čo­vat i po při­je­tí dítěte. 

Co na vaše rozhodnutí říká širší rodina ? A bude mít vaše dítě také vstřícné a fungující prarodiče a další příbuzné ?

O zámě­ru při­jmout dítě vědě­la moje bliž­ší rodi­na před podá­ním žádosti. Aktiv­ně pod­po­ru­jí­cí byla zejmé­na babič­ka, ostat­ní čle­no­vé rodi­ny se na můj úmy­sl tvá­ři­li neut­rál­ně. V sou­čas­né době se rodi­na se zámě­rem zto­tož­ni­la a čeká­me na nové­ho čle­na rodi­ny. O mém pěs­toun­ském pro­ce­su ví prak­tic­ky všich­ni lidé v mé blíz­kos­ti. Musím také dodat, že nemé­ně důle­ži­tou roli jako rodi­na, hra­jí v mém živo­tě přá­te­lé. Ti moje roz­hod­nu­tí při­ja­li a cítím od nich podporu.

Těšíte se nedočkavě na ten tzv. kouzelný telefon nebo čekání berete stoicky ?

Je to zhru­ba dva týd­ny, co mám v ruce roz­hod­nu­tí od kraj­ské­ho úřa­du. Tak­že obdo­bí čeká­ní netr­vá dlou­ho. Jako samo­ža­da­tel-muž si uvě­do­mu­ji, že moje pozi­ce při výbě­ru vhod­né­ho pěs­tou­na pro dítě není sil­ná. Pro úče­ly výbě­ru jsem až na čtvr­tém mís­tě za man­žel­ský­mi páry, nese­zda­ný­mi páry i samo­ža­da­tel­ka­mi. Tím, že jsem neo­me­zil okruh mož­ných dětí poža­dav­ky na etni­kum, jsem si svo­ji pozi­ci zlep­šil. Věřím však, že pri­o­ri­tu mají zejmé­na páry, kte­ré nabí­zí „úpl­nou rodi­nu“ a toto respek­tu­ji. Ze své pozi­ce mohu jít pro­ce­su napro­ti, ať už oslo­vo­vá­ním kraj­ských úřa­dů či sle­do­vá­ním pře­hle­dů o hůře umís­ti­tel­ných dětech např. „Hle­dá­me Vás, mámo, táto“.

Dovedete si představit, co uděláte, až poprvé uvidíte „vaše“ dítě ?

Dítě bude prav­dě­po­dob­ně u pře­chod­ných pěs­tou­nů, tak­že kon­takt s ním bude v tom­to rodin­ném pro­stře­dí. Pro­to se s nimi a skrz ně sezná­mím s „mým“ dítě­tem. Poté bude hod­ně zále­žet na ocho­tě a rych­los­ti sou­dů, zda bude pře­dá­ní pro­bí­hat rych­le­ji díky před­běž­né­mu opat­ře­ní, nebo bude nut­né kon­takt roz­vol­nit a počkat na koneč­né roz­hod­nu­tí o svě­ře­ní dítě­te do péče (v řádu měsí­ců). Osob­ně dou­fám spíš v tu krat­ší vari­an­tu. Kaž­do­pád­ně se na prv­ní setká­ní těším.

Vidíte se, jak sedíte mezi (většinou) matkami na pískovišti/dětském hřišti…? Nebo to takhle rozhodně vypadat nebude ?

Na pís­ko­viš­tě, resp. dět­ská hřiš­tě cho­dit bude­me, mám s tím zku­še­nos­ti s dět­mi z rodi­ny. Radě­ji mám akti­vi­ty, kde se zapo­jím víc než jen jako pozo­ro­va­tel z lavičky.

Myslíte, že ne/zůstanete u jednoho dítěte ?

Odpo­věď na tuto otáz­ku má pro mě dvě rovi­ny. Pokud se baví­me o prv­ním při­je­tí, původ­ní myš­len­kou bylo při­jmu­tí jed­no­ho dítě­te. Stá­le však ve mě hlo­dá myš­len­ka při­jmout i sou­ro­ze­nec­kou dvo­ji­ci. Co se týká při­je­tí dítě­te v „dru­hé vlně“, zále­ží na poho­do­vos­ti sou­ži­tí s prv­ním dít­kem. Osob­ně bych si přál pomoct více než jed­no­mu dítěti.

Děkujeme za odpovědi a přejeme hodně štěstí a trpělivosti.
Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu