Přes sociální sítě se SPR dostalo do „kontaktu“ s mužem samožadatelem o pěstounskou péči. Prošel již všemi přípravnými fázemi a teď je „v očekávání“ nebo jak se u nás říká : čeká na kouzelný telefon. O každém kroku, který prošel, píše na Instagramu. Jeho hastagy opravdu stojí za přečtení, tak jestli chcete, sledujte @cesta_pestouna.
Co vlastně muže přivede na myšlenku přijmout do péče dítě ?
Moje motivace je z podstatné části altruistická. Došel jsem v životě do bodu, že největší smysl mi dává pomoc druhým. Zároveň mám kapacitu přijmout do svého života dítě, kterému třeba změním jeho život k lepšímu. Od dětství jsem měl možnost pozorovat pěstouny ve svém okolí, byli mojí inspirací. Myšlenku přijmout dítě do péče mám v sobě přes dvacet let.
Když zavřete oči, jaké máte o dítěti představy ?
Je zde poměrně mnoho variant, jaké dítě mohu přijmout a žádná z nich pro mě není horší nebo lepší. Pokud se bavíme o „parametrech“ v žádosti, mám navržen věk dva až tři roky, nerozhoduje pohlaví ani etnikum. Zdravé dítě s běžnými výchovnými nároky. Z pozice samožadatele je okruh přijímaných dětí omezenější. O tom se zmiňuji v dalších odpovědích níže.
Asi to s ním nebude jednoduché. Cítíte se připraven na možné „peklíčko“?
Nemám romantické představy, že všechno půjde hladce. Na druhou stranu nebudu v hlavě vytvářet černé scénáře. Problémy mají i děti v běžných rodinách. Doufám, že se během doby, kterou s dítětem strávím doma, podaří navázat taková vztahová vazba, která nám umožní případně problémy řešit co nejlépe.
Jaký jste byl vy jako kluk, co vás bavilo, co ne a co byste chtěl přijatému dítěti ukázat, předat…
Dítěti chci předat hlavně vztah k přírodě, zvířatům, ekologii, umění, pohybu, podněcovat kreativitu. Doufám, že se nám podaří hodně cestovat, poznávat svět. Nehodlám si do dítěte projektovat svoje představy nebo zájmy. Nabídnu mu možnosti, které ho buď zaujmou nebo ne. Jako kluka mě nejvíc bavilo lézt po stromech, tvořit ze stavebnice, nebo trávit čas se psem. Také jsem první generace, pro kterou byly v dětství běžné počítače a internet (dítě devadesátých let), moderní technologie mě baví doteď. V dnešní době se spíš řeší, jak děti od technologie odtrhnout než přivést. Tady bude potřeba najít ten správný balanc. Mám rád turistiku, pohyb venku v přírodě. Doufám, že se mi podaří dítě nadchnout pro výlety do hor. Ze zkušeností s jinými dětmi jsem zjistil, že se nám rozmáhá nešvar, že děti na rodiče zkoušejí věty typu „bolí nožičky“ nebo „jsem unavený“ i při zcela běžné procházce. Věřím, že když od mala bude dítě na podobné akce zvyklé, nebudou tyto věty na pořadu dne. Určitá výdrž a překonávání svých limitů je podle mě v životě důležité.
Co budete dělat, když to, co sám považujete za skvělé, ho/ji nebude vůbec, ale vůbec zajímat ?
Jako dítě jsem byl nucený hrát na klavír, takže se dokážu vžít do této situace z pozice dítěte. Na jedné straně je fajn, když dítě rozvíjí dlouhodobě nějaký svůj koníček. Já zvolím cestu nabídnout dítěti širokou paletu kroužků a ať se samo rozhodne, čemu se chce věnovat.
Změnil přípravný proces váš pohled na pěstounství ?
Určitě mi pomohl si ujasnit, že je to správný směr. Jako výhodu nad adopcí považuji zejména následnou podporu ze strany doprovázející organizace. Obecně bych doporučil absolvování přípravného kurzu všem rodičům, nejen těm náhradním. Rodiče se na svých dětech často dopouští omylů, způsobujících traumata, kterým ale jde vědomě (částečně) předejít.
Co vás nejvíc překvapilo během příprav ? Měnil se nějak významně váš názor na pěstounství ?
Příjemně mě překvapila milá atmosféra příprav. Názor na pěstounskou péči jsem měl pozitivní před i po absolvování příprav. Pochopil jsem však více do hloubky, jak přínosné toto poslání je. Měníte život lidem a v podstatě celé společnosti.
Procházel jste jednotlivými kroky od podání žádosti až po psychotesty a vlastní přípravy v pohodě nebo vás něco vykolejilo, rozčílilo…
Myslím, že dojem z procesu závisí především na lidech, kteří vás na této cestě provází. Já měl štěstí jak na úřednice, ať už na ORP či kraji, psychologa a zejména na lektory příprav. Jim všem patří dík. Na procesu jsou však nepříjemné ty relativně dlouhé prodlevy mezi jednotlivými úkony, řádově až několik měsíců. Věřím, že úředníci jsou pod pracovním tlakem, apeloval bych tak na posílení personálního zajištění procesu zprostředkování náhradní rodinné péče.
Z čeho jsem vážně neměl radost byla informace, že jako samožadatel-muž jsem až na čtvrtém pozici při zvažování žadatelů o konkrétní dítě. Bylo nám řečeno, že pro posouzení se používá hierarchie, kdy v čele stojí manželské páry, poté nesezdané páry, následují samožadatelky-ženy, a poté samožadatelé-muži. Chápu, že skupina samožadatelů-mužů je prakticky okrajová kategorie „exotů“. Dozvěděl jsem se, že pro samožadatele jsou určeny zejména děti, které z různých důvodů nejsou atraktivní pro „nadřazenější kategorie“. Bavíme se konkrétně o dětech odlišných etnik (zejména chlapcích), věkově starších, či zdravotně nebo mentálně znevýhodněných, příp. o sourozeneckých dvojicích/skupinkách.
Dostal jste nějakou otázku, na kterou se vám opravdu nechtělo odpovídat nebo to bylo z nějakého důvodu velmi obtížné ?
Na nic nepříjemného či obtížného si nevzpomínám. Musím říct, že jednání všech zúčastněných osob bylo maximálně korektní.
Uvědomil jste si při vypracovávání psychotestů něco nového, případně dávno zasunutého, o sobě ?
Upřímně… ne. Testy byly z mého pohledu o tom, zda dokážete udržet konzistentní odpovědi. Jako samožadatel jsem měl odlišnou sadu testů než žadatelé-páry. Proto jsem si nemohl např. srovnat partnerskou shodu v odpovědích. Ani výsledky testů neřekly nic, co bych o sobě už nevěděl, takže z mého pohledu prokázaly svoji funkčnost. Vyhodnocení je vzhledem ke skladbě otázek hodně předvídatelné.
Větší smysl mi dávaly domácí úkoly z příprav. Různé vztahové mapy, úkoly týkající se citových potřeb dětí, faktorů ovlivňujících vývoj, ztrát, výchovy a výchovných metod, identity.
Objevil jste v přípravách něco, o čem si myslíte, že vám to bude při péči/výchově obzvláště užitečné ?
Určitě je toho víc. Asi nejpodstatnější byla informace, že než se náhradní rodič pustí do „výchovného vedení“ tedy např. nastavení hranic, měl by s dítětem vybudovat bezpečnou základnu a vybudovat vztah. To může nějakou dobu trvat, proto v tomto období může dítě působit jako „nevychované“. Dalším velkým tématem je identita dítěte a jak s ní pracovat. Uvědomil jsem si, jak je pro dítě důležité, aby znalo své kořeny. Je tedy vhodné dítěti o ničem nelhat a pomoct mu je hledat, pokud o to projeví zájem.
Je něco, co vám v přípravách chybělo ?
V naší přípravné skupince nebylo mnoho žadatelů, kteří by uvažovali o přijetí dítěte menšinového etnika. Až na vyžádání bylo zařazeno téma „geny“. Osobně bych uvítal segment týkající se specifik dětí jiného etnika, a všeho co s tím souvisí. Uvítal bych jako hosty příprav pěstouny, kteří již o děti menšinového etnika pečují. Mohlo by to žadatelům pomoci s rozhodováním, zda takové přijmout.
Jak vypadá vaše soukromá příprava ?
Příprava probíhá na dvou frontách. Ta viditelná část — dokončuji práce na domě, aby měl nový člen svůj pokoj. Hlavní příprava však spočívá v získávání informací, ať už četbou knih, či mediálních zdrojů – YouTube/filmy/seriály/podcasty s tématikou náhradního rodičovství. V neposlední řadě jsou zdrojem informací pěstounské skupiny na sociálních sítích, kde je možné najít spoustu zkušeností a názorů, jak systém náhradní rodinné péče (ne)funguje. Co se týče výchovných dovedností, trénuji je na dětských členech rodiny :). Svoje zkušenosti z procesu jsem se rozhodl zapisovat na instagramový účet, což mi pomohlo si jednotlivé kroky v procesu zrekapitulovat. V jeho tvorbě hodlám pokračovat i po přijetí dítěte.
Co na vaše rozhodnutí říká širší rodina ? A bude mít vaše dítě také vstřícné a fungující prarodiče a další příbuzné ?
O záměru přijmout dítě věděla moje bližší rodina před podáním žádosti. Aktivně podporující byla zejména babička, ostatní členové rodiny se na můj úmysl tvářili neutrálně. V současné době se rodina se záměrem ztotožnila a čekáme na nového člena rodiny. O mém pěstounském procesu ví prakticky všichni lidé v mé blízkosti. Musím také dodat, že neméně důležitou roli jako rodina, hrají v mém životě přátelé. Ti moje rozhodnutí přijali a cítím od nich podporu.
Těšíte se nedočkavě na ten tzv. kouzelný telefon nebo čekání berete stoicky ?
Je to zhruba dva týdny, co mám v ruce rozhodnutí od krajského úřadu. Takže období čekání netrvá dlouho. Jako samožadatel-muž si uvědomuji, že moje pozice při výběru vhodného pěstouna pro dítě není silná. Pro účely výběru jsem až na čtvrtém místě za manželskými páry, nesezdanými páry i samožadatelkami. Tím, že jsem neomezil okruh možných dětí požadavky na etnikum, jsem si svoji pozici zlepšil. Věřím však, že prioritu mají zejména páry, které nabízí „úplnou rodinu“ a toto respektuji. Ze své pozice mohu jít procesu naproti, ať už oslovováním krajských úřadů či sledováním přehledů o hůře umístitelných dětech např. „Hledáme Vás, mámo, táto“.
Dovedete si představit, co uděláte, až poprvé uvidíte „vaše“ dítě ?
Dítě bude pravděpodobně u přechodných pěstounů, takže kontakt s ním bude v tomto rodinném prostředí. Proto se s nimi a skrz ně seznámím s „mým“ dítětem. Poté bude hodně záležet na ochotě a rychlosti soudů, zda bude předání probíhat rychleji díky předběžnému opatření, nebo bude nutné kontakt rozvolnit a počkat na konečné rozhodnutí o svěření dítěte do péče (v řádu měsíců). Osobně doufám spíš v tu kratší variantu. Každopádně se na první setkání těším.
Vidíte se, jak sedíte mezi (většinou) matkami na pískovišti/dětském hřišti…? Nebo to takhle rozhodně vypadat nebude ?
Na pískoviště, resp. dětská hřiště chodit budeme, mám s tím zkušenosti s dětmi z rodiny. Raději mám aktivity, kde se zapojím víc než jen jako pozorovatel z lavičky.
Myslíte, že ne/zůstanete u jednoho dítěte ?
Odpověď na tuto otázku má pro mě dvě roviny. Pokud se bavíme o prvním přijetí, původní myšlenkou bylo přijmutí jednoho dítěte. Stále však ve mě hlodá myšlenka přijmout i sourozeneckou dvojici. Co se týká přijetí dítěte v „druhé vlně“, záleží na pohodovosti soužití s prvním dítkem. Osobně bych si přál pomoct více než jednomu dítěti.
Děkujeme za odpovědi a přejeme hodně štěstí a trpělivosti.
