❤️ Podpořte Náhradku. Do 6. června můžete hlasovat pro náš podcast v anketě Podcast roku 2024. Děkujeme ❤️

Blog

Pěstouny bych přirovnal k záchranářům

25. října 2022 Lenka Pospíšilová 7 minut čtení
Pěstouny bych přirovnal k záchranářům

K žijí­cím legen­dám dět­ské psy­cho­lo­gie v naší repub­li­ce pat­ří také PhDr. Jaro­slav Štur­ma. Někdej­ší spo­lu­pra­cov­ník prof. Matějč­ka se sice původ­ně chtěl věno­vat roma­nis­ti­ce, ale naštěs­tí změ­nil zamě­ře­ní. Něja­ký čas totiž pra­co­val jako vycho­va­tel na dět­ské psy­chi­atrii, a prá­vě tato zku­še­nost ho při­mě­la opus­tit román­ské jazy­ky a zamě­řit se na psy­cho­lo­gii. Jeho dal­ší pro­fes­ní ces­tu ovliv­nil film Děti bez lás­ky, kte­rý ho zave­dl za Zdeň­kem Matějč­kem a k ohro­že­ným dětem.

Jaké vidí­te hlav­ní roz­dí­ly v pěs­toun­ské péči v době, kdy se u nás obno­vi­la a nyní ?

Jeden roz­díl spo­čí­vá v tom, že pěs­toun­ská péče se bra­la jako dlou­ho­do­bý, trva­lý záva­zek a vztah. Ten, kdo do toho šel, věděl, že je to na celé dět­ství. Chá­pu, že nedo­sta­tek lidí, kte­ří by byli dis­po­ni­bil­ní na dlou­há léta, vedl k vytvo­ře­ní časo­vě ome­ze­né, pře­chod­né péče, aby ohro­že­né děti netr­pě­ly teď. Mys­le­lo se na to, co dítě­ti aktu­ál­ně chy­bí a je tře­ba mu to před­nost­ně dát, ale nedo­mys­le­lo se, že to má smy­sl, když tomu zajis­tí­me také budouc­nost. Když člo­věk dob­ré­ho srd­ce vidí tíseň dítě­te a řek­ne si, tak já ho vez­mu do náru­če, potě­ším ho, uklid­ním ho… je to pocho­pi­tel­ná reak­ce spo­leč­nos­ti, kte­rá chce pomoct. Ale ten dru­hý krok je, až už to dítě mám, vědět, jak to bude dál. Pro vztah se nelze roz­hod­nout s tím, že to bude mít nejis­tý konec. Už na začát­ku musím mys­let na budouc­nost toho vzta­hu, pro­to­že je to něco jedi­neč­né­ho, co nemů­že být roz­měl­ně­no, roz­puš­tě­no. Deset let vzta­hu nelze nahra­dit pěti vzta­hy po dvou letech.

S jakým omy­lem ohled­ně pěs­toun­ství se nej­čas­tě­ji setká­vá­te na veřejnosti ?

Lidé si čas­to před­sta­vu­jí, že v ústa­vech jsou zavře­né a strá­da­jí zdra­vé děti a úřa­dy brá­ní v pří­stu­pu těm, kte­ří mar­ně čeka­jí na dítě. Když ústa­vy ote­vře­me, což se dale­ko­sáh­le sta­lo, uka­zu­je se, že v nich jsou děti s posti­že­ní­mi vše­ho dru­hu a děti rom­ské. A ta prvot­ní tou­ha se těch dětí ujmout rych­le zchlad­ne. Zdra­vé a práv­ně vol­né děti a jej jich méně než dřív, jdou do osvo­je­ní. A na pěs­toun­skou péči zbý­va­jí děti pova­hou své výba­vy a svý­mi zku­še­nost­mi zra­ni­tel­něj­ší, s obtí­že­mi ve svém vývo­ji. A také je tam více dětí odliš­né­ho etni­ka, což je kapi­to­la sama pro sebe. Roz­pa­dá se rodo­vá soli­da­ri­ta Romů. Dří­ve nene­chá­va­li zemřít své sta­ré lidi někde v nemoc­ni­ci a stej­ně tak se po svém sta­ra­li o svo­je děti. Ovšem o to je naše civi­li­za­ce při­pra­vi­la. Mno­hem více se rom­ské rodi­ny oci­ta­jí mimo rámec rodo­vé­ho spo­le­čen­ství a v důsled­ku to při­vá­dí více dětí do dět­ských domovů.

Před lety jsem dělal zna­lec­ký posu­dek na rom­ské děti mlad­ší­ho škol­ní­ho věku, kte­ré zapá­li­ly Šlech­to­vu restau­ra­ci v praž­ské Stro­mov­ce. Ty děti byly při­sti­že­ny, chy­ce­ny, samo­zřej­mě to svá­dě­li jeden na dru­hé­ho a šlo to za těmi rodi­na­mi. Oni jsou vlast­ně tako­vá spo­leč­nost uvnitř spo­leč­nos­ti. Při pro­ce­su se uká­za­lo, že když dítě bylo na návsi rom­ské ves­ni­ce, tak pod­le jejich záko­ni­tos­tí je ochrá­ně­no a také spo­leč­nost je ochrá­ně­na před jeho činy. Tak­že oni nemě­li pocit, že by je měli nějak osob­ně hlí­dat. Pros­tě ves­ni­ce se posta­rá. Tro­chu to samo­zřej­mě byla výmlu­va, ale to pově­do­mí, že když se nepo­sta­rám já a moje part­ner­ka, posta­rá se šir­ší rodi­na, to se rozrušilo.

Hovo­ří se o tom, že by se měla urych­lit pří­pra­va žada­te­lů o pěs­toun­skou péči zkrá­ce­ním psy­cho­lo­gic­kých tes­tů. Co na to říkáte ?

Z toho­to hle­dis­ka je sou­čas­ná ini­ci­a­ti­va ome­zit potře­bu psy­cho­lo­gic­kých vyšet­ře­ní žada­te­lů o adop­ci a osvo­je­ní napros­to kon­tra­pro­duk­tiv­ní. Čím nároč­něj­ší jsou tyto děti na péči, tím vyba­ve­něj­ší, vzdě­la­něj­ší, osob­nost­ně dis­po­no­va­něj­ší by měli být ti, kte­ří se roz­hod­nou tu péči nabíd­nout. A spo­leč­nost, pro­to­že je to úkol, do kte­ré­ho se ne kaž­dé­mu chce, by to měla pat­řič­ným způ­so­bem pod­po­řit a oce­nit. Podob­ně jako mají zvlášt­ní sta­tut a uzná­ní spo­leč­nos­ti záchra­ná­ři, hasi­či… a já bych pěs­tou­ny při­rov­nal k záchra­ná­řům. Měli by se také dočkat zvlášt­ní­ho uzná­ní. Nasa­zu­jí se tam, kde je tře­ba tera­pe­u­tic­ké­ho rodi­čov­ství, kde jde nejen o fyzic­ký život, ale také psy­chic­ký vývoj.

Co se dá pro pěs­tou­ny ješ­tě dělat, aby se jich našlo víc a byli to ti správ­ní lidé nejen se srd­cem na dla­ni, ale také s pat­řič­ný­mi dis­po­zi­ce­mi a znalostmi ?

Oprav­du si mys­lím, že je tře­ba začí­nat výbě­rem, aby do sys­té­mu byli vpuš­tě­ni lidé, kte­ří mají urči­tou odol­nost a potřeb­né vzdě­lá­ní. A ta pod­po­ra má být posky­to­vá­na tak, aby moh­la být vní­má­na jako pomoc, a ne jako kon­t­ro­la. Aby to nevy­pa­da­lo, jako když kvů­li Koljo­vi při­šla paní Zuba­tá. Soci­ál­ní pra­cov­ník má být vní­mán jako ten, kte­rý rád při­jme zprá­vu, že věci dob­ře běží a kte­ré­mu se nemu­sí­me obá­vat říct, že si s něčím neví­me rady. Ten člo­věk by měl s námi být na jed­né lodi a pomo­ci nám pro­blémy řešit.

Paní Zuba­tá byla stát­ní úřed­ni­ce. Mys­lí­te, že je na stá­tu, aby to troš­ku dotáhnul ? 

Ve stát­ní sprá­vě i v neziskov­kách jsou jenom lidé. Úřed­ník může být člo­věk se srd­cem na dla­ni, a nao­pak v neziskov­ce nemu­sí být člo­věk úpl­ně vyzrá­lý. Stát i neziskov­ky by měli ve vzá­jem­né sou­čin­nos­ti vytvá­řet tu pod­půr­nou síť, kte­rá zachy­tí a nene­chá pad­nout, ale záro­veň se nevmě­šu­je, dává svo­bo­du, fan­dí, nena­ři­zu­je, pros­tě respek­tu­je, je dis­krét­ní a poskyt­ne pomoc, když je zapo­tře­bí. A také aby doved­la tu potře­bu odhad­nout, pro­to­že si to pěs­touni tře­ba ani neu­vě­do­mí nebo se za to sty­dí. Zkrát­ka, aby na to neby­li ti rodi­če sami. To je důle­ži­té zvlášť v dneš­ní době, kdy je rodi­na roz­trou­še­ná po celé repub­li­ce, mnoh­dy i dále, a je těž­ké, aby si vzá­jem­ně pomáhali.

Život sou­čas­né spo­leč­nos­ti je nároč­něj­ší, než býval. Tra­di­ce se mění, není se tolik o co opřít. Rodi­ny nepřed­sta­vu­jí záze­mí dal­ších gene­ra­cí. Čas­to žije samo­stat­ně holá rodi­na, tedy v lep­ším pří­pa­dě pár a jejich děti. Není to grunt tři sta let sta­rý, na kte­rém se najde mís­to pro pří­cho­zí­ho. Rodi­ny boju­jí o pře­ži­tí za nejas­ných pod­mí­nek. V tom­to smě­ru je to kom­pli­ko­va­něj­ší, vyža­du­je to více schop­nos­tí, vědě­ní, podpory.

Pěs­toun­ské děti, jak už jste říkal, míva­jí růz­né fyzic­ké a psy­chic­ké potí­že. Co si mys­lí­te o inklu­zi ve školství ?

Inklu­ze je žádou­cí, dob­rá a potřeb­ná, ale ! Nesmí být naři­zo­va­ná a vnu­co­va­ná sho­ra, nýbrž musí to být vědo­mí potře­by ros­tou­cí zdo­la. Potře­by sdí­let naše měs­to, naši ško­lu se vše­mi, kte­ří do ní pat­ří. Tedy neje­nom s těmi nad­prů­měr­ně nada­ný­mi nebo ale­spoň zdra­vý­mi, ale oprav­du se vše­mi. Pokud má někdo něco navíc, nejen v mate­ri­ál­ním, ale i v dušev­ním ohle­du, měl by si uvě­do­mit, že to máme také pro ty dru­hé, kte­rým se toho nedostává.

Pokud s dět­mi ve tří­dě, kam by měl někdo se slo­ži­těj­ší anamné­zou, tře­ba vozíč­kář nebo dítě s men­tál­ním posti­že­ním, při­jít, pra­cu­je­me, a ta tří­da je při­pra­ve­ná, pak se tyto děti učí prak­tic­kou život­ní zku­še­nos­tí. Zdra­vé dítě si tře­ba uvě­do­mí, že jest­li ve srov­ná­ní s vozíč­ká­řem může kaž­dý den do ško­ly doběh­nout po svých, není to samo­zřej­most, zdra­ví je dar. A že by mělo běhat neje­nom za sebe, doběh­nout si tře­ba pro sva­či­nu, když má hlad, ale donés­ti ji tře­ba i tomu, kdo si pro ni nemů­že dojít, nebo pomo­ci oblék­nout tomu, kdo to má slo­ži­té a tak. Z toho se pak rodí význam­né soci­ál­ní vlast­nos­ti. Pro­fi­tu­jí z toho obě stra­ny : ten zdra­vý ví, že zdra­ví není samo­zřej­most a že do jeho spo­le­čen­ství pat­ří i ti, kte­ří ho nema­jí a že ono to, co je mu dáno, může a má sdí­let s těmi dru­hý­mi. A ten posti­že­ný zase zjis­tí, že jeho hen­di­kep není stig­ma, kte­ré by ho vyřa­zo­va­lo, ale že je to pří­le­ži­tost ke sdí­le­ní s těmi dru­hý­mi tře­ba tím, že pro­je­ví vděč­nost. Že jsme si dáni pro vzá­jem­né obo­ha­ce­ní, soli­da­ri­tu. Ale to nejde udě­lat naří­ze­ním tře­ba od 1. lis­to­pa­du všu­de povin­ně. To dá mno­ho práce. 

Vzpo­mí­nám si, jak jsme před tři­ce­ti lety uvá­dě­li do ško­ly prv­ní­ho autis­tu. Bylo to někde u Bene­šo­va, ven­kov­ská ško­la. Tam to zvlášť kři­če­lo. To dítě do té doby necho­di­lo nikam a muse­lo by do ústa­vu, kam ho rodi­če nechtě­li dát, pocho­pi­tel­ně. Zna­me­na­lo to cho­dit do té ško­ly, mlu­vit s ředi­te­lem, s uči­te­li, pak s těmi dět­mi, při­jít na schůzku s rodi­či, při­vést do ško­ly rodi­če toho dítě­te, pak zor­ga­ni­zo­vat návště­vu toho autis­ty… Vysvět­lo­vat zvlášt­nos­ti jeho cho­vá­ní. Poved­lo se, psa­ly o tom okres­ní novi­ny. Dodnes to někde mám ulo­že­né. A násle­do­va­ly dal­ší pří­pa­dy. Ne že by to někdo při­ká­zal, ale byla ta potře­ba a řídi­lo se to zezdo­la. Spe­ci­ál­ní ško­la nezříd­ka zna­me­ná inter­nát, což je pro děti ve škol­ním věku obvykle trau­ma odlou­če­ní od rodičů.

Co bys­te dopo­ru­čil nebo nao­pak nedo­po­ru­čil těm, kte­ří uva­žu­jí pěstounství ?

Během času roz­ho­do­vá­ní a pří­pra­vy je tře­ba zkou­mat sám sebe. Čas­to myš­len­ka na opuš­tě­né dítě je sama o sobě moti­vu­jí­cí. Tak­to, před­po­klá­dám, se zro­di­lo pře­chod­né pěs­toun­ství, kte­ré vyža­du­je akci teď hned. Je tře­ba před­sta­vit si, jak to bude vypa­dat : být s tím dítě­tem, pro­jít s ním chví­le­mi, kdy mě nevez­me za své­ho, pro­to­že mě ješ­tě nezná, vědět, že může při­jít obdo­bí, kdy dítě už by chtě­lo novou situ­a­ci při­jmout, ale má potře­bu nos­nost vzta­hu vyzkou­šet. Říká­me tomu tes­to­va­cí cho­vá­ní. Dítě se tře­ba začne vzte­kat a dospě­lý by mu měl dát naje­vo : jsem tu s tebou, mám tě rád, neo­pus­tím tě, my dva to spo­lu doká­že­me. Učit se spo­lu sdí­let čas. A také je tře­ba budo­vat tu před­sta­vu, že nebu­de věč­ně mimin­ko, kte­ré se usmí­vá, ale vyros­te a počí­tat s tím, že jed­nou ode­jde. Mys­let na tu per­spek­ti­vu dlou­ho­do­bos­ti a trva­los­ti vzta­hu, aniž by bylo tře­ba pře­dem vyvo­lá­vat oba­vy, i když je to spo­leč­né dobrodružství.

Co pro vás v posled­ní době bylo obo­ha­ce­ním, pří­jem­ným překvapením ?

Člo­věk si nemá dělat ilu­ze, že když věnu­je kli­en­tům hod­ně času, že se všech­no v dob­ré obrá­tí a nebu­dou mě potře­bo­vat. Jako zna­lec v obo­ru psy­cho­lo­gie jsem byl při­zván ke spo­ru, kde se rodi­če při roz­vo­du sou­di­li o děti. Byli do sebe „zakous­nu­tí“, spis už měl mno­ho set strá­nek a neved­lo to k niče­mu. Při­šlo dal­ší jed­ná­ní, mlu­vil jsem asi dvě hodi­ny a nedě­lal jsem si žád­nou ilu­zi. Dal­ší stá­ní bylo sta­no­ve­no za čtr­náct dní a soud­ky­ně nazna­či­la, že už roz­hod­ne, ať se děje, co se děje. Tak jsem tam také při­šel s oče­ká­vá­ním hádek, ale soud­ky­ně s rodi­či byli v doce­la poklid­ném roz­ho­vo­ru. A říka­li mi : „Tak vy jste také při­šel, vždyť my už vás vlast­ně ani nepo­tře­bu­je­me. Po tom, co jsme od vás minu­le sly­še­li, tak rodi­če před dvě­ma dny sdě­li­li, že našli řeše­ní, na kte­rém se shod­li.“ Byl jsem rád, že to moje dlou­hé vysvět­lo­vá­ní neby­lo nadarmo.

V jakém život­ním obdo­bí se teď nacházíte ?

V posled­ní době jsem se prac­ně vysvo­bo­dil z růz­ných pra­cov­ních závaz­ků. Tře­ba z vede­ní Čes­ko­mo­rav­ské psy­cho­lo­gic­ké spo­leč­nos­ti, také v Paprsku jsem pře­dal vede­ní něko­mu jiné­mu. Mám tam ješ­tě svou pra­cov­nu, tak­že se mohu setká­vat s dět­mi, kte­ré to potře­bu­jí, s dal­ší­mi lid­mi… tro­chu bilan­co­vat… Dob­ré na tom je, že se mně uvol­ni­ly ruce od rutin­ních zále­ži­tos­tí a můžu vidět věci s odstu­pem. Tro­chu tří­dit zku­še­nos­ti a řek­ně­me je i předávat.

Tři ško­ly živo­ta jsem absol­vo­val. Jed­na bylo mé vlast­ní dět­ství, kdy se ve mně otis­ko­va­la moje rodi­na. Uvě­do­mu­ji si, co si z toho nesu, něco ani nevím, že si nesu, s něčím jsem se roze­šel. Ta dru­há byla ško­la sou­ži­tí s vlast­ní­mi dět­mi. Člo­věk se svý­mi dět­mi ros­te a měl by jít dál ve svém zrá­ní. A teď mám tako­vý tře­tí stu­peň, to jsou vnou­ča­ta. Už nemám tu zod­po­věd­nost, ale mám radost z toho, že vidím, jak bez mého při­či­ně­ní, přes­to s mou někdy zpro­střed­ko­va­nou, někdy nezpro­střed­ko­va­nou účas­tí, rodí ta dal­ší gene­ra­ce. Člo­vě­ku to dává nadě­ji, že to, co nedo­kon­čí, dokon­čí jiní.

Sta­lo se, že někte­ré vaše vnou­če něco udě­la­lo nebo řeklo a vy jste si uvě­do­mil, že v tom vidí­te sebe nebo své dítě ? Zkrát­ka pokra­čo­vá­ní rodu.

To jo, to jo. O prázd­ni­nách jsme vnou­ča­ta měli u sebe. Všich­ni si nějak hrá­li, ale ta nej­star­ší byla zalez­lá v kout­ku a čet­la. Byl to tře­tí díl něja­ké­ho ang­lic­ké­ho romá­nu. „Mně to baví.“ „A máš slov­ník?“ „Nepo­tře­bu­ju, rozu­mím tomu. Když náho­dou ne, tak si to domys­lím.“ V tom jsem se doce­la poznal.


PhDr. Jaro­slav Štur­ma (1944)

Dět­ský psy­cho­log, psy­cho­te­ra­peut, peda­gog, spo­lu­pra­cov­ník prof. Zdeň­ka Matějč­ka. Psy­cho­log v dět­ské psy­chi­at­ric­ké léčeb­ně, po r. 1988 na dět­ské kli­ni­ce Insti­tu­tu pro dal­ší vzdě­lá­vá­ní léka­řů v Pra­ze, od r. 1990 před­ná­šel na FF UK. Eme­rit­ní před­se­da Čes­ko­mo­rav­ské psy­cho­lo­gic­ké spo­leč­nos­ti, zakla­da­tel a býva­lý ředi­tel Dět­ské­ho cen­t­ra Paprsek, zaklá­da­jí­cí člen sdru­že­ní pro výcvik v psy­cho­te­ra­pii SUR. V roce 2017 byl jme­no­ván do Papež­ské aka­de­mie pro život. Je spo­lu­au­to­rem více než desít­ky odbor­ných pub­li­ka­cí a drži­te­lem mno­ha oce­ně­ní. Je žena­tý, otec pěti dětí a jed­no­ho těž­ce posti­že­né­ho při­ja­té­ho, kte­ré zemře­lo po dese­ti letech živo­ta v rodině.

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
Redaktorka blogu