K žijícím legendám dětské psychologie v naší republice patří také PhDr. Jaroslav Šturma. Někdejší spolupracovník prof. Matějčka se sice původně chtěl věnovat romanistice, ale naštěstí změnil zaměření. Nějaký čas totiž pracoval jako vychovatel na dětské psychiatrii, a právě tato zkušenost ho přiměla opustit románské jazyky a zaměřit se na psychologii. Jeho další profesní cestu ovlivnil film Děti bez lásky, který ho zavedl za Zdeňkem Matějčkem a k ohroženým dětem.
Jaké vidíte hlavní rozdíly v pěstounské péči v době, kdy se u nás obnovila a nyní ?
Jeden rozdíl spočívá v tom, že pěstounská péče se brala jako dlouhodobý, trvalý závazek a vztah. Ten, kdo do toho šel, věděl, že je to na celé dětství. Chápu, že nedostatek lidí, kteří by byli disponibilní na dlouhá léta, vedl k vytvoření časově omezené, přechodné péče, aby ohrožené děti netrpěly teď. Myslelo se na to, co dítěti aktuálně chybí a je třeba mu to přednostně dát, ale nedomyslelo se, že to má smysl, když tomu zajistíme také budoucnost. Když člověk dobrého srdce vidí tíseň dítěte a řekne si, tak já ho vezmu do náruče, potěším ho, uklidním ho… je to pochopitelná reakce společnosti, která chce pomoct. Ale ten druhý krok je, až už to dítě mám, vědět, jak to bude dál. Pro vztah se nelze rozhodnout s tím, že to bude mít nejistý konec. Už na začátku musím myslet na budoucnost toho vztahu, protože je to něco jedinečného, co nemůže být rozmělněno, rozpuštěno. Deset let vztahu nelze nahradit pěti vztahy po dvou letech.
S jakým omylem ohledně pěstounství se nejčastěji setkáváte na veřejnosti ?
Lidé si často představují, že v ústavech jsou zavřené a strádají zdravé děti a úřady brání v přístupu těm, kteří marně čekají na dítě. Když ústavy otevřeme, což se dalekosáhle stalo, ukazuje se, že v nich jsou děti s postiženími všeho druhu a děti romské. A ta prvotní touha se těch dětí ujmout rychle zchladne. Zdravé a právně volné děti a jej jich méně než dřív, jdou do osvojení. A na pěstounskou péči zbývají děti povahou své výbavy a svými zkušenostmi zranitelnější, s obtížemi ve svém vývoji. A také je tam více dětí odlišného etnika, což je kapitola sama pro sebe. Rozpadá se rodová solidarita Romů. Dříve nenechávali zemřít své staré lidi někde v nemocnici a stejně tak se po svém starali o svoje děti. Ovšem o to je naše civilizace připravila. Mnohem více se romské rodiny ocitají mimo rámec rodového společenství a v důsledku to přivádí více dětí do dětských domovů.
Před lety jsem dělal znalecký posudek na romské děti mladšího školního věku, které zapálily Šlechtovu restauraci v pražské Stromovce. Ty děti byly přistiženy, chyceny, samozřejmě to sváděli jeden na druhého a šlo to za těmi rodinami. Oni jsou vlastně taková společnost uvnitř společnosti. Při procesu se ukázalo, že když dítě bylo na návsi romské vesnice, tak podle jejich zákonitostí je ochráněno a také společnost je ochráněna před jeho činy. Takže oni neměli pocit, že by je měli nějak osobně hlídat. Prostě vesnice se postará. Trochu to samozřejmě byla výmluva, ale to povědomí, že když se nepostarám já a moje partnerka, postará se širší rodina, to se rozrušilo.
Hovoří se o tom, že by se měla urychlit příprava žadatelů o pěstounskou péči zkrácením psychologických testů. Co na to říkáte ?
Z tohoto hlediska je současná iniciativa omezit potřebu psychologických vyšetření žadatelů o adopci a osvojení naprosto kontraproduktivní. Čím náročnější jsou tyto děti na péči, tím vybavenější, vzdělanější, osobnostně disponovanější by měli být ti, kteří se rozhodnou tu péči nabídnout. A společnost, protože je to úkol, do kterého se ne každému chce, by to měla patřičným způsobem podpořit a ocenit. Podobně jako mají zvláštní statut a uznání společnosti záchranáři, hasiči… a já bych pěstouny přirovnal k záchranářům. Měli by se také dočkat zvláštního uznání. Nasazují se tam, kde je třeba terapeutického rodičovství, kde jde nejen o fyzický život, ale také psychický vývoj.
Co se dá pro pěstouny ještě dělat, aby se jich našlo víc a byli to ti správní lidé nejen se srdcem na dlani, ale také s patřičnými dispozicemi a znalostmi ?
Opravdu si myslím, že je třeba začínat výběrem, aby do systému byli vpuštěni lidé, kteří mají určitou odolnost a potřebné vzdělání. A ta podpora má být poskytována tak, aby mohla být vnímána jako pomoc, a ne jako kontrola. Aby to nevypadalo, jako když kvůli Koljovi přišla paní Zubatá. Sociální pracovník má být vnímán jako ten, který rád přijme zprávu, že věci dobře běží a kterému se nemusíme obávat říct, že si s něčím nevíme rady. Ten člověk by měl s námi být na jedné lodi a pomoci nám problémy řešit.
Paní Zubatá byla státní úřednice. Myslíte, že je na státu, aby to trošku dotáhnul ?
Ve státní správě i v neziskovkách jsou jenom lidé. Úředník může být člověk se srdcem na dlani, a naopak v neziskovce nemusí být člověk úplně vyzrálý. Stát i neziskovky by měli ve vzájemné součinnosti vytvářet tu podpůrnou síť, která zachytí a nenechá padnout, ale zároveň se nevměšuje, dává svobodu, fandí, nenařizuje, prostě respektuje, je diskrétní a poskytne pomoc, když je zapotřebí. A také aby dovedla tu potřebu odhadnout, protože si to pěstouni třeba ani neuvědomí nebo se za to stydí. Zkrátka, aby na to nebyli ti rodiče sami. To je důležité zvlášť v dnešní době, kdy je rodina roztroušená po celé republice, mnohdy i dále, a je těžké, aby si vzájemně pomáhali.
Život současné společnosti je náročnější, než býval. Tradice se mění, není se tolik o co opřít. Rodiny nepředstavují zázemí dalších generací. Často žije samostatně holá rodina, tedy v lepším případě pár a jejich děti. Není to grunt tři sta let starý, na kterém se najde místo pro příchozího. Rodiny bojují o přežití za nejasných podmínek. V tomto směru je to komplikovanější, vyžaduje to více schopností, vědění, podpory.
Pěstounské děti, jak už jste říkal, mívají různé fyzické a psychické potíže. Co si myslíte o inkluzi ve školství ?
Inkluze je žádoucí, dobrá a potřebná, ale ! Nesmí být nařizovaná a vnucovaná shora, nýbrž musí to být vědomí potřeby rostoucí zdola. Potřeby sdílet naše město, naši školu se všemi, kteří do ní patří. Tedy nejenom s těmi nadprůměrně nadanými nebo alespoň zdravými, ale opravdu se všemi. Pokud má někdo něco navíc, nejen v materiálním, ale i v duševním ohledu, měl by si uvědomit, že to máme také pro ty druhé, kterým se toho nedostává.
Pokud s dětmi ve třídě, kam by měl někdo se složitější anamnézou, třeba vozíčkář nebo dítě s mentálním postižením, přijít, pracujeme, a ta třída je připravená, pak se tyto děti učí praktickou životní zkušeností. Zdravé dítě si třeba uvědomí, že jestli ve srovnání s vozíčkářem může každý den do školy doběhnout po svých, není to samozřejmost, zdraví je dar. A že by mělo běhat nejenom za sebe, doběhnout si třeba pro svačinu, když má hlad, ale donésti ji třeba i tomu, kdo si pro ni nemůže dojít, nebo pomoci obléknout tomu, kdo to má složité a tak. Z toho se pak rodí významné sociální vlastnosti. Profitují z toho obě strany : ten zdravý ví, že zdraví není samozřejmost a že do jeho společenství patří i ti, kteří ho nemají a že ono to, co je mu dáno, může a má sdílet s těmi druhými. A ten postižený zase zjistí, že jeho hendikep není stigma, které by ho vyřazovalo, ale že je to příležitost ke sdílení s těmi druhými třeba tím, že projeví vděčnost. Že jsme si dáni pro vzájemné obohacení, solidaritu. Ale to nejde udělat nařízením třeba od 1. listopadu všude povinně. To dá mnoho práce.
Vzpomínám si, jak jsme před třiceti lety uváděli do školy prvního autistu. Bylo to někde u Benešova, venkovská škola. Tam to zvlášť křičelo. To dítě do té doby nechodilo nikam a muselo by do ústavu, kam ho rodiče nechtěli dát, pochopitelně. Znamenalo to chodit do té školy, mluvit s ředitelem, s učiteli, pak s těmi dětmi, přijít na schůzku s rodiči, přivést do školy rodiče toho dítěte, pak zorganizovat návštěvu toho autisty… Vysvětlovat zvláštnosti jeho chování. Povedlo se, psaly o tom okresní noviny. Dodnes to někde mám uložené. A následovaly další případy. Ne že by to někdo přikázal, ale byla ta potřeba a řídilo se to zezdola. Speciální škola nezřídka znamená internát, což je pro děti ve školním věku obvykle trauma odloučení od rodičů.
Co byste doporučil nebo naopak nedoporučil těm, kteří uvažují pěstounství ?
Během času rozhodování a přípravy je třeba zkoumat sám sebe. Často myšlenka na opuštěné dítě je sama o sobě motivující. Takto, předpokládám, se zrodilo přechodné pěstounství, které vyžaduje akci teď hned. Je třeba představit si, jak to bude vypadat : být s tím dítětem, projít s ním chvílemi, kdy mě nevezme za svého, protože mě ještě nezná, vědět, že může přijít období, kdy dítě už by chtělo novou situaci přijmout, ale má potřebu nosnost vztahu vyzkoušet. Říkáme tomu testovací chování. Dítě se třeba začne vztekat a dospělý by mu měl dát najevo : jsem tu s tebou, mám tě rád, neopustím tě, my dva to spolu dokážeme. Učit se spolu sdílet čas. A také je třeba budovat tu představu, že nebude věčně miminko, které se usmívá, ale vyroste a počítat s tím, že jednou odejde. Myslet na tu perspektivu dlouhodobosti a trvalosti vztahu, aniž by bylo třeba předem vyvolávat obavy, i když je to společné dobrodružství.
Co pro vás v poslední době bylo obohacením, příjemným překvapením ?
Člověk si nemá dělat iluze, že když věnuje klientům hodně času, že se všechno v dobré obrátí a nebudou mě potřebovat. Jako znalec v oboru psychologie jsem byl přizván ke sporu, kde se rodiče při rozvodu soudili o děti. Byli do sebe „zakousnutí“, spis už měl mnoho set stránek a nevedlo to k ničemu. Přišlo další jednání, mluvil jsem asi dvě hodiny a nedělal jsem si žádnou iluzi. Další stání bylo stanoveno za čtrnáct dní a soudkyně naznačila, že už rozhodne, ať se děje, co se děje. Tak jsem tam také přišel s očekáváním hádek, ale soudkyně s rodiči byli v docela poklidném rozhovoru. A říkali mi : „Tak vy jste také přišel, vždyť my už vás vlastně ani nepotřebujeme. Po tom, co jsme od vás minule slyšeli, tak rodiče před dvěma dny sdělili, že našli řešení, na kterém se shodli.“ Byl jsem rád, že to moje dlouhé vysvětlování nebylo nadarmo.
V jakém životním období se teď nacházíte ?
V poslední době jsem se pracně vysvobodil z různých pracovních závazků. Třeba z vedení Českomoravské psychologické společnosti, také v Paprsku jsem předal vedení někomu jinému. Mám tam ještě svou pracovnu, takže se mohu setkávat s dětmi, které to potřebují, s dalšími lidmi… trochu bilancovat… Dobré na tom je, že se mně uvolnily ruce od rutinních záležitostí a můžu vidět věci s odstupem. Trochu třídit zkušenosti a řekněme je i předávat.
Tři školy života jsem absolvoval. Jedna bylo mé vlastní dětství, kdy se ve mně otiskovala moje rodina. Uvědomuji si, co si z toho nesu, něco ani nevím, že si nesu, s něčím jsem se rozešel. Ta druhá byla škola soužití s vlastními dětmi. Člověk se svými dětmi roste a měl by jít dál ve svém zrání. A teď mám takový třetí stupeň, to jsou vnoučata. Už nemám tu zodpovědnost, ale mám radost z toho, že vidím, jak bez mého přičinění, přesto s mou někdy zprostředkovanou, někdy nezprostředkovanou účastí, rodí ta další generace. Člověku to dává naději, že to, co nedokončí, dokončí jiní.
Stalo se, že některé vaše vnouče něco udělalo nebo řeklo a vy jste si uvědomil, že v tom vidíte sebe nebo své dítě ? Zkrátka pokračování rodu.
To jo, to jo. O prázdninách jsme vnoučata měli u sebe. Všichni si nějak hráli, ale ta nejstarší byla zalezlá v koutku a četla. Byl to třetí díl nějakého anglického románu. „Mně to baví.“ „A máš slovník?“ „Nepotřebuju, rozumím tomu. Když náhodou ne, tak si to domyslím.“ V tom jsem se docela poznal.
PhDr. Jaroslav Šturma (1944)
Dětský psycholog, psychoterapeut, pedagog, spolupracovník prof. Zdeňka Matějčka. Psycholog v dětské psychiatrické léčebně, po r. 1988 na dětské klinice Institutu pro další vzdělávání lékařů v Praze, od r. 1990 přednášel na FF UK. Emeritní předseda Českomoravské psychologické společnosti, zakladatel a bývalý ředitel Dětského centra Paprsek, zakládající člen sdružení pro výcvik v psychoterapii SUR. V roce 2017 byl jmenován do Papežské akademie pro život. Je spoluautorem více než desítky odborných publikací a držitelem mnoha ocenění. Je ženatý, otec pěti dětí a jednoho těžce postiženého přijatého, které zemřelo po deseti letech života v rodině.
