Pomáhají vymezit období v lidském životě, uzavřít staré etapy, připravit se na novou roli a přijmout ji. Některé slavíme rádi, a tudíž se uchovaly – třeba Vánoce, narozeniny a svatby, na jiné rituály se pomalu zapomíná. Pro děti s nejistými vazbami, špatnými začátky a mizivou sebedůvěrou je takový rituál skvělá příležitost, jak si uvědomit vlastní důležitost a léčit svoje pochroumané sebevědomí.
Přechodové rituály převádějí jedince z jednoho životního cyklu, z jedné sociální skupiny, role do druhé. První rituál pro každé dítě je narození, přitulení u maminky a tatínka, nadšení příbuzných a kamarádů, v některých rodinách křtiny. To už u přijatých dětí asi nedoženeme, ale aspoň bychom si s nimi o tom mohli povídat. Třeba zrovna biologická matka toho vašeho přijatého kloučka nebo holčičky se o své dítě vlastně chtěla starat, ale neuměla to, nebyla toho z různých důvodů schopna. Neočerňovat a neříkat, že dítě pro ni bylo na obtíž a kdo ví, co vlastně je za existenci – to se radí při všech přípravách a doporučuje to snad každý psycholog.
Jak píše Jan František Bím, přechodový rituál má tři fáze : proces separace, stav přechodu a proces přijetí. Provádí se nějakými vnějšími úkony, během kterých se odehrává důležitá změna uvnitř, tedy v mysli, která mění účastníky rituálu. Některé rituály člověk absolvuje sám, k jiným potřebuje další lidi. Pro splnění účelu rituálu jsou potřeba dvě věci : vlastní úspěšné absolvování rituálu adeptem a potvrzení změnou chování lidí v okolí. (Jan František Bím : Vývoj člověka přechodové rituály. Edice Cesta (ne)obyčejného člověka, 2016.)
„Pravidelnost, opakovanost a jasná struktura rituálů poskytuje zázemí, bezpečí, stabilitu a řád,“ říká Sylva Dvořáčková, vedoucí poradny SPR v Brně a dodává : „Lidé často zjišťují, že chybí odpovědná dospělost, uvědomění si zdravé mužské či ženské role. Stále častěji vyhledávají pomoc psychologa lidé nešťastní, depresivní a bez smyslu života.“ Společně prožívané rituály dávají dětem i rodičům pocit, že patří k sobě, vnáší do rodiny pocit jistoty, odpovědnosti i podíl na společných a sdílených zážitcích.
Narozeniny a přivezeniny
Narozeniny slavíme, zvláště ty dětské, a nikdo je asi nezpochybňuje. (Jen my, někteří dospělí, se tváříme, že když nic neslavíme, tak nestárneme. To by bylo skvělé, kdyby to tak fungovalo. 😊) Je to zkrátka přechod do dalšího roku života a děti se na ně vždycky těší. Dort, dárky, pozornost celé rodiny, případě dětská oslava jsou přece skvělé rituály. A slavíte také přivezeniny ? Je to přece důležitý den pro vás i vaše přijaté dítě. Dal by se vyložit jako : „Jsme rádi, že tě máme, byl to pro nás šťastný den, když jsme si tě přivezli a je třeba si ho připomínat.“ V některých rodinách to znamená dort a Rychlé špunty, jinde společný zážitek – třeba výlet, odpoledne na hřišti se skákacím hradem… Zkrátka něco, co se neděje často. A je to třeba, abychom navzájem si uvědomili svoji důležitost.
Do školky bez slz
Přihlášení do školky obvykle obstarají rodiče a dítě při tom vůbec není. A přitom by přece mělo vědět, do čeho jde ! Nástup do školky je přece také velký přechod z původního života doma do velkého světa bez maminky, pěstounky za zády. Jít se podívat na školku, je-li to možné, tak i do třídy, je určitě dobrý postup. Cestou zpátky koupíme třeba bačkorky do školky a ubezpečíme dítě, že doma bude pořád všechno v pořádku, nic se nezmění a rodiče, sourozenci a všechny věci každý den budou čekat na jeho návrat. Skvělé je, když dítě chodí s rodičem do mateřské školy vyzvedávat staršího sourozence a ví, že s ním bude ve třídě. První den školky by třeba mohla být obřadnější snídaně, případně den předem slavnostnější večeře. Děti rády dostávají dárky, tak by také mohlo dostat nějakou věc, kterou doteď nepotřebovalo, ale ve školce potřebovat bude.
Když jde dítě poprvé do školky, je to velký zlom, a to tím větší, čí méně si je jisté svojí rodinou. Dítě, které bylo očekáváno s láskou, má oba rodiče, případně sourozence, ví, kam patří. Sice může plakat a může se mu stýskat, ale počítá s tím, že maminka a tatínek pořád jsou, přijdou si do školky pro něj a jejich dům nebo byt s jeho hračkami také zůstane na svém místě. Přijaté dítě tyto jistoty nemá. Už se mu stalo, že máma zmizela, někde ho nechala nebo ho někdo odvezl a jeho domov, ať byl jakkoliv nevyhovující, pro něj přestal existovat. Trauma je na světě. Potřeba ubezpečování, že sice stráví dopoledne s ostatními dětmi ve školce, ale maminka — pěstounka tu bude pořád a nový domov také nezmizí, je v jeho případě mnohem větší. Rituál, který z tříleťáčka (nebo strašího), udělá školkáčka, musí nutně zahrnovat i tato ubezpečení. Aby dítě zase nemělo pocit : jsem sám/a a nikdo mě nemá rád.
Rituály pro prvňáčky
Další zlomový krok je samozřejmě nástup do první třídy. S rituálem je spojený už zápis : seznámí se s paní učitelkou, musí říct básničku, něco nakreslit, případně spočítat… je jasné, že se chystá změna. Aktovku často nosí Ježíšek, ale na nákup školních potřeb se děti obvykle moc těší. Vybírat si pastelky, barevné obaly a spoustu dalších věcí je přece prima. To, že se rodičům protáčí nejen oči, ale také čísla na účtu, je moc nezajímá. 😊
V některých mateřských školách mají rituál pasování předškoláků, rozloučení se školáky nebo něco podobného. „U nás ve vesnické školce se vždycky konala taková mala slavnost s rytířem v brnění, který každého „velčáka“ poklepal mečem po rameni a pasoval ho tak na předškoláka,“ říká pěstounka osmi děti Milada. „Všichni pak na to byli velice pyšní a tou chvílí jakoby vyrostli.“
Důležitost takového okamžiku spočívá právě v tom procesu separace (už nebudeš patřit sem, ale do opravdu velké školy), pak jsou celé prázdniny ono období přechodu a v září nastane situace přijetí mezi školáky. Na tu je třeba se dobře připravit. Sice se většina prvňáčků do školy těší, ale přesto je v některých malá dušička. „Neznám účinnější rituály, než je otevřená komunikace o věcech, ze kterých máme obavy. Otevřeným vyjadřováním obav z neznámého se vlastně zbavujeme nepříjemných emocí, které je doprovázejí a které jsou jejich podstatou,“ říká psycholožka Milka Hortová. „Podporu ze strany pěstounů spatřuji v jejich ochotě těmto obavám trpělivě naslouchat, učit děti, jak jim lze účinně čelit, zvlášť, když aktivně zapojují děti do hledání možných řešení,“ dodává ještě Hortová.
Některým dětem může škola připadat, jako veliká tajemná budova, ve které jistojistě zabloudí. I takový pocit se dá zažehnat. „U nás ve škole se pořádá poslední víkend před začátkem školního roku pro prvňáky školní hra,“ vypráví Zuzana, máma čtyř dětí. „Spolupracujeme na tom s maminkami z našeho mateřského klubu Klubíčko. Připravíme úkoly a rozmístíme je po škole. U každého úkolu je nějaká maminka nebo velké děti na pomoc. Jedna z nás napeče odměny – perníkové klíče k poznání a všechny je v předstihu zdobíme v klubovně. Pozveme dětské divadlo nebo kouzelníka. Děti s rodiči se sejdou ve školní jídelně, podívají se na představení, pomalují si plátěnou tašku, kterou pak používají na cvičební úbor. Pak projdou celou školu, splní úkoly a dostanou zdobený perníkový klíč k poznání. Tím jsou přijaty mezi školáky.“
Klasický vzdělávací program základních škol začíná živou abecedou. Když už děti většinu písmenek znají, dostanou slabikář. I to je v některých školách spojeno s rituálem, ke kterému bývají pozvaní i rodiče.
Vstup do první třídy základní školy byl pro naši pěstounskou dcerku černou můrou. Bylo to velmi těžké, protože neznala ani ostatní děti, do mateřské školy v místě nechodila. Velice se nám však osvědčily zavedené rituály, které jsme spolu prožívaly. Byly to zejména písničky a básničky, které jsme si spolu zpívaly a přeříkávaly. V prvním týdnu jsem dokonce pobývala s dětmi ve třídě a o Janině strachu ze školy jsem s paní učitelkou hodně mluvila. Nabídla, že si Jana může do školy brát s sebou oblíbenou hračku, což byl plyšový medvěd. Také ostatní děti si donesly své oblíbené plyšáky. Paní učitelka vymyslela pěknou ukazovací písničku na začátek a ukončení vyučování. Díky tomuto rituálu se děti sblížily, naučily se spolu lépe komunikovat a necítily se ve třídě osaměle. Byla tak posílena sounáležitost s celou třídou a usnadnění kontaktů s vrstevníky. — pěstounka Jitka
Puberta – období příšerné i objevné
Další přechod je na druhý stupeň základní školy nebo osmileté gymnázium a k tomu přichází puberta. Dítěti se začíná měnit jeho psychický svět a navíc se často změní kolektiv, ve kterém tráví velkou část dne. Podle onoho schématu opouštění – přechod – příjímání, znamená puberta přechod do ranného dospívání.
Jan Bím doporučuje, a není sám, slavnost při vstupu do puberty, za který označuje první menstruaci nebo první poluci. Ne v každé rodině se taková intimní záležitost bude oslavovat, ale posun v postoji rodičů a dalších členů rodiny vůči „dítěti“, si tato situace žádá. Změnit se můžou i domácí povinnosti a také větší odpovědnost za věci, které se dítěte týkají. Podle Bíma by také měl mladík nebo slečna dostat možnost, vybrat si, jak ho budou členové rodiny od této chvíle oslovovat. Dost to připomíná zvyky, které se asi většině z nás spojí s Indiány a jinými přírodními národy. Změna by měla nastat v tom, o čem všem může nyní sám/sama rozhodovat (Jan Bím navrhuje třeba volbu oblečení, ale o tom si většina dětí rozhoduje dnes už mnohem dříve.)
Existují skupiny tátů, kteří v době dospívání berou své syny na mužské výpravy, kde velcí kluci dostanou od táty dárek, třeba nůž, něco spolu vybudují – přístřešek z větví, kde přespí, večer si povídají u ohně, co to vlastně v dnešní společnosti znamená být muž a mladík si může dát i pivo.
Jsou i podobné skupiny pro mámy a dcery, ovšem ne každé mámě může jejich vnitřní nastavení vyhovovat. Některé jsme zkrátka racionálnější. Ovšem vzít dceru na kafe do kavárny a zkusit si s ní popovídat jako s další ženskou a třeba jí koupit něco, co dávno chtěla a odkládali jsme to na „až bude velká“, určitě prospěje dobrým vztahům.
Jen pro úplnost – k rituálům samozřejmě patří také maturita a maturitní večírek, promoce, žádání o ruku, svatba… Je to zkrátka trošku jako etapové vítězství, za které dostanete medaili.
Rituály v rodině a mimo ni
Mezi zásadní rituály v mnoha rodinách patří křest, první přijímání, případně biřmování a konfirmace. Obřady, zvláště ty poslední dva, existují právě proto, aby bylo zjevné, že dítě nebo mladý člověk pokročil na další úroveň, je třeba trochu jinak se k němu chovat a také jiné chování od něj očekávat.
Přechodové rituály mají třeba také skauti a další dětské zájmové skupiny a kroužky. I tam spočívá jejich důležitost v zážitku, je dokladem zlepšení schopností, znamená posun k dospělosti a také větší odpovědnosti.
Můj život se změnil, když jsem se přiženil do rodiny mé ženy na moravské Slovácko. Byl jsem jako městské dítě z opačného konce republiky udiven, co vše bude řídit život naší rodiny. Především pevná víra a lidové tradice předávané po generace dávají smysl a energii každodennímu životu. Oceňuji soudržnost celé rodiny i širšího příbuzenstva. Uvědomuji si, že tradice a rituály prožívané v rodině, nebo farním společenství a v naší obci jsou tím, na co se všichni těší, čím žijí, na co vzpomínají, o čem mluví. Důležité je, že i pro děti mají tyto rituály hodnotu. Učí je, jsou příkladem správných pravidel a souzní i s řádem rodiny, pokračují v tradicích našich předků. S tím souvisí i úcta k lidovému kroji a folklornímu dědictví vyjádřené písněmi, tanci a zvyky. Velmi si vážím, že naše „starka“ píše rodinnou kroniku, navazujíc na zápisy svého otce. Je to zajímavý i dojemný odkaz další generaci. Naše děti vedeme k víře, lásce i úctě a věříme, že dědictví otců tak předáme dál. — pěstoun Václav
Každé životní období má své úkoly
S úkoly, které je člověk schopen splnit, také roste. Rituálním přechodem, situací, která by se měla vymykat běžným dnům, se dostává do dalšího období a čekají ho další úkoly a další růst. Jeho blízcí by mu měli dávat najevo, že mu věří, že si s novými úkoly poradí. Někdy je to složité, protože třeba naše přijaté děti mají spoustu problémů, které jen s obtížemi překonávají a nemohou za to. Sami asi nejlépe víte, jak by měla vaše podpora vůči dítěti vypadat, aby se posunulo kupředu. Někdy už dítě dojde na hranici svých možností a víme, že samostatnější, odpovědnější, zkrátka dospělejší už nebude. I tak ale věta : „Já ti věřím, že to zvládneš,“ dělá divy. Držím vám palce.
Zdroje :
Vendula Přikrylová : Přechodové rituály do dospělosti a jejich význam v životě současné mládeže. UTB 2009
Jan František Bím : Vývoj člověka přechodové rituály. Edice Cesta (ne)obyčejného člověka, 2016.
