Peter Pöthe
Síla nevysloveného
Portál 2020, 287 stran
Jeden ze známých dětských psychiatrů našeho českého rybníčku se rok, od února do února, věnoval záznamům terapií některých svých klientů v podobě literárnější, než si je běžně poznamenává. Vznikla z toho i pro laika čtivá a přínosná knížka.
Čtyři klienti : Alice 16 let, Honzík 6 let, Roman 8 let a Sandra 12 let plus supervizní setkávání se začínajícím terapeutem, který pracuje v dětské domově se školou, na nás „hledí“ ze záznamů, které vyznívají velmi autenticky a spontánně. Jednotlivé kapitoly střídají klienty tak, jak v průběhu roku chodili na terapii. Místy slovo od slova líčí, jak sezení probíhají, a to od příchodu autora do ordinace, od zavonění klienta u vstupních dveří, od vaření kávy mezi jednotlivými sezeními a úvah, které se terapeutovi při tom honí hlavou… Je tedy alespoň trochu jasno, jaké jsou preference člověka, kterého čteme. Nutno zdůraznit, že příběhy jsou publikovány po dohodě s klienty i jejich rodiči a jména jsou změněna.
Hned v úvodu autor sám přiznává, že ačkoliv je psychiatr s medicínským diplomem, nemá rád diagnózy, tedy snahu vtěsnat děti do tabulky podle Mezinárodní klasifikace nemocí. Psychoanalýza a psychoterapie si v jeho podání klade za cíl pomoci, nikoli kategorizovat. Též se, alespoň to tak v knize vyznívá, při terapii moc nevyptává, mlčením se přece také něco sděluje. Asi po deseti minutách mlčení jsem se začal bát, že se od sebe odpojíme úplně. „Jsi dnes nějaká zamyšlená,“ přerušil jsem ticho.
Nechává nahlédnout do jednotlivých terapeutických sezení, při kterých i s relativně malými dětmi jedná jako s rovnocenným partnerem a nevyzrazuje společná tajemství rodičům.
Kapitoly o Honzíkovi budou v pěstounských kruzích asi nejvítanější : O rodné matce jsem věděl jen to, že ho před třemi lety odvezla do dětského domova „na prázdniny“, ale už si ho nikdy nevyzvedla. Do pěstounské péče se dostal po dvou letech. Svou matku a jejího nového manžela navštěvoval jednou za měsíc.
Dvanáctiletá Sandra žije šest roků ve střídavé péči nenávidějících se rodičů, nepřekračuje při rozhovoru rámec bezpečných témat o škole a sportu. Otevřeně ale vypráví o svých snech, například líčí opakující se sen, že přechází přes silnici a přejede ji nákladní auto.
Roman se projevuje jako konfliktní dítě a rváč vybavený znalostí bojového umění, čímž dává najevo svoji převahu nad vším a nad všemi včetně terapeuta. Vyrovnává se však s nejistotou ohledně zdravotního stavu své matky a posléze s jejím úmrtím.
Alice studuje zdravotní školu a bydlí na internátu. Ve škole se jí nedaří, doma je děsivý otčím a hrozba sexuálního zneužívání, matka, která se dcery nezastane. Takové zážitky mají z biologické rodiny i leckteré děti v pěstounské péči.
Supervizní setkání se věnuje jedenáctiletému Oliverovi, který prožil v dětském domově se školou přes čtyři roky a vysloužil si pověst agresivního provokatéra. Původní rodina o něj nejeví zájem, o naději na pěstounskou rodinu se autor nezmiňuje.
Pravidelně se objeví pár vět i odstavců o autorově vlastním životě. Kdo to považuje za neprofesionální, ať se do čtení nepouští. Nicméně je dobré vědět, koho má člověk před sebou, protože psychoterapie není nic neosobního. Jak vnitřně funguje třeba zubař, je mnohem méně podstatné, než v případě psychiatra nebo psychologa. Konec knihy nezdobí žádný několikastránkový výčet zdrojů, protože autor tentokrát píše o svých terapiích spíše populárně naučným stylem, což ovšem nikterak nesnižuje hodnotu sdělení. Síla nevysloveného má románový název a také se dá číst jako román, který zároveň přinese velkou dávku užitečných informací. Působí tak laskavě, že člověku bezděky přijde na mysl, jak by bylo příjemné a možná i přínosné, jít si k Peteru Pöthemu popovídat.
Tyto a další publikace jsou fyzicky k zapůjčení pěstounům v Poradnách NRP Sdružení : Knihovna — Sdružení pěstounských rodin (pestouni.cz)
Štítky : psychika dětí, psychika dospívající, psychoterapie, průběh psychoterapie, terapeut
