❤️ Podpořte Náhradku. Do 6. června můžete hlasovat pro náš podcast v anketě Podcast roku 2024. Děkujeme ❤️

Blog

Síla nevysloveného

14. března 2022 Lenka Pospíšilová 5 minut čtení
Síla nevysloveného

Peter Pöthe

Síla nevysloveného

Por­tál 2020, 287 stran

Jeden ze zná­mých dět­ských psy­chi­atrů naše­ho čes­ké­ho ryb­níč­ku se rok, od úno­ra do úno­ra, věno­val zázna­mům tera­pií někte­rých svých kli­en­tů v podo­bě lite­rár­něj­ší, než si je běž­ně pozna­me­ná­vá. Vznik­la z toho i pro lai­ka čti­vá a pří­nos­ná knížka.

Čty­ři kli­en­ti : Ali­ce 16 let, Hon­zík 6 let, Roman 8 let a San­d­ra 12 let plus super­viz­ní setká­vá­ní se začí­na­jí­cím tera­pe­u­tem, kte­rý pra­cu­je v dět­ské domo­vě se ško­lou, na nás „hle­dí“ ze zázna­mů, kte­ré vyzní­va­jí vel­mi auten­tic­ky a spon­tán­ně. Jed­not­li­vé kapi­to­ly stří­da­jí kli­en­ty tak, jak v prů­bě­hu roku cho­di­li na tera­pii. Mís­ty slo­vo od slo­va líčí, jak seze­ní pro­bí­ha­jí, a to od pří­cho­du auto­ra do ordi­na­ce, od zavo­ně­ní kli­en­ta u vstup­ních dve­ří, od vaře­ní kávy mezi jed­not­li­vý­mi seze­ní­mi a úvah, kte­ré se tera­pe­u­to­vi při tom honí hla­vou… Je tedy ale­spoň tro­chu jas­no, jaké jsou pre­fe­ren­ce člo­vě­ka, kte­ré­ho čte­me. Nut­no zdů­raz­nit, že pří­běhy jsou pub­li­ko­vá­ny po doho­dě s kli­en­ty i jejich rodi­či a jmé­na jsou změněna.

Hned v úvo­du autor sám při­zná­vá, že ačko­liv je psy­chi­atr s medi­cín­ským diplo­mem, nemá rád dia­gnó­zy, tedy sna­hu vtěs­nat děti do tabul­ky pod­le Mezi­ná­rod­ní kla­si­fi­ka­ce nemo­cí. Psy­cho­a­na­lý­za a psy­cho­te­ra­pie si v jeho podá­ní kla­de za cíl pomo­ci, niko­li kate­go­ri­zo­vat. Též se, ale­spoň to tak v kni­ze vyzní­vá, při tera­pii moc nevy­ptá­vá, mlče­ním se pře­ce také něco sdě­lu­je. Asi po dese­ti minu­tách mlče­ní jsem se začal bát, že se od sebe odpo­jí­me úpl­ně. „Jsi dnes něja­ká zamyš­le­ná,“ pře­ru­šil jsem ticho.

Nechá­vá nahléd­nout do jed­not­li­vých tera­pe­u­tic­kých seze­ní, při kte­rých i s rela­tiv­ně malý­mi dět­mi jed­ná jako s rov­no­cen­ným part­ne­rem a nevy­zra­zu­je spo­leč­ná tajem­ství rodičům.

Kapi­to­ly o Hon­zí­ko­vi budou v pěs­toun­ských kru­zích asi nej­ví­ta­něj­ší : O rod­né mat­ce jsem věděl jen to, že ho před tře­mi lety odvez­la do dět­ské­ho domo­va „na prázd­ni­ny“, ale už si ho nikdy nevy­zved­la. Do pěs­toun­ské péče se dostal po dvou letech. Svou mat­ku a její­ho nové­ho man­že­la navště­vo­val jed­nou za měsíc.

Dva­nác­ti­le­tá San­d­ra žije šest roků ve stří­da­vé péči nená­vi­dě­jí­cích se rodi­čů, nepře­kra­ču­je při roz­ho­vo­ru rámec bez­peč­ných témat o ško­le a spor­tu. Ote­vře­ně ale vyprá­ví o svých snech, napří­klad líčí opa­ku­jí­cí se sen, že pře­chá­zí přes sil­ni­ci a pře­je­de ji náklad­ní auto.

Roman se pro­je­vu­je jako kon­flikt­ní dítě a rváč vyba­ve­ný zna­los­tí bojo­vé­ho umě­ní, čímž dává naje­vo svo­ji pře­va­hu nad vším a nad vše­mi včet­ně tera­pe­u­ta. Vyrov­ná­vá se však s nejis­to­tou ohled­ně zdra­vot­ní­ho sta­vu své mat­ky a poslé­ze s jejím úmrtím.

Ali­ce stu­du­je zdra­vot­ní ško­lu a byd­lí na inter­ná­tu. Ve ško­le se jí neda­ří, doma je děsi­vý otčím a hroz­ba sexu­ál­ní­ho zne­u­ží­vá­ní, mat­ka, kte­rá se dce­ry neza­sta­ne. Tako­vé zážit­ky mají z bio­lo­gic­ké rodi­ny i leckte­ré děti v pěs­toun­ské péči.

Super­viz­ní setká­ní se věnu­je jede­nác­ti­le­té­mu Oli­ve­ro­vi, kte­rý pro­žil v dět­ském domo­vě se ško­lou přes čty­ři roky a vyslou­žil si pověst agre­siv­ní­ho pro­vo­ka­té­ra. Původ­ní rodi­na o něj neje­ví zájem, o nadě­ji na pěs­toun­skou rodi­nu se autor nezmiňuje.

Pra­vi­del­ně se obje­ví pár vět i odstav­ců o auto­ro­vě vlast­ním živo­tě. Kdo to pova­žu­je za nepro­fe­si­o­nál­ní, ať se do čte­ní nepouš­tí. Nicmé­ně je dob­ré vědět, koho má člo­věk před sebou, pro­to­že psy­cho­te­ra­pie není nic neo­sob­ní­ho. Jak vnitř­ně fun­gu­je tře­ba zubař, je mno­hem méně pod­stat­né, než v pří­pa­dě psy­chi­at­ra nebo psy­cho­lo­ga. Konec kni­hy nezdo­bí žád­ný něko­li­kas­t­rán­ko­vý výčet zdro­jů, pro­to­že autor ten­to­krát píše o svých tera­pi­ích spí­še popu­lár­ně nauč­ným sty­lem, což ovšem nikterak nesni­žu­je hod­no­tu sdě­le­ní. Síla nevy­slo­ve­né­ho má romá­no­vý název a také se dá číst jako román, kte­rý záro­veň při­ne­se vel­kou dáv­ku uži­teč­ných infor­ma­cí. Půso­bí tak las­ka­vě, že člo­vě­ku bezdě­ky při­jde na mysl, jak by bylo pří­jem­né a mož­ná i pří­nos­né, jít si k Pete­ru Pöthe­mu popovídat.

Tyto a dal­ší pub­li­ka­ce jsou fyzic­ky k zapůj­če­ní pěs­tou­nům v Porad­nách NRP Sdru­že­ní : Knihov­na — Sdru­že­ní pěs­toun­ských rodin (pestouni.cz)

Štít­ky : psy­chi­ka dětí, psy­chi­ka dospí­va­jí­cí, psy­cho­te­ra­pie, prů­běh psy­cho­te­ra­pie, terapeut

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu