❤️ Podpořte Náhradku. Do 6. června můžete hlasovat pro náš podcast v anketě Podcast roku 2024. Děkujeme ❤️

Blog

Sirotci v minulých staletích

10. února 2023 Lenka Pospíšilová 8 minut čtení
Sirotci v minulých staletích

Péče o opuš­tě­né děti je sta­rá jako lid­stvo samo. V křes­ťan­ské Evro­pě se vět­ši­nou o sirot­ky sta­ra­la cír­kev, poz­dě­ji pře­šla tato povin­nost na obce. For­ma vzta­hu k dítě­ti, kte­rá se pěs­toun­ství vel­mi podo­bá, je zmi­ňo­vá­na v Bib­li, prv­ní domy při­po­mí­na­jí­cí sirot­čin­ce vzni­ka­ly už v ran­ných dobách v Byzan­ci. V Čes­kých zemích je péče o sirot­ky dolo­že­ná od 16. století.

Připomínky z Bible 

Za prv­ní­ho pěs­tou­na se čas­to pova­žu­je sv. Josef. Nej­zná­měj­ší bez­po­chy­by bude, ale záro­veň bychom nemě­li bychom zapo­me­nout na Moj­ží­še, kte­ré­ho může­me poklá­dat za pěs­toun­ské dítě. Pod­le bib­lic­ké­ho vyprá­vě­ní se naro­dil židov­ským rodi­čům v Egyp­tě, kde teh­dy pla­ti­lo naří­ze­ní zabít všech­ny novo­ro­ze­né židov­ské chlap­ce. Mat­ka mu zachrá­ni­la život tím, že ho pus­ti­la v koší­ku po Nilu. Mimin­ko z vody vylo­vi­la fara­o­no­va dce­ra a při­ja­la ho za svého.

Jak to bylo kdysi ? 

Pěs­toun­ství exis­to­va­lo ode­dáv­na. Dolo­že­né je v athén­ských záko­nech, kte­ré určo­va­ly, jak se stát musí posta­rat o potom­ky obča­nů, kte­ří pad­li ve vál­ce. Zaří­ze­ní podob­ná sirot­čin­cům jsou zmi­ňo­vá­na už roku 335 v Caři­hra­du. V Itá­lii vzni­ka­ly prv­ní ústa­vy pro sirot­ky v ran­ném stře­do­vě­ku – v Milá­ně roku 787, zato v Římě až ve 13. stol. Spra­vo­va­la je obvykle cír­kev. Čas­to tyto domy dis­po­no­va­ly zaří­ze­ním, kte­ré by se dalo pova­žo­vat za stře­do­vě­ký babybox.

Prapředek babyboxu

Nazý­val se ruo­ta, kolo, a byl zabu­do­va­ný ve zdi nemoc­ni­ce či kláš­te­ra. Do něj se polo­ži­lo dítě a celá vál­co­vi­tá kra­bi­ce se oto­či­la na dru­hou stra­nu, tedy dovnitř domu. Sna­hou bylo spí­še zabrá­nit vraž­dě novo­ro­zen­ce, smr­tel­né­mu hří­chu, než pečo­vat o nechtě­né děti. Popr­vé se obje­vi­lo v roku 1188 v nemoc­ni­ci v Mar­seille, o deset let poz­dě­ji v nemoc­ni­ci San­to Spi­ri­to v Římě a pak se roz­ší­ři­lo po Evro­pě. V Itá­lii bylo zru­še­no až roku 1923 na pří­kaz Mussoliniho.

Mezi šlech­tou a majet­ný­mi měš­ťa­ny neby­lo neob­vyk­lé, že bezdět­ní lidé při­jí­ma­li za vlast­ní­ho potom­ka pří­buz­ných, aby svůj maje­tek měli komu pře­dat. Čas­to tako­vé dítě také žilo u těch­to svých nových rodi­čů-pěs­tou­nů. Už ve stře­do­vě­ku byl také zave­den insti­tut poruč­nic­tví. Poruč­ní­ka určo­val otec ve své závě­ti, pří­pad­ně býval sou­dem jme­no­ván někdo z pří­buz­ných. Dozo­rem nad výcho­vou sirot­ka býval pově­řo­ván nej­čas­tě­ji farář.

Výměny v Anglii

V ang­liic­kých rodi­nách, kte­ré neby­ly tak dob­ře situ­o­va­né, aby moh­ly pla­tit dra­hé inter­nát­ní ško­ly, byly děti, tedy pře­váž­ně chlap­ci, dává­ni na výcho­vu do jiné rodi­ny vel­mi čas­to. Pova­žo­va­lo se to za správ­né, aby neby­li roz­maz­le­ní, nedr­že­li se „mámi­ny suk­ně“ a zoce­li­li se. A tak si rodi­ny, obvykle na něko­lik let, vymě­ni­ly své syny. Jak se šes­ti sed­mi­le­tí klu­ci cíti­li bez mamin­ky a jak se k nim nová rodi­na cho­va­la, si může­me jen představovat.

Filosof a pedagog, který dal své děti do sirotčince

Tra­du­je se, že fran­couz­ský filo­sof, kte­rý se věno­val také peda­go­gi­ce (Emil aneb O výcho­vě, 1762), Jean-Jacques Rous­seau, měl na péči o pět vlast­ních dětí z dneš­ní­ho pohle­du sku­teč­ně podiv­ný názor a poslal je do sirot­čin­ce Hôspi­tal des Enfants-trou­vés. Měli se tam lépe při­pra­vit na dospě­lý život. Teh­dy se tam doží­va­lo dospě­los­ti pět pro­cent chovanců.

Americké vlaky sirotků

Ve Spo­je­ných stá­tech 19. sto­le­tí zaved­li oprav­du spe­ci­fic­ký způ­sob, jak se posta­rat o osi­ře­lé děti. Ve vel­kých měs­tech na východ­ním pobře­ží v důsled­ku hos­po­dář­ských kri­zí a vyso­ké­ho pří­li­vu lidí do měst žily na uli­cích tisí­ce sirot­ků. V roce 1853 zalo­žil kněz Char­les Loring Bra­ce orga­ni­za­ci Children’s Aid Soci­e­ty, kte­rá spo­leč­ně s newy­or­ským sirot­čin­cem zača­la pro­vo­zo­vat uči­liš­tě a uby­tov­ny pro sirot­ky a chudé děti. Dal­ším kro­kem Char­le­se Lorin­ga Bra­ce byly tzv. vla­ky sirot­ků. Měl za to, že far­má­ři na zápa­dě budou rádi za nové čle­ny rodi­ny, kte­ří při­lo­ží ruku k dílu. A tak posbí­ral sirot­ky doslo­va na uli­ci, nalo­žil je do vla­ků a poslal na západ. Děti odjíž­dě­ly po desít­kách a dopro­vá­ze­lo je vždy něko­lik dospě­lých. Věko­vé rozpě­tí bylo od kojen­ců až po ado­lescen­ty. Někdy byly adop­ce pře­dem domlu­ve­né, ale obvykle při­ved­li dospě­lí prů­vod­ci sku­pi­nu dětí na něja­ké veřej­né shro­máž­dě­ní, kam si míst­ní moh­li při­jít vybrat „svo­je“ dítě. Nové rodi­ny neby­ly nijak pro­vě­řo­vá­ny a mnoh­dy chá­pa­ly dítě jen jako lev­nou pra­cov­ní sílu, ne jako své­ho nové­ho čle­na. Toto „řeše­ní“ pro­ble­ma­ti­ky osi­ře­lých dětí trva­lo 75 let.

A jak to bylo u nás ?

V Pra­ze byl roku 1573 po vzo­ru ital­ských nale­zin­ců zalo­žen na Malé Stra­ně Vlaš­ský špi­tál. Byl zří­zen Ital­skou kon­gre­ga­cí a pat­řil k nej­bo­hat­ším ústa­vům v zemi. Při­jí­mal osi­ře­lé děti man­žel­ské i neman­žel­ské bez roz­dí­lu vyzná­ní. Zdej­ší neman­žel­ské děti zís­ka­ly díky císař­ské­mu reskrip­tu stej­ná prá­va jako man­žel­ské. Nově při­ja­tí kojen­ci byli pře­dá­ni koj­ným, kte­ré byly za svo­ji péči pla­ce­ny a dostá­va­ly pro ně oble­če­ní. Děti zůsta­ly v rodi­ně koj­né, tedy u pěs­tou­nů, do šes­ti, sed­mi let. Na svá­tek sv. Máří Mag­da­lé­ny muse­li pěs­touni při­vést dítě do špi­tá­lu, kde je před­sta­ve­ní špi­tá­lu pro­hléd­li, jest­li pro­spí­vá a je o ně tedy nále­ži­tě posta­rá­no. Nej­poz­dě­ji v sed­mi letech se děti vra­ce­ly do špi­tá­lu. Byd­le­ly ve spo­leč­ných lož­ni­cích roz­dě­le­ných pod­le pohla­ví. Dostá­va­ly jíd­lo, oble­če­ní a základ­ní vzdě­lá­ní. Kro­mě čte­ní, psa­ní a počí­tá­ní měli chlap­ci před­vo­jen­skou výcho­vu a dív­ky se uči­ly šít, plést, příst, vařit a prát. Kolem pat­nác­té­ho roku odchá­ze­ly dív­ky do služ­by a dostá­va­ly 30 zla­tých věna. Chlap­ci byli posí­lá­ni do uče­ní, kte­ré si moh­li sami vybrat, a trva­lo obvykle pět let. Po celou tu dobu za ně špi­tál hra­dil výlo­hy na uče­ní a posky­to­val jim oša­ce­ní. Nemoc­né svě­řen­ce ošet­řo­val lékař. V roce 1776 roz­ší­řil špi­tál svo­ji působ­nost o porod­ni­ci s nale­zin­cem, a tuto funk­ci plnil do roku 1789, kdy péče o svo­bod­né mat­ky a jejich děti pře­šla ke sv. Apolináři.

Roku 1764 zalo­žil sirot­či­nec hra­bě Ema­nu­el Z Wald­stei­na sirot­či­nec v Lit­ví­no­vě. Bylo do něj pře­stě­ho­vá­no dva­náct dětí, o kte­ré do té doby pečo­val špi­tál v Dok­sech. Vzhle­dem k tomu, že v té době zalo­žil hra­bě v Lit­ví­no­vě také tex­til­ní manu­fak­tu­ru, kde měly být děti uby­to­vá­ny a zaměst­ná­ny, je zjev­né, že sirot­či­nec byl spí­še zdroj lev­né pra­cov­ní síly, než pro­jev lidu­mil­nos­ti. Podob­ně to děla­li brněn­ští tex­til­ní prů­my­sl­ní­ci — bra­li si děti do pěs­toun­ské péče, dostá­va­li na ně od měs­ta pení­ze a v dese­ti letech je posla­li pra­co­vat do svých tová­ren. Rakous­ko-Uher­ské záko­ny totiž povo­lo­va­li dět­skou prá­ci od dese­ti let.

Dal­ší sirot­či­nec zří­di­la praž­ská měst­ská rada roku 1875. Nesl jmé­no arci­vé­vod­ky­ně Gise­ly a měl kapa­ci­tu sto sedm­de­sát dětí, kte­rá však neby­la nikdy napl­ně­na. Nepři­jí­ma­li novo­ro­ze­né děti, pod­mín­kou bylo, že dítě musí umět chodit.

V Brně byl sirot­či­nec zří­zen roku 1776 na Cej­lu, v nově vysta­vě­né káz­nici. Finan­co­val ho Chu­din­ský insti­tut, nada­ce, kde se shro­maž­ďo­va­ly finanč­ní dary od šlech­ty a majet­ných měš­ťa­nů. Po něko­li­ka letech se uká­za­lo, že nákla­dy na jeho pro­voz jsou vyso­ké a císař­ská kan­ce­lář tedy roz­hod­la, že se děti budou dávat do pěs­toun­ské péče. Ta se měla ode­hrá­vat pře­de­vším na ven­ko­vě nebo před­měs­tí. Novo­ro­ze­né děti, kte­rých se mat­ka vzda­la, se dostá­va­ly do nale­zin­ce. V Brně byla porod­ni­ce s nale­zin­cem zří­ze­na v roce 1786 tam, kde je dnes Nemoc­ni­ce u sv. Anny. V Olo­mou­ci byla zalo­že­na roku 1787. Ve Víd­ni byl tako­vý ústav už od roku 1784.

Chudé ženy, kte­ré svo­je dítě nechtě­ly, ho moh­ly nechat v nale­zin­ci, ale nákla­dy na bez­plat­ný porod si muse­ly odslou­žit tím, že koji­ly své dítě, a ješ­tě něja­ké dal­ší z nale­zin­ce. Po tu dobu měly stra­vu, stře­chu nad hla­vou a čas na roz­myš­le­nou, co dál. Mno­hé z nich si vytvo­ři­ly ke své­mu dítě­ti sku­teč­ně mateř­ský vztah, že si ho nako­nec necha­ly. Děti, kte­ré v nale­zin­ci zůsta­ly, puto­va­ly pak v půl roce do sirot­čin­ců nebo k pěs­tou­nům. Ti dostá­va­li za péči odmě­nu. Jak se o děti sta­ra­jí, kon­t­ro­lo­val pově­ře­ný úřed­ník ze sirot­čin­ce. Při­chá­zel bez ohlá­še­ní spo­lu s míst­ním fará­řem, uči­te­lem a úřed­ní­kem pří­sluš­né obce.

Roku 1900 exis­to­va­lo v Čechách šede­sát sirot­čin­ců, o sedm let poz­dě­ji už osm­de­sát tři. Úmrt­nost v nich byla obrov­ská. Ješ­tě v polo­vi­ně 18. sto­le­tí se až dvě tře­ti­ny dětí nedo­ži­ly jed­no­ho roku. Špat­ná stra­va, nedo­sta­teč­ná hygi­e­na, vel­ká kon­cen­t­ra­ce dětí a téměř žád­né léky byly hlav­ní­mi důvo­dy. Situ­a­ce se zlep­ši­la až kon­cem 19. století.

Zákony pro sirotky

V 18. stol. byla už pěs­toun­ská péče zapsa­ná v záko­nech habsbur­ské­ho moc­nář­ství. Nazý­va­la se scho­van­ství a byla defi­no­vá­na §186 obec­né­ho záko­ní­ku občan­ské­ho z roku 1812. Jed­ním z dal­ších byl zákon č.18/1862 Říš­ské­ho záko­ní­ku, kte­rý upra­vo­val povin­nost obcí sta­rat se o osi­ře­lé a odlo­že­né oso­by. Násle­do­val zákon č. 59/1868 Řz. – sta­no­vu­jí­cí prá­vo na stát­ní pomoc a péči pro potřeb­né kaž­dé­ho věku. Obec tedy měla povin­nost se o neza­o­pat­ře­né dítě posta­rat, ale jakou péči jim poskyt­la, už zále­že­lo na jejích mož­nos­tech. Buď svě­ři­la sirot­ka do pěs­toun­ské péče za úpla­tek, a tím o něj mělo být posta­rá­no až do pat­nác­ti let, kdy v c.a.k. monar­chii scho­van­ství kon­či­lo a mla­dý člo­věk měl začít pra­co­vat. Dal­ší vari­an­tou bylo uby­to­vat dítě v obec­ní pas­touš­ce a pak ho posí­lat tzv. po stří­dě, tedy stra­vo­vat se postup­ně u růz­ných rodin v obci. Posled­ní mož­nos­tí bylo dát dítě do obec­ní­ho nebo okres­ní­ho sirot­čin­ce. Ovšem až do roku 1895 žád­ný zákon nena­ři­zo­val obcím zaklá­dat cha­ri­ta­tiv­ní ústa­vy. Rakous­ko-Uher­ské záko­ny o pěs­toun­ské péči byly pře­ja­ty Čes­ko­slo­ven­skou repub­li­kou a práv­ně se tedy mno­ho nezmě­ni­lo. Až v roce 1950 byla pěs­toun­ská péče úřed­ně zru­še­na a nahra­ze­na péčí ústavní.

Záko­nem bylo také jed­no­znač­ně defi­no­vá­no, že pěs­toun­ské děti nejsou totéž, co osvo­je­né a žít s cej­chem nale­zen­ce nebo neman­žel­ské­ho dítě­te neby­lo před prv­ní svě­to­vou vál­kou a čás­teč­ně ješ­tě za prv­ní repub­li­ky nic pří­jem­né­ho. Zaklá­da­lo to neval­ný spo­le­čen­ský sta­tut, ome­ze­ní při vol­bě povo­lá­ní, pro děv­ča­ta mizi­vou nadě­ji na ´dobrou partii´.

Liduška z Bílovic 

Abychom skon­či­li tro­chu opti­mis­tic­ky, při­po­meň­me sku­teč­ný pří­běh, kte­rý vyprá­ví kníž­ka Rudol­fa­Těs­no­hlíd­ka Jsem vánoč­ní­mu stro­mu podo­ben. Pro­cház­ka po bílo­vic­kém pole­sí, kte­rou pod­ni­kl novi­nář Těs­no­hlí­dek s přá­te­li dva dny před Štěd­rým dnem zachrá­ni­la život Liduš­ce — Lud­mi­le Kosou­ro­vé (naro­ze­né 8. čer­ven­ce 1918).

“Našli jsme ji vlo­ni v před­ve­čer Štěd­ré­ho dne pod osa­mě­lým smr­kem v bílov­ských lesích. Leže­lo tu malé robát­ko, nahé, jen čepe­ček na hla­vě a košil­ku roz­ha­le­nou na špi­na­vé peřin­ce. Malé tělíč­ko zmod­ra­lo již mrazem.”

Liduš­ku si vza­li do péče bezdět­ní man­že­lé Polá­ko­vi z Brna. Vyu­či­la se pro­da­vač­kou, v roce 1938 se pro­vda­la za geo­lo­ga Jose­fa Chy­bí­ka, odstě­ho­va­li se do Pra­hy a měli čty­ři děti.

Spi­so­va­te­le Těs­no­hlíd­ka ten­to záži­tek a dán­ský pří­klad stro­mů na náměs­tích inspi­ro­val k Vánoč­ním stro­mům repub­li­ky, kte­ré od roku 1924 stá­va­jí na brněn­ském nám. Svo­bo­dy. V prv­ních letech se do poklad­nič­ky pod stro­mem shro­maž­ďo­va­ly pení­ze na výstav­bu dět­ské­ho domo­va, kte­rý byl vybu­do­ván v brněn­ských Žabo­vřes­kách a pojme­no­vám po dán­ské krá­lov­ně čes­ké­ho půvo­du Dag­mar. Prv­ní děti se do něj nastě­ho­va­ly v pro­sin­ci 1928.

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu