Péče o opuštěné děti je stará jako lidstvo samo. V křesťanské Evropě se většinou o sirotky starala církev, později přešla tato povinnost na obce. Forma vztahu k dítěti, která se pěstounství velmi podobá, je zmiňována v Bibli, první domy připomínající sirotčince vznikaly už v ranných dobách v Byzanci. V Českých zemích je péče o sirotky doložená od 16. století.
Připomínky z Bible
Za prvního pěstouna se často považuje sv. Josef. Nejznámější bezpochyby bude, ale zároveň bychom neměli bychom zapomenout na Mojžíše, kterého můžeme pokládat za pěstounské dítě. Podle biblického vyprávění se narodil židovským rodičům v Egyptě, kde tehdy platilo nařízení zabít všechny novorozené židovské chlapce. Matka mu zachránila život tím, že ho pustila v košíku po Nilu. Miminko z vody vylovila faraonova dcera a přijala ho za svého.
Jak to bylo kdysi ?
Pěstounství existovalo odedávna. Doložené je v athénských zákonech, které určovaly, jak se stát musí postarat o potomky občanů, kteří padli ve válce. Zařízení podobná sirotčincům jsou zmiňována už roku 335 v Cařihradu. V Itálii vznikaly první ústavy pro sirotky v ranném středověku – v Miláně roku 787, zato v Římě až ve 13. stol. Spravovala je obvykle církev. Často tyto domy disponovaly zařízením, které by se dalo považovat za středověký babybox.
Prapředek babyboxu
Nazýval se ruota, kolo, a byl zabudovaný ve zdi nemocnice či kláštera. Do něj se položilo dítě a celá válcovitá krabice se otočila na druhou stranu, tedy dovnitř domu. Snahou bylo spíše zabránit vraždě novorozence, smrtelnému hříchu, než pečovat o nechtěné děti. Poprvé se objevilo v roku 1188 v nemocnici v Marseille, o deset let později v nemocnici Santo Spirito v Římě a pak se rozšířilo po Evropě. V Itálii bylo zrušeno až roku 1923 na příkaz Mussoliniho.
Mezi šlechtou a majetnými měšťany nebylo neobvyklé, že bezdětní lidé přijímali za vlastního potomka příbuzných, aby svůj majetek měli komu předat. Často takové dítě také žilo u těchto svých nových rodičů-pěstounů. Už ve středověku byl také zaveden institut poručnictví. Poručníka určoval otec ve své závěti, případně býval soudem jmenován někdo z příbuzných. Dozorem nad výchovou sirotka býval pověřován nejčastěji farář.
Výměny v Anglii
V angliických rodinách, které nebyly tak dobře situované, aby mohly platit drahé internátní školy, byly děti, tedy převážně chlapci, dáváni na výchovu do jiné rodiny velmi často. Považovalo se to za správné, aby nebyli rozmazlení, nedrželi se „máminy sukně“ a zocelili se. A tak si rodiny, obvykle na několik let, vyměnily své syny. Jak se šesti sedmiletí kluci cítili bez maminky a jak se k nim nová rodina chovala, si můžeme jen představovat.
Filosof a pedagog, který dal své děti do sirotčince
Traduje se, že francouzský filosof, který se věnoval také pedagogice (Emil aneb O výchově, 1762), Jean-Jacques Rousseau, měl na péči o pět vlastních dětí z dnešního pohledu skutečně podivný názor a poslal je do sirotčince Hôspital des Enfants-trouvés. Měli se tam lépe připravit na dospělý život. Tehdy se tam dožívalo dospělosti pět procent chovanců.
Americké vlaky sirotků
Ve Spojených státech 19. století zavedli opravdu specifický způsob, jak se postarat o osiřelé děti. Ve velkých městech na východním pobřeží v důsledku hospodářských krizí a vysokého přílivu lidí do měst žily na ulicích tisíce sirotků. V roce 1853 založil kněz Charles Loring Brace organizaci Children’s Aid Society, která společně s newyorským sirotčincem začala provozovat učiliště a ubytovny pro sirotky a chudé děti. Dalším krokem Charlese Loringa Brace byly tzv. vlaky sirotků. Měl za to, že farmáři na západě budou rádi za nové členy rodiny, kteří přiloží ruku k dílu. A tak posbíral sirotky doslova na ulici, naložil je do vlaků a poslal na západ. Děti odjížděly po desítkách a doprovázelo je vždy několik dospělých. Věkové rozpětí bylo od kojenců až po adolescenty. Někdy byly adopce předem domluvené, ale obvykle přivedli dospělí průvodci skupinu dětí na nějaké veřejné shromáždění, kam si místní mohli přijít vybrat „svoje“ dítě. Nové rodiny nebyly nijak prověřovány a mnohdy chápaly dítě jen jako levnou pracovní sílu, ne jako svého nového člena. Toto „řešení“ problematiky osiřelých dětí trvalo 75 let.
A jak to bylo u nás ?
V Praze byl roku 1573 po vzoru italských nalezinců založen na Malé Straně Vlašský špitál. Byl zřízen Italskou kongregací a patřil k nejbohatším ústavům v zemi. Přijímal osiřelé děti manželské i nemanželské bez rozdílu vyznání. Zdejší nemanželské děti získaly díky císařskému reskriptu stejná práva jako manželské. Nově přijatí kojenci byli předáni kojným, které byly za svoji péči placeny a dostávaly pro ně oblečení. Děti zůstaly v rodině kojné, tedy u pěstounů, do šesti, sedmi let. Na svátek sv. Máří Magdalény museli pěstouni přivést dítě do špitálu, kde je představení špitálu prohlédli, jestli prospívá a je o ně tedy náležitě postaráno. Nejpozději v sedmi letech se děti vracely do špitálu. Bydlely ve společných ložnicích rozdělených podle pohlaví. Dostávaly jídlo, oblečení a základní vzdělání. Kromě čtení, psaní a počítání měli chlapci předvojenskou výchovu a dívky se učily šít, plést, příst, vařit a prát. Kolem patnáctého roku odcházely dívky do služby a dostávaly 30 zlatých věna. Chlapci byli posíláni do učení, které si mohli sami vybrat, a trvalo obvykle pět let. Po celou tu dobu za ně špitál hradil výlohy na učení a poskytoval jim ošacení. Nemocné svěřence ošetřoval lékař. V roce 1776 rozšířil špitál svoji působnost o porodnici s nalezincem, a tuto funkci plnil do roku 1789, kdy péče o svobodné matky a jejich děti přešla ke sv. Apolináři.
Roku 1764 založil sirotčinec hrabě Emanuel Z Waldsteina sirotčinec v Litvínově. Bylo do něj přestěhováno dvanáct dětí, o které do té doby pečoval špitál v Doksech. Vzhledem k tomu, že v té době založil hrabě v Litvínově také textilní manufakturu, kde měly být děti ubytovány a zaměstnány, je zjevné, že sirotčinec byl spíše zdroj levné pracovní síly, než projev lidumilnosti. Podobně to dělali brněnští textilní průmyslníci — brali si děti do pěstounské péče, dostávali na ně od města peníze a v deseti letech je poslali pracovat do svých továren. Rakousko-Uherské zákony totiž povolovali dětskou práci od deseti let.
Další sirotčinec zřídila pražská městská rada roku 1875. Nesl jméno arcivévodkyně Gisely a měl kapacitu sto sedmdesát dětí, která však nebyla nikdy naplněna. Nepřijímali novorozené děti, podmínkou bylo, že dítě musí umět chodit.
V Brně byl sirotčinec zřízen roku 1776 na Cejlu, v nově vystavěné káznici. Financoval ho Chudinský institut, nadace, kde se shromažďovaly finanční dary od šlechty a majetných měšťanů. Po několika letech se ukázalo, že náklady na jeho provoz jsou vysoké a císařská kancelář tedy rozhodla, že se děti budou dávat do pěstounské péče. Ta se měla odehrávat především na venkově nebo předměstí. Novorozené děti, kterých se matka vzdala, se dostávaly do nalezince. V Brně byla porodnice s nalezincem zřízena v roce 1786 tam, kde je dnes Nemocnice u sv. Anny. V Olomouci byla založena roku 1787. Ve Vídni byl takový ústav už od roku 1784.
Chudé ženy, které svoje dítě nechtěly, ho mohly nechat v nalezinci, ale náklady na bezplatný porod si musely odsloužit tím, že kojily své dítě, a ještě nějaké další z nalezince. Po tu dobu měly stravu, střechu nad hlavou a čas na rozmyšlenou, co dál. Mnohé z nich si vytvořily ke svému dítěti skutečně mateřský vztah, že si ho nakonec nechaly. Děti, které v nalezinci zůstaly, putovaly pak v půl roce do sirotčinců nebo k pěstounům. Ti dostávali za péči odměnu. Jak se o děti starají, kontroloval pověřený úředník ze sirotčince. Přicházel bez ohlášení spolu s místním farářem, učitelem a úředníkem příslušné obce.
Roku 1900 existovalo v Čechách šedesát sirotčinců, o sedm let později už osmdesát tři. Úmrtnost v nich byla obrovská. Ještě v polovině 18. století se až dvě třetiny dětí nedožily jednoho roku. Špatná strava, nedostatečná hygiena, velká koncentrace dětí a téměř žádné léky byly hlavními důvody. Situace se zlepšila až koncem 19. století.
Zákony pro sirotky
V 18. stol. byla už pěstounská péče zapsaná v zákonech habsburského mocnářství. Nazývala se schovanství a byla definována §186 obecného zákoníku občanského z roku 1812. Jedním z dalších byl zákon č.18/1862 Říšského zákoníku, který upravoval povinnost obcí starat se o osiřelé a odložené osoby. Následoval zákon č. 59/1868 Řz. – stanovující právo na státní pomoc a péči pro potřebné každého věku. Obec tedy měla povinnost se o nezaopatřené dítě postarat, ale jakou péči jim poskytla, už záleželo na jejích možnostech. Buď svěřila sirotka do pěstounské péče za úplatek, a tím o něj mělo být postaráno až do patnácti let, kdy v c.a.k. monarchii schovanství končilo a mladý člověk měl začít pracovat. Další variantou bylo ubytovat dítě v obecní pastoušce a pak ho posílat tzv. po střídě, tedy stravovat se postupně u různých rodin v obci. Poslední možností bylo dát dítě do obecního nebo okresního sirotčince. Ovšem až do roku 1895 žádný zákon nenařizoval obcím zakládat charitativní ústavy. Rakousko-Uherské zákony o pěstounské péči byly přejaty Československou republikou a právně se tedy mnoho nezměnilo. Až v roce 1950 byla pěstounská péče úředně zrušena a nahrazena péčí ústavní.
Zákonem bylo také jednoznačně definováno, že pěstounské děti nejsou totéž, co osvojené a žít s cejchem nalezence nebo nemanželského dítěte nebylo před první světovou válkou a částečně ještě za první republiky nic příjemného. Zakládalo to nevalný společenský statut, omezení při volbě povolání, pro děvčata mizivou naději na ´dobrou partii´.
Liduška z Bílovic
Abychom skončili trochu optimisticky, připomeňme skutečný příběh, který vypráví knížka RudolfaTěsnohlídka Jsem vánočnímu stromu podoben. Procházka po bílovickém polesí, kterou podnikl novinář Těsnohlídek s přáteli dva dny před Štědrým dnem zachránila život Lidušce — Ludmile Kosourové (narozené 8. července 1918).
“Našli jsme ji vloni v předvečer Štědrého dne pod osamělým smrkem v bílovských lesích. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou na špinavé peřince. Malé tělíčko zmodralo již mrazem.”
Lidušku si vzali do péče bezdětní manželé Polákovi z Brna. Vyučila se prodavačkou, v roce 1938 se provdala za geologa Josefa Chybíka, odstěhovali se do Prahy a měli čtyři děti.
Spisovatele Těsnohlídka tento zážitek a dánský příklad stromů na náměstích inspiroval k Vánočním stromům republiky, které od roku 1924 stávají na brněnském nám. Svobody. V prvních letech se do pokladničky pod stromem shromažďovaly peníze na výstavbu dětského domova, který byl vybudován v brněnských Žabovřeskách a pojmenovám po dánské královně českého původu Dagmar. První děti se do něj nastěhovaly v prosinci 1928.
