Za dobré vysvědčení knihu

Pama­tu­je­te si, jak začí­ná večer­ní­ček o klu­ko­vi z pla­ká­tu ? Výtvar­ník nakres­lí do rekla­my na kníž­ky posta­vič­ku pod­le své­ho syna a vyro­bí mu tak kama­rá­da. A co že je na pla­ká­tu napsá­no ? Pře­ce : ZA DOBRÉ VYSVĚDČENÍ KNIHU ! No a jsme u toho — blí­ží se vysvěd­če­ní a kníž­ka není špat­ná odmě­na. Ale čtou vlast­ně dneš­ní děti ? A pokud čtou, tak co je baví ? Podo­bá se to ale­spoň tro­chu těm kníž­kám, kte­ré jsme čet­li my ?

Plas­to­vé nebo lát­ko­vé kní­žeč­ky, kte­ré mají kaž­dou strán­ku na omak jinou, vše­li­jak šus­tí, blýs­ka­jí se, pís­ka­jí apod. za naše­ho dět­ství nee­xis­to­va­ly. Měli jsme „jen“ ty papí­ro­vé. Asi bude­te sou­hla­sit, že je to vel­ká ško­da. Dnes šikov­né mamin­ky vyrá­bí tře­ba šité kníž­ky. Naše mamin­ky tře­bas by i zruč­né byly, o něčem tako­vém nemě­ly poně­tí. Kníž­ka, kde na jed­né strán­ce z kap­sič­ky vykouk­ne jablíč­ko a na jiné při zatáh­nu­tí za šňůr­ku při­pla­ve rybič­ka, poba­ví i leckte­ré dospě­lá­ky. Stej­ně tak se pro­mě­ni­ly i kníž­ky, kte­ré baví dneš­ní malé/mladí čtenáře.

Jak to bylo za nás ?

Prv­ní lepo­re­la jsme asi měli všich­ni a mož­ná někte­rá i zdě­dě­ná, tak­že dnes už by poma­lu měla his­to­ric­kou hod­no­tu. Neber­te to pro­sím ve vzta­hu k věku zle. Pros­tě z někte­rých knih se časem sta­nou pokla­dy. Vět­ši­nou mají líbez­né až líbi­vé ilu­stra­ce a žád­ný nebo jen něko­li­kaslov­ný text. Tře­ba Lado­va Zví­řát­ka nebo legen­dár­ní Krtek, kte­rý ke kalhotkám při­šel. Poe­tic­ké a milé jsou také tře­ba obráz­ky Marie Fische­ro­vé – Kvě­cho­vé, umě­lečtě­ji vypa­dal Měchá­ček Fuká­ček, ale musím při­znat, že jsem se ho tro­chu bála. Když jsme pokro­či­li, čet­li jsme nebo nám čet­li Čtvrt­ka, Petiš­ku, Seko­ru, Říhu… Hele­nu Zmat­lí­ko­vou a její ilu­stra­ce si asi vyba­ví­me všich­ni – Kocou­rek Mod­ro­oč­ko či Leta­dél­ko Káně se zabyd­le­li snad v kaž­dé domác­nos­ti a nejen pro­to, že za soci­a­lis­mu bylo vše­ho málo, tedy i dět­ských knih.

Co pohád­ky ? Měli jste je rádi ? Nebo jste dali před­nost pří­bě­hům z reál­né­ho svě­ta, kte­rý neo­plý­vá kouz­ly, prin­cezna­mi ani babič­ko­žra­vý­mi vlky ? Ony tedy ty základ­ní slo­van­ské nebo ger­mán­ské pohád­ky, kte­ré se v našem lido­vém vyprá­vě­ní růz­ně mísi­ly a upra­vo­va­ly, jsou obvykle pěk­né psy­cho – tře­ba Kar­kul­ka, že, nebo Ote­sá­nek, Kob­lí­žek… No a co tepr­ve Budu­lí­nek a Smo­lí­ček, nepo­slu­cho­vé jed­ni. Ať už je une­se liš­ka nebo jes­kyň­ky, je to hrůza dechbe­rou­cí. Tako­vý Erben nebo Bože­na Něm­co­vá ješ­tě dba­li o rela­tiv­ně dob­ré kon­ce, ovšem brat­ři Gri­m­mo­vé nebo H. Ch. Ander­sen to jsou sku­teč­ná dramata.

May­ov­ky, Ver­ne­ov­ky, Štorch a zaká­za­ný, tedy obtíž­ně dostup­ný, Foglar. Co by dneš­ní děti z toho­to výčtu bavi­lo ? May­ov­ky tak jedi­ně jako počí­ta­čo­vá hra. Jule­se Ver­na pře­vy­prá­věl Ondřej Neff, tak­že sáhodlou­hé popi­sy z nich zmi­ze­ly, ale vyná­le­zy, kte­ré před sto pade­sá­ti lety budi­ly úžas, jsou už dnes dětem spíš k smí­chu. Fogla­rov­ky mají své­ho nástup­ce v Pra­ši­ně. O dáv­né his­to­rii ve Štor­cho­vě podá­ní žád­né z dětí v mém oko­lí nečet­lo. Jak je to u vás ?

Říhův Malý Bobeš se čítá­val ve dru­hé tří­dě. Tro­chu té poli­tic­ké výcho­vy od ran­né­ho věku si stát nemohl odpus­tit, ale v pod­sta­tě to byl doce­la dob­rý pří­běh o malém klu­ko­vi. Ovšem Nezná­lek, to už byla důklad­ná ide­o­lo­gic­ká masáž. „Kdy­si jsem po něm nesmír­ně tou­ži­la, ale rodi­če mi ho nekou­pi­li a v knihov­ně nebyl sehná­ní,“ říká Eva, kte­rá na základ­ní ško­lu cho­di­la v dobách tuhé­ho soci­a­lis­mu. „Když jsem si ho před tře­mi lety pře­čet­la, pocho­pi­la jsem, proč mi ho naši nedo­přá­li. Těch komu­nis­tic­kých posto­jů je v Neznál­ko­vi oprav­du pořád­ná dáv­ka.“ Vět­ší hol­ky pak čas­to čet­ly dív­čí romá­ny, Šma­he­lo­vou napří­klad. A klu­ci ? Ti vět­ši­nou moc nečet­li ani dřív. Ješ­tě tak sci-fi nebo Ábíč­ko, tedy časo­pis ABC vědy a tech­ni­ky, pokud se poda­ři­lo ho sehnat.

A jak je to dnes ?

Dneš­ní děti už vět­ši­nou ty „sta­ré kníž­ky“ neza­jí­ma­jí. Na jed­nu stra­nu se není co divit. Mezi­lid­ské a rodin­né vzta­hy v nich fun­gu­jí úpl­ně jinak než dnes, děti nema­jí ani mobi­ly a nepa­ří hry na počí­ta­čích, nejez­dí k moři, nesní o znač­ko­vé tech­ni­ce nebo oble­če­ní, seri­á­ly v tele­vi­zi nee­xis­tu­jí, pokud tedy už vůbec exis­tu­je tele­vi­ze atd., atd.

Mno­zí malí ško­lá­ci mís­to pohá­dek čtou spíš pří­běhy s prv­ky fan­ta­sy. Tře­ba pří­běhy upí­ří hol­čič­ky Amá­lie Zuba­té a jejích kama­rá­dů : vel­ké a chlu­pa­té Kvě­ty Ertep­lo­vé a Chmu­ro­še Smrt­lí­ka. Dal­ší oblí­be­nou upír­kou je Isa­do­ra. V prv­ním díle jde do ško­ly a ve dru­hém jede na prázd­ni­ny. Zařa­dit by se dala mezi prv­ní čte­ní a čte se oprav­du dob­ře, pro­to­že text je vel­mi čle­ně­ný a kníž­ka, byť tiš­tě­ná jen ve dvou bar­vách (čer­né a růžo­vé) má hod­ně obráz­ků. Nebo sedm dob­ro­druž­ných pří­bě­hů Emi­ly Vichr­né, nác­ti­le­té hol­ky, kte­rá s mámou byd­lí na hausbó­tu a v noci se začne pro­mě­ňo­vat v moř­skou pan­nu. Postup­ně zjiš­ťu­je, kdo je jejím otcem, boju­je s pří­še­ra­mi z hlu­bin, ba i samot­ným Nep­tu­nem a samo­zřej­mě čas­to sama se sebou. „Anič­ce je teď devět a všech­ny Amá­lie Zuba­té, Emilly Vichr­né doslo­va zhlt­la během dru­hé a začát­ku tře­tí tří­dy. Isa­do­ru čet­la ješ­tě kon­cem prv­ní tří­dy,“ říká Len­ka o své při­ja­té dce­ři. „Také jsou u nás oblí­be­né ency­klo­pe­die o kosmu a pak Gui­nesso­vy kni­hy rekordů.“

Fan­ta­sy — pohádky

Za pohád­ky pro vel­ké by se dala ozna­čit fan­ta­sy lite­ra­tu­ra, kte­rá pový­t­ce v pře­kla­dech z ang­lič­ti­ny zapl­ni­la regá­ly knih­ku­pec­tví a potaž­mo dospě­lác­ké i dět­ské kni­hov­nič­ky. Legen­dár­ní jsou romá­ny Tol­ki­e­na, kte­ré psal už za II. svě­to­vé vál­ky. Nespo­čet dílů má série Terry­ho Pratche­ta Úžas­ná Země­plo­cha a z dět­ské lite­ra­tu­ry je bez­po­chy­by neslav­něj­ší Har­ry Potter. I čes­ká lite­ra­tu­ra má své hvězdy na fan­ta­sy nebi. Za všech­ny jme­nuj­me ale­spoň Vil­mu Kadleč­ko­vou s její osmi­díl­nou ságou Myce­li­um, kte­rá pro ty, kte­rým se oprav­du číst nechce, vyšla i jako audiokniha.

Děv­ča­ta ješ­tě pořád čas­to čtou dív­čí román­ky. Už jich je na trhu také mno­hem více než jen domá­cí pro­ve­ni­en­ce a z pře­kla­dů Anna ze zele­né­ho domu. Jen tak mimo­cho­dem, té v češ­ti­ně vyšlo čty­ři­cet tisíc výtis­ků, náklad u nás neví­da­ný. „Naše Jose­fí­na čte cel­kem dost. Když ji kníž­ka zaujme, pře­čte ji během pár dní. Nej­čas­tě­ji to jsou dív­čí romá­ny a pak ji také zají­ma­jí ency­klo­pe­die o lid­ském těle. Ostat­ní kni­hy jí trva­jí déle,“ říká Roma­na, máma tří synů, jed­né dce­ry a dodá­vá : „Miky byl jako malý kluk úpl­ný kni­ho­mol a teď nečte vůbec. Ješ­tě tak oba star­ší klu­ky zau­jal Zaklí­nač od Sap­kowski­ho. Nejmlad­ší­ho zají­ma­jí spíš ency­klo­pe­die, tře­ba o dinosaurech.“

V kur­zu jsou také živo­to­pis­né kníž­ky. „Naši klu­ci moc nečtou i když se je k tomu sna­ží­me při­mět,“ postes­kl si Dan, táta čtyř synů ve věku devět až šest­náct let. „Ješ­tě tak něja­ký živo­to­pis slav­né­ho spor­tov­ce, nej­lé­pe fot­ba­lis­ty, pro­to­že všich­ni hra­jí fot­bal. Ale nejmlad­ší teď tře­ba čte pří­běh o J. A. Komenském.“

Pose­rout­ka a mimoňka

Neko­neč­ně dílů má Deník malé­ho pose­rout­ky ame­ric­ké­ho auto­ra Jef­fa Kin­ney­ho. Tedy dílů má šest­náct plus tři sku­teč­né dení­ky, kam si mohou děti samy psát. Dob­ro­druž­ství sou­čas­né­ho vrs­tev­ní­ka ve ško­le a v rodi­ně zjev­ně táh­nou. Mamin­ka tří synů Kat­ka vzpo­mí­ná, jak se Pose­rout­kou postup­ně pro­pra­co­va­li všich­ni její klu­ci : „Ten nejmlad­ší je teď asi v polo­vi­ně a pořád ho to drží. Hod­ně obráz­ků čte­ní uleh­ču­je,“ dodá­vá. Za ekvi­va­lent pro hol­ky by se dal pova­žo­vat Deník mimoň­ky od R. R. Rus­sello­vé, kte­rých už také vyšlo čtr­náct dílů plus sku­teč­ný deník, kam je mož­né psát, lepit fot­ky, kreslit…

Komiksy — své­byt­ná kategorie

Po revo­lu­ci se u nás neo­by­čej­ně roz­ší­ři­ly komiksy. Za Bel­gií, kte­rá je pova­žo­vá­na za komik­so­vou vel­moc, jsme my a Polá­ci na před­ních mís­tech evrop­ské­ho žeb­říč­ku. Komiksy by tře­ba moh­ly při­vést dítě ke čte­ní cel­kem nená­sil­nou for­mou. Kdy­si jsme měli jen Čtyř­lís­tek, ale teď je výběr mno­hem šir­ší a mnoh­dy se v pří­bě­zích řeší doce­la závaž­ná téma­ta. Za pozor­nost urči­tě sto­jí brněn­ští auto­ři Pavel Čech a Tomáš Kuče­rov­ský nebo zásad­ní posta­va čes­ké­ho komik­su Tomáš Pro­ků­pek, ovšem výčet by byl dlou­hý. Výběr našich i zahra­nič­ních auto­rů najde­te tře­ba v časo­pi­su Aargh!.

Tak co tedy vlast­ně čtou ?

Mno­hé děti dáva­jí před­nost ency­klo­pe­di­ím – hod­ně obráz­ků, struč­ný, gra­fic­ky dob­ře zpra­co­va­ný a sty­lis­tic­ky jed­no­du­chý text. Vět­ši­nou o zví­řa­tech, kosmu, stro­jích, slav­ných stav­bách apod. Ide­ál­ně, když jsou v nich 3D obráz­ky nebo nava­zu­jí­cí apli­ka­ce na mobil. Komiksy čas­to zaujmou i zapři­sáh­lé­ho nečte­ná­ře. Ti, co mají rádi pří­běhy, si obvykle vybí­ra­jí kníž­ky o dětech o pár let star­ších, než jsou sami, žijí­cích v něja­kém exo­tic­kém a podi­vu­hod­ném pro­stře­dí. Zvlášť u mlad­ších čte­ná­řů je dosta­tek obráz­ků základ­ní před­po­kla­dem úspě­chu. Není se co divit, „špa­lek“ tex­tu odra­dí i dospě­lé­ho. Pro­to už radě­ji končím. 😊

---

Na závěr pár otá­zek k úvaze :

Měly by pří­běhy pro děti, ale­spoň pro ty před­škol­ní­ho věku, vždyc­ky dopad­nout dob­ře, aby moh­ly věřit ve spravedlnost ?

Čte­te si s před­ško­lá­ky ? Dou­fá­te, že je zájem o kníž­ky neo­pus­tí, ani když budou muset pís­men­ka „lous­kat“ sami ?

Před spa­ním si s dět­mi čte­te nebo si spíš povídáte ?

Dyslek­tik, kte­ré­ho pís­men­ka oprav­du zlo­bí, se asi náru­ži­vým čte­ná­řem nesta­ne. Je dob­ré mu pomo­ci audioknihami ?

---

obráz­ky : pinterest