K tématům, která dokáží společnost rozdělit jako máloco, patří fyzické tresty ve výchově dětí. Zatímco jedni je považují za rychlý a účinný způsob, jak dítěti nastavit hranice, druzí je vnímají jako zastaralou, škodlivou a zbytečně tvrdou metodu, která může narušit vztah rodiče s dítětem a jeho psychický vývoj. Výzkumy ukazují, že otázka není jen morální nebo kulturní, ale opravdu se dotýká zdraví, pocitu bezpečí a budoucího fungování dětí.
Jak se vychovávalo za našeho dětství ?
Většina z nás nejspíš vyrostla v rodinách, kde se držela klišé : škoda každé rány, která padne vedle ; řezat, řezat, řezat ; neřvi, nebo ti ještě přidám… Vzpomeneme si však také, jak nám jako dětem v takové situaci bylo ? Chceme pocit nejen fyzické bolesti, ale hlavně ponížení, studu a trapnosti předávat dál ? „Byla jsem vychovaná v přesvědčení, že mírný fyzický trest (typicky na zadek) je legitimním a předvídatelným důsledkem jasného porušení pravidel,“ říká psychoterapeutka Hana Regnerová, máma dvou přijatých synů. „Nebylo to spojeno s nadáváním nebo ponižováním, ale s pácháním důsledku za čin. Jako dítě jsem to chápala, nekazilo to můj vztah s rodičem (tedy ne obecně, pro danou chvíli ano), protože to nebylo opovržení vůči mé osobě, ale trest za konkrétní chování.“
Současné statistiky vyčíslují poměr pro a proti mezi českými rodiči takto : 57% žen a 43 % mužů jsou proti fyzickým trestům. Dnes máme nejen ty statistiky, ale například také dlouhodobý výzkum prováděný v 88 zemích za účasti 403 604 adolescentů, který říká, že společnosti, které zakazují používání tělesných trestů, jsou pro mládež méně násilné než společnosti, které je nezakazují.
Pěstouňata a rodičovská trpělivost
Děti jsou různé, dostaly různě naloženo, ty v pěstounské péči nadprůměrně, tak se není co divit, že z nich často můžeme „vyletět z kůže“. Jenže co když byly ve své původní rodině tak často fyzicky trestány, že rána je pro ně běžná věc a pěstoun se tak stane jen dalším člověkem, co je bije ? V očích dítěte to není žádná změna k lepšímu : „Taky mě tluče a ke všemu je to cizí člověk“.
Na druhou stranu máme jenom jedny nervy a nejsme „svatí“: „Bohužel i já jsem ve chvílích bezradnosti nebo po vyčerpání všech ostatních cest sáhla po zkratce tělesného trestu u svých dětí, právě z toho důvodu, že se mi aktivovalo spojení, že je to nástroj výchovy,“ přiznává Hana Regnerová. „Zpětně ale vidím, že to není dobré brát jako nástroj nebo způsob komunikace.“
Co na to říká psycholožka Alena Michalová ? „Plácnutí přes ručičku, aby se malému dítěti zamezilo v něčem, co dělat nemá, je, myslím, v pořádku. Pokud dítě cítí ze strany rodičů lásku a opravdový zájem, nějaké pochybení snadno zvládne, a třeba mu bude k dobru i poznání, že rodič je také jen člověk. Jenže je pravda, že pokud se v rodině tento způsob trestání toleruje, snadno se to může vymknout kontrole…tak radši si řekněme, že bití ne.“
Jak to chodilo v Dětském domově Dagmar ? Někdejší ředitelka Dagmar Rodanová, která vedla domov dvacet let, má se složitými dětmi hojné zkušenosti. „K fyzickému trestu jsem za ty roky sáhla třikrát. Z toho jednou jsem dala patnáctiletému klukovi na vybranou, jestli chce pohlavek nebo dlouhé vysvětlování. Vybral si ten pohlavek,“ říká Rodanová.
Pohled psychologický a psychoterapeutický
Odborníci se téměř bez výjimky shodují na tom, že tělesné tresty na dětech jsou nepřijatelné, neprospívají ani výchově, ani vztahům, naopak přenášejí přijatelnost násilí mezi generacemi. „Nebít!“, říká naše psycholožka, působící v SPR od roku 2007, Alena Michalová a vysvětluje : „Vždy jde v podstatě o selhání fyzicky silnějšího, o demonstraci moci. Děti pak pocit bezmoci řeší jinde a převážně způsobem nepřizpůsobeným a neakceptovatelným. To je asi jeden z hlavních důvodů, aby se rodič vystříhal fyzické agrese. Vždyť co tím sděluje ? Že je to dobrý způsob, jak řešit problémy.“
Přiznejme si, že často je fyzický trest jen úleva od rodičovské frustrace. Chceme-li vychovat zdravou osobnost, bude třeba i v napjatých situacích najít jiný ventil. Vést děti k respektování pravidel a nechat je nést následky za jejich chyby, je podle názorů odborníků lepší cesta k posilování vlastní zodpovědnosti než výprask.
„Podle mého soudu neexistují situace, kdy by fyzické tresty byly oprávněné jako nástroj výchovy. Měly by být zcela mimo náš repertoár. Primární problém fyzického trestu totiž je, že dítěti dává jasnou informaci : násilí je normální a přijatelné řešení problémů, pokud jste v silnější pozici. To je něco, čeho bychom se měli vyvarovat,“ doporučuje psychoterapeutka Hana Regnerová.
Také ono doporučované oceňování dobrých reakcí a povzbuzování směrem ke správnému jednání, je možná obtížnější cesta než ona známá „jedna facka místo dlouhého vysvětlování“, ale vede k pozitivním výsledkům. I když všichni víme, že někdy je vážně sisyfovský úkol to zvládat. „Následky fyzických trestů mohou být různé v závislosti na kontextu, ale vždy s sebou nesou riziko narušení důvěry a také riziko, že si dítě internalizuje násilný model chování,“ říká Hana Regnerová, která má mimo jiné dlouholeté zkušenosti z působení na Modré lince, kam volají i děti trpící domácím násilím.
Co ještě říkají výzkumy ?
Na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN pracují na výzkumu na téma vnímání a používání fyzických trestů. Na vzorku 1020 rodičů zjistili, že česká společnost od fyzických trestů pomalu upouští. Přibližně 22,4 % rodičů označilo fyzické tresty za běžnou součást výchovy, dalších 25,7 % přiznalo, že je v minulosti použilo, ale vždy s pocitem viny. Jen 41 % rodičů uvedlo, že fyzické tresty nepoužívá vůbec. Přesto se ukazuje posun v sebereflexi : když už k fyzickému trestu došlo, 41,6 % rodičů dětem situaci následně vysvětlilo, 8,4 % se omluvilo a 42,6 % uvedlo, že se snažilo vztah s dítětem vědomě obnovit.
Každý fyzický trest přitom aktivuje obranný systém organismu, takže se dítě nebude lépe soustředit a jeho chování se také nebude formovat žádoucím směrem. Nic jako ‘výchovný pohlavek’ neexistuje. Pokud se situace opakuje, učí se dítě pouze to, jak se chránit. „Musíme si uvědomit, že dětský mozek se teprve vyvíjí. Fyzický trest pro něj nepředstavuje jen bolest, ale také sdělení o tom, že svět není bezpečné místo, že když bude slabé, dostane ránu,“ vysvětluje přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN Martin Anders. Studie dokazují, že u dětí, které jsou pravidelně fyzicky trestány, se výrazně zvyšuje pravděpodobnost depresivních poruch, úzkostných stavů, posttraumatických příznaků, agresivního a antisociálního chování. Jak upozorňuje Martin Anders : „Dítě si začne myslet, že je špatné. Dochází u něj k narušení emoční bezpečnosti a základního pocitu vlastní hodnoty.“
Advokát Martin Kornel, který se specializuje na rodinné právo, má jednoznačný názor : „Osobně fyzické tresty považuji za nepřípustné. V podstatě všechny studie, které jsem viděl, dokládají, že nemají žádný pozitivní efekt, jen negativní. A to ani v případě “mírných” trestů – naplácáni na zadek apod. Jediný “smysl” je v tom, že rodič uleví své frustraci.“
Právní změna od ledna 2026
Výslovný zákaz používání tělesných trestů jako první uzákonilo Švédsko v roce 1979. Od té doby se přidalo mnoho zemí včetně Rakouska v roce 1989, Německa v roce 2000, Maďarska v roce 2004 a Polska v roce 2010. Naše republika dosud (1. 12. 2025) porušuje článek 17 Evropské sociální charty, který je setrvale vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na tělesné tresty dětí. Od ledna 2026 vstoupí v platnost úprava dvou paragrafů Občanského zákoníku, která se fyzických trestů dotýká :
Zák. č. 89./2012 Sb.
- 858 Občanského zákoníku
Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění ; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
- 884
(1) Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.
(2) Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.
„Sankce za porušení tohoto zákazu zákon výslovně neřeší. V závislosti na intenzitě lze uvažovat například o možnosti omezení rodičovské odpovědnosti nebo o odpovědnosti rodiče za újmu způsobenou dítěti kompenzovanou například v penězích,“ říká Martin Kornel z advokátní kanceláře Frank Bold Advokáti.
Zásadně zpochybňuje vhodnost jakéhokoli fyzického trestání také Vít Alexander Schorm, zástupce veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí : „Fyzické nebo duševní trestání dětí zapovídá Úmluva o právech dítěte, jež je součástí našeho právního řádu od roku 1991. Novela občanského zákoníku provedla jen velice opožděně (a pochopitelně toliko dílčím způsobem – viz slovo ‚všechna‘) závazek našeho státu učinit ‚všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě‘.“
Jakými chceme být rodiči ?
Mnozí z nás už od fyzických trestů upustili a třeba už se jim to i stihlo vrátit v podobě lepších vztahů s dětmi. Další rodiče ještě čeká cesta. „Změna zákona je nesmírně důležitá, ale sama o sobě nestačí,“ říká Vít Alexander Schorm. Jak zákonná úprava ovlivní výchovné postupy teprve uvidíme.
Centrum Locika vydalo brožuru Praktický průvodce laskavým rodičovstvím (ke stažení zde : Buď rodičem hrdinou, který věří v dětství bez násilí), která může být inspirativní, i když je třeba dodat, že vychází ze standardního vztahu rodič – dítě a nezohledňuje specifika dětí přijatých. I tak ale stojí za přečtení.
„Myslím si, že je naprosto klíčové mluvit o tom, že násilí do vztahu (žádného, ani mezi rodičem a dítětem) nepatří, a ukazovat, jak na to jinak,“ říká Hana Regnerová. „Naší rolí rodičů a vychovatelů je učit, usměrňovat, nastavovat hranice a nechat děti pocítit přirozené důsledky jejich chování – ale bez fyzické nebo psychické bolesti z naší ruky, ta by měla pouze zastavit, zadržet, ukázat — ne způsobovat bolest.“
Změnit automatismy, které jsme si navykli, protože se nám třeba uložily jako schéma chování v dětství, je běh na dlouhou trať. Tak šťastnou cestu !
Zdroje :
Frank J. Elgar, Peter D. Donelly, Valerie Michaelson, Genviève Gariépy, Kira E. Riehm, Sophie D. Walsh, William Picket : Corporal punishment bans and physical fighting in adolescents : an ecological study of 88 countries
Atlas Čechů • Nesouhlasí s fyzickým trestáním
Linka bezpečí | Bít, či nebít ? Tři hlavní důvody, proč je vhodné a užitečné bít děti ! Buď rodičem hrdinou, který věří v dětství bez násilí
Buď rodičem hrdinou, který věří v dětství bez násilí
Kevin Leman : Jak vychovat děti anepřijít o rozum. Návrat domů, Praha 2011
Příště se budeme věnovat psychickým druhům trestů : odmítání, vyčítání, ponižování… tedy slovům, která bolí možná víc než pohlavek. A také peklu, které přináší tzv. „tichá domácnost“ nebo ignorace od rodiče vůči dítěti. Zkrátka tématu fyzické tresty kontra psychické.
