Osmadvacet let byla Olga Dofková vedoucí Referátu náhradní rodinné péče na Odboru sociální péče Magistrátu města Brna. Pro mnoho jihomoravských pěstounů jistě známá persona. Dnes už je v důchodu, ale dění kolem náhradky pořád sleduje a bude jistě zajímavé podle jejího vyprávění srovnat, jak se péče o přijaté děti a podpora pěstounů vyvinula.
Odkud jste do oblasti náhradní rodinné péče přišla a čemu jste se věnovala před tím ?
Než jsem nastoupila na náhradní rodinnou péči, což bylo v roce 1988, pracovala jsem 16 let na klasickém orgánu sociálně právní ochrany dětí a mládeže, takže jsem znala oblast péče o rodinu, oblast problémových dětí, týraných, opuštěných, rozvodové situace … což myslím hodně pomohlo. Měla jsem na čem stavět.
Změnil se za dobu vašeho působení na MMB profil lidí, kteří chtějí být pěstouny ?
Tehdy, v 90. letech, žadatelů o pěstounskou péči nebylo moc, zato žadatelů o osvojení bylo relativně dost. Absolvovali vyšetření, a protože přípravy tenkrát nebyly, několik let jsme se s těmi lidmi neviděli. Tehdy se čekalo klidně pět šest roků, i déle, a v té době jsme s nimi nebyli v kontaktu. Jedině když oni sami něco potřebovali, tak přišli. Ale život se mění, lidé se dostávají do různých situací – některá manželství se rozpadla, někdo upřednostnil kariéru… Snažila jsem se to změnit. Začali jsme jim volat, zvát je… Někdy jsme narazili, protože řekli : „Proč nám voláte, když pro nás nemáte dítě?“ Později, koncem 90. let, už se na přijetí dítěte tak dlouho nečekalo. Asi po změně systému ženy víc opouštěly děti.
Které z vašeho pohledu nejvýraznější změny přinesl zákon 359/1999 Sb.?
Některými změnami jsme byli trošku zaskočeni, ale nakonec se ukázalo, že to má smysl. Často jsme s lidmi z oboru mluvili o potřebě většího kontaktu s pěstounskými rodinami. Někde už měli podpůrné organizace, někde teprve vznikaly. Dříve jsme také mohly jít rovnou do porodnice sepsat souhlas s osvojením nebo pěstounskou péčí. Po roce 1999, se to mohlo udělat nejdřív po šesti týdnech. A hlavně s novým zákonem přišla změna, která si myslím byla velmi dobrá, začalo se s přípravami. (Od 1. dubna 2000, kdy zákon nabyl účinnosti. pozn. aut.) Prostě zákon se vyvíjel, jako se vyvíjela náhradka.
Jak tehdy přípravy pro pěstouny vypadaly ?
V Jihomoravském kraji je pořádala hlavně Manželská a rodinná poradna, kterou vedla Karla Muselíková. Byly jsme dvě dvojice : Dagmar Zedníčková s Milkou Hortovou a Karla Muselíková se mnou. Z části to byly přednášky a z části víkendové pobyty, kam přijížděly i pěstounské rodiny, takže žadatelé viděli skutečné pěstouny a jejich děti. To už fungovalo i Sdružení pěstounských rodin, které se do toho také zapojilo. Brzy se přidaly se další organizace jako Triáda, Trialog… A my jako sociální pracovnice jsme se utvrdily v tom, že přípravy mají smysl.
Jak jste žadatele během pobytů vnímala vy sama ?
I pro mě to byl přínos, protože jsem žadatele poznávala jako lidi, viděla jsem jejich zoufalství, životní osudy, které byly někdy dost drastické … třeba pět, šest umělých oplodnění a pořád nic. Také jsem třicet let jezdila na letní tábory a vždycky jsem s sebou brala několik dětí z pěstounských rodin, takže jsem se s nimi seznámila ještě lépe.
Jakou podporu pěstouni měli, než bylo uzákoněno doprovázení ?
U nás na jižní Moravě jsme měli k dispozici psychology v Centru sociálních služeb, takže když pěstouni potřebovali, mohli se na ně obrátit. Od 80. let tu byla Manželská a předmanželská poradna, která se v roce 1990 přejmenovala na Manželskou a rodinnou poradnu. Většinou si pěstouni sami našli psychologa, psychiatra, logopedii a další odborníky, když usoudili, že je potřebují. Obvykle se obraceli na Manželskou a rodinnou poradnu nebo při problémech ve škole na pedagogicko-psychologickou poradnu.
Je třeba středisko výchovné péče dobrá pomoc pro pěstounské rodiny ?
Určitě má středisko výchovné péče v určitém stádiu výchovných problémů smysl. Musí se dobře odhadnout, kdy se na ně obrátit. Aby to nebylo příliš brzo a vztahy, které jsou třeba lehce narušené, se nenarušily ještě více, nebo naopak už nebylo pozdě.
Manželé si vzali do péče neteře, které pocházely z dost hrozných sociálních poměrů. Nějakou dobu to fungovalo dobře. Shodou okolností jsem ty holčičky vzala s sebou na tábor. Byly úplně u vytržení, že mají nachystaný program, někdo se jim věnuje, připravuje jim zábavu a vrchol úžasu a nadšení nastal, když při závěrečném táboráku dostali všichni drobné dárečky. To zkrátka nikdy nezažily. Nicméně časem jedna z těch dívenek začala krást. Ten tatínek to netoleroval a chtěl ji dát pryč. Přijeli na víkendovku, a tam zjistili, že je to zcela běžný problém, že ty děti to zkrátka zkouší. Ne že by byly nešťastné, nespokojené, měly nouzi… prostě to mají potřebu zkusit nebo je někdo vyhecuje.
Jak často jste do rodin chodily a kolik jich připadalo na jednu pracovnici ?
Rodin nebylo tolik, takže jsme k nim jako sociální pracovnice mohly chodit častěji a poradit jim, když si řekly o pomoc. Nebylo to ale takové to soustavné doprovázení, jako je dnes.
Měly jsme každá tak třicet rodin. Zákon nám tehdy ukládal navštívit rodinu jednou za půl roku, později každé dva měsíce. Někdy jsme si je pozvaly, někdy šly k nim domů. Snažila jsem se chodit do rodiny odpoledne nebo i večer, protože jsem chtěla samozřejmě vidět děti. Stávalo se, když se pěstounská rodina přistěhovala do Brna, vyvolávalo údiv, že chci přijít třeba v pět odpoledne. Povykládat si s pěstouny, a nevidět děti, mi přišlo nedostatečné.
Dalším velkým mezníkem byla novela zákona 359/1999 Sb. v roce 2013.
Největší změnou bylo zavedení povinných dohod o doprovázení. To, že se začalo s pěstouny pracovat, hodně náhradku změnilo. Dřív si museli sami hledat pomoc a teď tu měli doprovázející organizaci. Bylo jich hodně, některé lepší, některé ne zrovna dobré, ale to se vytříbilo. Podpora, doporučení specialistů, lékařů, pořádání různých akcí… to všechno jsou moc důležité věci. Zúčastňovala jsem se často třeba víkendových pobytů a viděla jsem, jaký je to přínos.
Když před 30 lety potřebovali pěstouni podporu, měli ji v podstatě jen v nás sociálních pracovnicích. Snažily jsme se s nimi komunikovat, chodit do rodin, ale podle mě jim chybělo ještě něco navíc. Ačkoliv ne všem. Když se začaly uzavírat povinné dohody o doprovázení, někteří to brali jako nutné zlo. Měla jsem třeba pěstounku, která si vzala dost postiženého chlapečka, zůstala s ním doma a našla si odborníky na ta jeho postižení. Nám, magistrátu, dělala doprovázení rodinná poradna, ale tu ona v podstatě nepotřebovala, protože už se zařídila jinak. Ale většina rodin doprovázení potřebovala, protože nebyly schopné si najít pomoc odborníků sami. Hodně lidem chyběla ta větší podpora.
Je jižní Morava v náhradní rodinné péči specifická ?
Jiné než třeba v severních Čechách nebo na Ostravsku to u nás je. Dětí, které jsou právně volné do osvojení nebo potřebují zprostředkovanou pěstounskou péči je tu myslím méně. Nebo alespoň v době mého působení na brněnském magistrátu to tak bylo. Když rodič selže, často se dítěte ujme někdo ze širší rodiny. Na tom severu je více existenčních potíží, takže sociálně slabých rodin je tam dost, což se projevuje i v počtu dětí, které potřebují pěstouny. Opravdu bych řekla, že po revoluci, a zvláště když se na Ostravsku začaly zavírat doly, lidé neměli peníze, tak se častěji stávalo, že děcko šlo z domu.
Co by podle vás mohlo pomoci přilákat více zájemců o dlouhodobé pěstounství ?
To je těžké. Když teď v důchodu mám víc času dívat se na televizi a vidím třeba americké seriály o dětech, které jdou do pěstounských rodin, tak takové pěstouny bych u nás nechtěla. Málokdy ty děti našly v nové rodině zázemí, porozumění a lásku. Někdy jsem to viděla i u nás v zařízeních pro ohrožené děti. Pracovaly tam výborné pečovatelky, ale chybělo to srdíčko. Děti lásku a přijetí potřebují. Když není, hledají ji někde jinde, což může špatně dopadnout.
Vím, že osvěta se dělá, pořady v televizi, šoty všelijaké… to je dobře. Také si myslím, že dnes jsou pěstouni ohodnoceni velmi slušně. Když jsem začínala, měli odměnu 1100 korun. Ceny sice byly jiné, ale stejně je to dnes výrazně lepší.
Pěstouni se často snaží dělat „zázraky“, aby přijatým dětem pomohli vyléčit zátěž, kterou dostaly do vínku. Když se to nepovede, berou to mnohdy jako svoje selhání.
Tyto děti si do života sebou nesou nejen genetický základ od svých biologických rodičů, ale navíc následky ´výchovy´ v biologické rodině nebo ústavech. Sebelepší péče někdy, NĚKDY, nezmůže nic. Zvlášť puberta je, jak známo, kritické období. Pak je to těžké ještě na kraji dospělosti. Stane se, že přijaté děti, jakmile dostáhnou osmnácti let, spálí všechno, co do nich pěstouni vložili, a vyletí z hnízda. Ale vůbec to tak nemusí dopadnout. Někdy děti, které z počátku nevypadají nadějně, příjemně překvapí.
Znám pěstouny, kteří si vzali holčičku, která byla mírně retardovaná, ale dnes je úžasná, vdala se, má rodinu a funguje dobře. Pak měli pocit, že by ještě dali domov někomu dalšímu a přijali už trochu větší sourozence. Věnovali se jim, cestovali společně… děcka se v osmnácti letech se utrhla, utratila zděděné peníze a zmizela.
Jak se změnilo vnímání náhradní péče veřejností ? Je společnost vůči pěstounům otevřenější než dřív ?
Myslím, že dřív běžná populace nebyla moc vstřícně nastavená a na pěstounské rodiny se dívala dost skrz prsty. „Vzali si děcko z děcáku ? Oni se zbláznili!“ Teď je to podle mého soudu spíš naopak. Možná ne všude, ale jsou spíš oceňovaní, než že by se na ně hledělo s despektem. Společnost je informovanější. Však vaše organizace se také věnuje osvětě a nejste sami. To velice pomohlo.
Stále jsou lidé, kteří pěstounům závidí peníze, to je ještě pořád problém. Původně příbuzenští pěstouni neměli žádné odměny, zvlášť když ještě vydělávali. „Babička stará o vnouče ? Proč by za to měla dostávat peníze.“ Dříve takový návrh na odměnu musel projít komisí a ta ho většinou neschválila. Ale pak se to také změnilo, protože vůči slušným lidem to bylo opravdu nespravedlivé. Nakonec na to byla potřeba novela novely zákona, aby to narovnala.
Často jsou některé rodiny velmi početné a bydlí několik generací pohromadě. Měla jsem případ, kdy babička přišla požádat o svěření vnučky do pěstounské péče. Ovšem ukázalo se, že dítě bude bydlet pořád dohromady se svými rodiči, prarodiči a ještě dalšími příbuznými v jednom bytě a že šlo jenom o získání dalších dávek. Ze sociálních dávek a podpory z úřadu práce žila celá ta rodina. Takže pěstounské dávky by nebyly peníze pro to dítě, ale pro celou rodinu a v životě dítěte by se nic nezměnilo. Tento případ nebyl ojedinělý a myslím, že takové pokusy přetrvávají.
Co říkáte na přesun agendy náhradní rodinné péče z kompetence brněnského magistrátu na jednotlivé úřady městských částí od ledna 2025 ?
Nevím, jak to mají městské části zajištěné, možná ty větší stanoví specializovanou sociální pracovnici, ale v těch menších to tak pravděpodobně nebude. Tato oblast potřebuje lidi, kteří se tomu maximálně věnují a mají nejen odbornost, ale také dostatek zkušeností. Jestli je přesun této agendy na městské části dobře nebo ne, to nevím. Časem se ukáže.
Co byste přála pěstounům do budoucna ?
Myslím si, že materiálně jsou zajištěni slušně, ve společnosti mají také lepší postavení než dříve, takže bych jim popřála zdraví a pevné nervy, protože to mají s dětmi složitější než normální rodiče.
Za rozhovor děkuje
Lenka Pospíšilová
Článek vznikl u příležitosti 30. výročí Sdružení pěstounských rodin.