Posledních bezmála dvacet let se psycholožka PhDr. Alena Michalová věnuje náhradní rodinné péči ve Sdružení pěstounských rodin. Do problematiky, která se nás dotýká, vnáší věcný i citlivý pohled a odborné porozumění. V rozhovoru otevíráme otázky systémových změn v náhradní péči, postoje společnosti k pěstounství, přijetí dítěte do rodiny a psychologických výzev, které s tím souvisejí, i podpory, již pěstouni a osvojitelé potřebují. Jaké mýty kolem náhradního rodičovství stále přetrvávají a co je pro dítě nejdůležitější ? Čím by měl pěstoun být vybavený a jak by měla vypadat podpora odborníků, když si neví rady ? Jaký je přínos doprovázejících organizací ? A jaká byla vlastně osobní cesta od klinické psychologie do světa náhradních rodin ?
Co Vás přivedlo k práci v oblasti dětské psychologie a konkrétně k tématu náhradní rodinné péče ?
Než jsem se dostala k náhradní rodinné péči, pracovala jsem na dětské psychiatrii jako klinická psycholožka. K náhradce jsem přišla trochu náhodou. Když jsme se přestěhovali ze západních Čech do Brna, dostala jsem na základě doporučení jedné kolegyně, se kterou jsme dělaly výcvik v systemické psychoterapii, nabídku od předsedy Pavla Šmýda, abych pracovala v SPR. Z počátku jsem z toho byla trochu rozpačitá, protože jsem s náhradkou měla jen zprostředkované zkušenosti.
Byl to rok 2007, takové dřevní doby, kdy pěstouni nemuseli mít uzavřenou dohodu o doprovázení, Sdružení fungovalo spontánněji a na základě různých dotací. Pěstouni se na nás obraceli s různými požadavky a já jsem v podstatě dělala psychologická vyšetření stejně jako teď. Také jsem byla nějakou dobu vedoucí brněnské poradny NRP. Ale co považuji za důležité : začali jsme do časopisu Průvodce NRP dávat rubriku Hledáme vás, mámo, táto. Lidi ji hodně četli a dost dětí touto cestou našlo novou rodinu. I když časopis už neexistuje, rubrika na webu Sdružení funguje dodnes : Hledáme rodinu — Sdružení pěstounských rodin
Jak se podle vás náhradní rodinná péče změnila za dobu, co se v ní pohybujete ?
Bez podpory státu byl provoz neziskovek v oblasti náhradní rodinné péče trochu jiný. Podmínky se výrazně změnily od 1. ledna 2013 novelou zákona 359/1999 Sb. Pěstounům vznikla povinnost mít doprovázející organizaci a doprovázející organizace na každou rodinu začaly dostávat od státu finance. Přestože se na novele podílelo dost lidí z oblasti NRP, i naše Sdružení, nedá se říct, že by byla dokonalá. Mimo jiné vzniklo rozdělení na zprostředkované a nezprostředkované, tedy příbuzenské pěstouny. Finanční nespravedlnost vůči příbuzenským pěstounům, která vznikla roku 2013, se naštěstí další novelou narovnala. Myslím, že si příbuzenští pěstouni zaslouží, aby na tom finančně byli lépe, a pokud se uzavřeli Dohodu o doprovázení, mají teď stejné podmínky jako ti zprostředkovaní.
SPR se také z Brna rozšířilo mimo jiné i do Prahy.
V roce 2014 jsem se přestěhovala do Prahy a na pokyn Pavla Šmýda jsem tady založila pobočku. Poradna v Praze tedy funguje od roku 2015. Několikrát jsme se rozšířili, přestěhovali. Dnes je nás osm pracovnic a sídlíme Na Zlatnici. Počet rodin významně narostl o svěřenecké (příbuzenské) pěstounské rodiny. Od září 2025 jsem předala vedení pražské Poradny NRP mladší kolegyni. Zůstala jsem tady jako psycholožka a chystáme se dělat přípravy pro nové pěstouny.
Jestli do toho máte jen trochu chuti, zvažte to, obstarejte si dostatek pravdivých informací, a nevzdávejte se, když se setkáte s první překážkou, s někým, kdo vás od toho bude odrazovat.
Jak se podle Vás česká společnost dívá na pěstouny a osvojitele ? Změnil se obecný postoj za poslední dvě tři desetiletí ?
Pořád, přes veškeré kampaně, si běžná populace plete pěstounskou péči s osvojením. Pro většinu lidí je to všechno dohromady adopce. Mají v tom zkrátka zmatek, netuší, co všechno náhradní rodinná péče obnáší a co je třeba absolvovat. Setkávám se s tím celkem často, protože mi volají lidé a říkají : „My jsme viděli inzerát, že Mařenka/Pepíček, potřebují rodinu, tak my si jí/ho vezmeme. Kde to dítě máte a kdy si pro něj můžeme přijet?“ Je jasné, že to nemají moc promyšlené, neřku-li že by prošli patřičným procesem a byli schválení pro pěstounskou péči nebo osvojení. Nicméně všeobecné povědomí o tom, že rodinná péče existuje, se zřejmě zlepšilo.
Nedívají se už lidé s pozdviženým obočím na početnou rodinu, kde každé dítě vypadá jinak, některé má třeba i zjevný hendikep ?
Dnes je klasická česká rodina, zvláště v Praze, spíš výjimkou. Jsou spolu lidé všelijakých etnik a národností, děti jsou „různě barevné“. I z toho důvodu, že se společnost změnila, je také více otevřená oné jinakosti, se kterou jsme mívali dříve dost problém. Migrace je značná, zvlášť ve velkých městech, což tomu také přispívá. Norma se posunula v tom dobrém slova smyslu a společnost je tolerantnější.
Jaké jsou nejčastější problémy pěstounských rodin ?
Problémy se ani moc nemění. Spíš jde o to, že zprostředkovaných pěstounů je stále málo a narůstají ti příbuzenští, což jsou obvykle babičky, a v naší Poradně doprovázíme i prababičku. Ta generační propast je pak už opravdu velká a problémy svěřených dětí zvládají při vší snaze hůře. Mnohdy si říkám, že by dítěti bylo lépe u poučených pěstounů. Neplatí to samozřejmě vždycky. Ovšem zakopaný pes je v tom, že přes všechny kampaně je, jak už jsem říkala, dlouhodobých pěstounů zoufale málo. Potíž je, myslím si, v hodnotách společnosti. Společnost si cení mnohem více jiných úspěchů než toho, že někdo vychovává děti, které by jinak skončily v ústavní péči. A to pokládám za velmi smutné.
Jak důležitá je psychická podpora pro náhradní rodiče a jak by měla v ideálním případě vypadat ?
Děti jsou složitější, péče o ně je náročnější a když se něco nedaří, pěstouni mívají pocit selhání, který ovšem naprosto není na místě. Potíže, se kterými se taková rodina potýká, jsou ve většině případů mnohem horší než v biologické rodině. I když i v té se může ledacos přihodit. Dítě přichází do pěstounské rodiny obvykle po dost hrozném startu do života, a to se prostě projeví.
Psychologické intervence by měly mířit na celý rodinný systém, v němž přijaté dítě musí najít své místo a zakotvit. A to je možné jen ve zdravé rodině, která pečuje o potřeby všech svých členů (zahrnuje tedy nejen individuální, ale i párové a rodinné poradenství, případně psychoterapeutickou péči). Výhodou pro pěstounské rodiny musí být, že se ve své doprovázející organizaci domohou bez dlouhého čekání služeb odborníků, kteří na rozdíl od těch všeobecných, mají zkušenost s náhradní rodinnou péčí.
Nabízí se otázka, jestli existuje dostatek odborníků specializovaných na náhradní rodiny ?
Není jich dostatečné množství. Kolegů psychologů, kteří rozumí problematice NRP, opravdu není moc. Nevím, jak moc se to přednáší na vysokých školách, ale rozhodně není dost odborníků, kteří by cíleně směřovali do této oblasti.
Navíc přetrvává velká neinformovanost o problematice přijatých dětí ve školkách a základní školách. Na pedagogických fakultách se o tom asi neučí a na katedrách psychologie to také zrovna rozšířená oblast nebude. Je třeba, aby učitelé věděli, jak se chovat k dítěti, které má za sebou kus těžkého života, bylo přijaté do nové rodiny, projevuje se tak a onak. Naprostá většina pedagogů na to neslyší, protože nemají patřičné znalosti.
Atestaci z dětské psychologie má v republice jen pár lidí. Na prstech jedné ruky by se dali spočítat. Při tom, kolik dětí má dnes problémy, i z běžné populace mimo pěstounskou péči, je to vážně alarmující.
S čím vším může doprovázející organizace pomoci po přijetí dítěte a co by ještě podle vaší zkušenosti pěstouni uvítali, ale z nějakého důvodu to nejde ?
Doprovázející organizace může pomoci, a na to jsme narazili, když jsme přibírali svěřenecké rodiny, ještě před tím, než se rodina rozhodne, jestli si dítě vezme do péče. Ve většině případů je to tak, že příbuzenští pěstouni k tomu přijdou jako slepí k houslím. Něco se v širší rodině přihodí a oni stojí před problémem, že o toto dítě/děti bude třeba se postarat nebo by šlo do ústavní péče, případně někam, možná i daleko, do pěstounské péče k cizím lidem. No a pak bojují s tou představou, že by se měli o to dítě postarat, ale moc se jim do toho nechce, protože si na to třeba netroufají. Opravdu je třeba o tom mluvit, než dítě do rodiny přijde. V tomto rozhodování by doprovázející organizace měla umět pomoci. Možná by se někdy dospělo k názoru, že by nebylo dobré ani pro rodinu, ani pro dítě, kdyby se potenciální pěstouni snažili takzvaně obětovat. No a pak pochopitelně, když si pěstouni přivezou dítě, tak je podpora zapotřebí podle okolností. Někdy je to bez problémů, jindy s malými problémy, někde jsou ty problémy velké a je třeba intervence.
S jakými iluzemi, obavami nebo mýty se u pěstounů, i budoucích, nejčastěji setkáváte ?
Iluze je, že přijmete dítě, ono se vám pověsí kolem krku a bude vám do smrti vděčné. Plus další iluze : Vždyť jsme vychovali naše vlastní děti a jsou úplně perfektní, mají vysoké školy, jsou zodpovědní… tak přece takového malého rošťáka zvládneme. Toto se velmi často stává také u příbuzenských pěstounů : mají tři děti, dvě jsou úplně perfektní a třetí jede v drogách, nepracuje, a ještě od něj mají v péči vnoučata.
Všechno, co pěstouni do dítěte investovali, někde je, ono to nevyšumí, ale někdy to to dítě neumí používat.
Co by podle Vás měl člověk zvážit, než se rozhodne stát pěstounem nebo osvojitelem ?
Jestli na to má. Pěstouni musí být velmi tolerantní, brát věci jaké jsou, nesmí bazírovat na zásadách, na kterých by bazírovali u svých biologických dětí a musí mít opravdu široké srdce. Kdyby trvali na tom, že dítě musí být přesně takové nebo onaké, je to předem prohraný boj. Také záleží na tom, jestli jsou dostatečně zdraví a odolní, i psychicky. Navíc ve struktuře osobnosti pěstouna by se neměly vyskytovat žádné závažnější odchylky, které by mohly zakládat na pozdější problémy, aby třeba pak „neujel“ ve výchově.
Pokud se člověk rozhodne „jít do toho“, poskytnout potřebnému dítěti šanci na život v milující a pečující rodině (a přetrhnout tak neblahý osudový řetěz nefunkčních rodinných vztahů mnohdy daleko do minulosti), je to nejvíc, co mohl v životě udělat. A věříme, že se mu to někde vrátí.
Za rozhovor děkuje
Lenka Pospíšilová
Článek vznikl u příležitosti 30. výročí Sdružení pěstounských rodin.
