Blog

Ke svým dětem bychom se měli chovat tak, aby nám jednou byly schopné odpustit

05. srpna 2022 • Lenka Pospíšilová • 10 minut čtení
Ke svým dětem bychom se měli chovat tak, aby nám jednou byly schopné odpustit

V polo­vi­ně srp­na by osla­vil sté naro­ze­ni­ny legen­dár­ní dět­ský psy­cho­log prof. Zde­něk Matěj­ček. Jis­tě jste čet­li někte­rou jeho kni­hu, sly­še­li před­náš­ku, ti šťast­něj­ší se s ním mož­ná setka­li i osob­ně. Vypa­dal jako las­ka­vost sama. Byl také tako­vý doma, v rodi­ně ? Pou­ží­val své poznatky při výcho­vě svých tří dětí ? Hrál si s vnou­ča­ty ? A jaké vlast­ně bylo jeho dět­ství ? Neved­ly ho k pro­fe­si dět­ské­ho psy­cho­lo­ga vlast­ní zku­še­nos­ti ? Na své­ho dědeč­ka zavzpo­mí­na­la jeho vnuč­ka, Alž­bě­ta Can­dia Muñoz, kte­rou ovliv­nil nato­lik, že se sta­la dět­skou psychoterapeutkou.

Prv­ní se mně vyba­ví obraz, jak jede k nám na cha­lu­pu na kole. Vla­sy mu vla­jí a má roze­pnu­tou koši­li. Pře­vlé­kl se a sko­čil do ryb­ní­ka, obe­pla­val ho ale­spoň dva­krát. Pak jsme sedě­li na veran­dě, poví­da­li si, pili čaj nebo kafe a od babič­ky jsme měli bubla­ni­nu. Zkrát­ka léto. Dal­ší moje vzpo­mín­ka je, jak děda sedí na cha­lu­pě na zahra­dě, má na sto­le psa­cí stroj, poz­dě­ji počí­tač, a píše něja­kou kníž­ku. Zase jenom v roze­pnu­té koši­li a hůl má zavě­še­nou na kra­ji stolu.

Hrál si s vámi vnoučaty ?

Hod­ně a mys­lím, že ho to vel­mi bavi­lo. Hrál s námi hry, kte­ré jiné babič­ky a dědo­vé, ani rodi­če nehrá­li. Byl váš­ni­vý mys­li­vec a jez­dil i na hony. To mu zůsta­lo z prv­ní repub­li­ky po jeho tatín­ko­vi. A proč to poví­dám ? S brá­chou jsme milo­va­li hru na zají­ce a mys­liv­ce. Byli jsme scho­va­ní pod jídel­ním sto­lem a děda za námi lezl po zemi. Ješ­tě musím dopl­nit, že děda cho­dil o holi, pro­to­že měl špat­nou kyčel. No a tou holí po nás jako stří­lel. Pak vždyc­ky lovil rukou pod sto­lem, jest­li už nás ulovil.

No tak to je doce­la drs­ná hra.

Při­pa­dá mi, že dnes je mož­ná spous­ta věcí zjem­ně­ných a pře­cit­li­vě­lých v kon­tras­tu s fil­my a pohád­ka­mi, na kte­ré se děti díva­jí. Toto byla tako­vá reál­ná hra. Vět­ši­nu lidí zasko­čí, že tako­vý huma­nis­ta cho­dil na hony a stří­lel zví­řa­ta. On je milo­val a hod­ně o nich věděl, ale lov pova­žo­val za sou­část kolobě­hu živo­ta. Maso se pře­ce jí běžně.

Vzpo­me­ne­te si na něja­kou hru, kte­rá byla tro­chu edukativní ?

Hry s dědou, mys­lím, v sobě nic prvo­plá­no­vě výchov­né­ho nenes­ly. Měl rád legra­ci a dělal s námi blbi­ny, tako­vé to pošťu­cho­vá­ní. Když jsme někam šli a on byl za námi, tak nás holí tře­ba chy­tal za nohu, a jak jsme se oto­či­li, tak se kou­kal jinam, jako­že on nic pře­ce nedě­lá. Hroz­ně rád pla­val. Cho­dí­val a námi pla­vat do ryb­ní­ka u cha­lu­py, jak už jsem říka­la. Vždyc­ky se potá­pěl a chy­tal nás pod vodou. Když už někdo nemohl, tak ho ve vodě vozil na zádech, dělal velry­bu a tako­vé legrác­ky. Je nás šest vnou­čat a já jsem nej­star­ší, tak­že si ho pama­tu­ju v době, kdy měl na tako­vé věci ješ­tě hod­ně energie.

Ty výchov­né zále­ži­tos­ti se ode­hrá­va­ly spíš for­mou vyprá­vě­ní. Hod­ně věděl o pří­ro­dě, tak­že nám spous­tu věcí vysvět­lo­val a uka­zo­val. Tře­ba jsme šli do lesa a děda vyklá­dal, co se musí zacho­vat, co dělat a co nao­pak ne a proč. Co to zna­me­ná, když vidí­me bahniš­tě divo­čá­ků, že bažan­tí vajíč­ka nejsou opuš­tě­ná, ale jen jsme tu bažan­tí sle­pi­ci vypla­ši­li a ona se za chví­li vrátí…

Děda byl také váš­ni­vý vče­lař, tak­že nám hod­ně poví­dal, jak to v tom včel­stvu fun­gu­je a jak se o vče­ly sta­rat. Prá­vě vyprá­vě­ním o vče­lách nám vysvět­lo­val hod­ně o živo­tě. U včel jsme spo­leč­ně trá­vi­li spous­tu času. Sice jsem se jich hroz­ně bála, zvlášť když jsem dosta­la žiha­dlo, ale moc hez­ky to tam voně­lo medem a voskem.

Byl to člo­věk, kte­ré­mu jste se šla svě­řit nebo požá­dat o radu, když nasta­la něja­ká slo­ži­tá situace ?

Vždyc­ky měl na nás čas, vždyc­ky. Sice byl hod­ně zaměst­na­ný, ale na rodi­nu si čas udě­lal. Na toto spíš ale vzpo­mí­ná moje teta a mlu­vi­la o tom i moje máma, kte­rá už bohu­žel neži­je. Cho­di­la se s ním radit, co se mnou, pro­to­že jsem byla dost divo­ké dítě. No a také jsem byla nej­víc „pro­tes­to­va­né“ dítě, pro­to­že když při­šly do Čech něja­ké nové psy­cho­lo­gic­ké dia­gnos­tic­ké tes­ty, tak je na mě děda a někdy i máma zkou­še­li. 😊 A také děda pou­žil můj obrá­zek zača­ro­va­né rodi­ny do jed­né z jeho knih. 😊

Když jsem byla tee­nager, babič­ka s dědou mě hlí­da­li. Šla jsem na ran­de s něja­kým klu­kem, co se mi líbil, a při­šla jsem poz­dě. Řekl jen : „No, no, je to otáz­ka cti, když něco slí­bíš a nedo­dr­žíš.“ Nedě­lal dlou­hé výchov­né před­náš­ky, ale když něco řekl, tak to sedělo.

Co pova­žo­val za nej­hor­ší, co mohou rodi­če dětem dělat ? 

Asi by to byl dlou­hý seznam, ale hod­ně zmi­ňo­val vyčí­tá­ní, poni­žo­vá­ní. Vím, že teď už to není moder­ní, ale říkal, že jed­no plác­nu­tí na zadek za něco, co se v tu chví­li sta­lo, je lep­ší a pro dítě dale­ko sro­zu­mi­tel­něj­ší, než že mu něco dlou­ho vyčí­tám a vlast­ně ho zadu­pá­vám a srá­žím. Samo­zřej­mě byl pro­ti vel­kým fyzic­kým tres­tům, stra­še­ní a týrání.

Měl něja­ké oblí­be­né tvr­ze­ní, když se na něj někdo obrá­til o radu, jak jed­nat s dětmi ?

Asi by na to nej­lé­pe odpo­vě­dě­la máma, kte­rá byla dět­ská psy­cho­lož­ka v peda­go­gic­ko-psy­cho­lo­gic­ké porad­ně. Ona se s ním radí­va­la hod­ně. Čas­to říkal, že nej­ví­ce vycho­vá­vá­me, když nevy­cho­vá­vá­me. Ale mně se do pamě­ti vry­la věta : Ke svým dětem bychom se měli cho­vat tak, aby nám jed­nou byly schop­né odpustit.

A zlo­bil se také někdy ?

Zlo­bil se, ale to už muse­lo být. Ne že se roz­bil hrnek, ale tře­ba že jsme babič­ce ušpi­ni­li vypra­né prádlo ješ­tě na šňůře a při­dě­la­li jím tím prá­ci. On měl pořád ten las­ka­vý úsměv, ale když se zlo­bil, tak se mu úpl­ně změ­ni­ly rysy, zost­ři­ly se. Ztra­til ten vyprá­vě­cí hlas, mlu­vil váž­ně a vždyc­ky to bylo vel­mi tref­né. To jme si pak dlou­ho pamatovali.

Co pro něj zna­me­na­la rodina ?

U nás byla vždyc­ky spous­ta růz­ných návštěv s dět­mi, pří­buz­ní k nám jez­di­li na prázd­ni­ny. Máme roz­vět­ve­nou rodi­nu a všich­ni o sobě víme. Dělá­va­ly se i vel­ké rodin­né sra­zy, kde nás bylo přes osm­de­sát. Rodi­na byla pro dědu vždyc­ky důle­ži­tá. Měl sice milu­jí­cí rodi­če, ale jeho dět­ství neby­lo úpl­ně leh­ké. Naro­dil se špat­nou kyčlí a pod­stou­pil ope­ra­ci. Už někdy v osmi deví­ti letech (mož­ná poz­dě­ji, to by si pama­to­va­la moje teta) šel do inter­nát­ní ško­ly a domů nejez­dil kaž­dý týden. Byl pryč od mámy, kte­rou měl moc rád, jez­dil na vozíč­ku, ztloust­nul, ostat­ní děti se mu smá­ly a neby­ly na něj asi nej­hod­něj­ší. Domní­vám se, že zku­še­nost, jak se cítí dítě bez rodi­ny, mohl mít děda prá­vě z inter­nát­ní ško­ly a z toho pra­me­ni­la ta jeho potře­ba věno­vat se dětem, kte­ré nema­jí šan­ci se obhá­jit, jsou někde opuš­tě­né a je jim smut­no. Mys­lím si také, že pro­to spous­ta věcí, kte­ré říkal a napsal, zně­ly vel­mi auten­tic­ky. Měl to něja­kým způ­so­bem prožité.

Při­bliž­ně ve dva­ce­ti letech mu dáva­li kost­ní štěp do kyčle, kte­rý mu vydr­žel dlou­há léta. Na reha­bi­li­tač­ním poby­tu v Kladru­bech si teh­dy vytvo­řil par­tu kama­rá­dů, a ta mu zůsta­la na celý život. Pama­tu­ju si je už jako star­ší lidi. Pat­řil tam tře­ba docent Jan­da, tomu jsme říka­li strejda Jan­de­ra, kte­rý byl, mys­lím, pri­má­řem na orto­pe­dii ve Vino­hrad­ské nemoc­ni­ci. Pak si vzpo­mí­nám na tetu Karo­lí­nu, kte­rá měla roz­trou­še­nou skleró­zu, ta k nám čas­to jez­di­la… a ješ­tě pár dal­ších lidí, kte­ří mu byli vel­mi blíz­cí, i naše celá rodi­na s nimi byla pořád v kon­tak­tu. Na dal­ší ope­ra­ci šel, až když mu bylo asi sedm­de­sát nebo pět­a­se­dm­de­sát. Vzpo­mí­nám si, že pak k těm naro­ze­ni­nám dostal nové kolo. Vel­mi se udr­žo­val pohybem.

Vy už jste tře­tí v pří­mé linii stej­ně pro­fes­ně zaměřená ?

Nejsem psy­cho­log, jako děda. Vystu­do­va­la jsem na Kar­lo­vě uni­ver­zi­tě kated­ru soci­ál­ní poli­ti­ky a soci­ál­ní prá­ce, teh­dy ješ­tě u Jiři­ny Šiklo­vé, což byla dědo­va blíz­ká pří­tel­ky­ně, kama­rád­ka. Ale dlou­ho o mně nikdo nevě­děl, čí jsem vlast­ně vnuč­ka. Nechtě­la jsem, aby na mě pada­la jeho slá­va, pro­to­že jsem si říka­la, že si to napřed musím odpra­co­vat. Pak jsem absol­vo­va­la osmi­le­tý kom­plex­ní psy­cho­te­ra­pe­u­tic­ký výcvik SUR (Insti­tut pro vzdě­lá­vá­ní v psy­cho­te­ra­pii) v hlu­bin­né dyna­mic­ké psy­cho­te­ra­pii, potom post­gra­du­ál­ní výcvik Gestalt psy­cho­te­ra­pie pro děti a ado­lescen­ty, výcvik páro­vé tera­pie a ješ­tě něja­ké dal­ší kur­zy a výcvi­ky. Ostat­ně teď ješ­tě jsem v dal­ším post­gra­du­ál­ním výcvi­ku Gestalt rodin­né a páro­vé psy­cho­te­ra­pie. Ubí­rám se spíš psy­cho­te­ra­pe­u­tic­kým směrem.

Kon­zul­to­va­la jste s dědeč­kem svo­je úmys­ly, když to zača­lo vypa­dat, že bys­te se ubí­ra­la pří­buz­ným směrem ?

Samo­zřej­mě jsem to kon­zul­to­va­la a měla jsem tyto roz­ho­vo­ry moc ráda. Během ško­ly jsem hod­ně pra­co­va­la s dět­mi s hen­di­ke­pem, potom s dospě­lý­mi s hen­di­ke­pem a s dět­mi s men­tál­ním posti­že­ním. O tom jsme si poví­da­li čas­to a bylo to moc pěk­né. No a děda byl také u zro­du HOS­Tu (HOST Home – Start Čes­ká repub­li­ka, z.ú. – orga­ni­za­ce dopro­vá­ze­jí­cí rodi­ny s dět­mi do šes­ti let, kte­ré se ocit­ly v nároč­né život­ní situ­a­ci). Pro­bí­ra­la jsem s ním tu myš­len­ku, že by dob­ro­vol­ni­ce, kte­ré mají vlast­ní rodi­čov­skou zku­še­nos­ti, což je pod­mín­ka dob­ro­vol­nic­tví v HOS­Tu, cho­di­ly pod­po­ro­vat mámy či oba rodi­če, kte­ří pochá­ze­jí z dys­funkč­ní­ho pro­stře­dí nebo neza­ži­ly rodin­ný model vůbec. Při­šlo mi to jako hroz­ně hezká myš­len­ka, ale bylo mi tři­a­dva­cet, o rodi­čov­ství jsem nic nevě­dě­la. Říkal, že to zní moc pěk­ně, že to je tedy budo­vá­ní na zele­né lou­ce, ale že by bylo hez­ké, kdy­by dob­ro­vol­ni­ce moh­ly pře­dá­vat svo­je zku­še­nos­ti rodi­nám, kde rodi­če pochá­ze­jí z ústa­vů a kde to nefun­gu­je, aby se jejich děti nedo­stá­va­ly do dět­ských domo­vů. Mlu­vi­li jsme spo­lu o tom, na jakou cílo­vou sku­pi­nu se zamě­řit, jak by to moh­lo vypa­dat… a když jsem podá­va­la úpl­ně prv­ní pro­jekt, tak se děda stal odbor­ným garan­tem. Bohu­žel se už nedo­žil toho, že to nako­nec vyšlo. No a příští rok bude­me sla­vit dva­cet let HOSTu.

5 potřeb dítě­te v ran­ném věku pod­le Z. Matějčka : 

  1. Sti­mu­la­ce
  2. Smys­lu­pl­ný svět
  3. Život­ní jistota
  4. Pozi­tiv­ní identita
  5. Ote­vře­ná budoucnost

Co bys­te k těm­to základ­ním poža­dav­kům vaše­ho dědeč­ka pro dob­rý život dítě­te dopl­ni­la nebo je tře­ba upra­vi­la pod­le sou­čas­ných poznat­ků a vašich vlast­ních zkušeností ?

Pět dušev­ních potřeb je v HoS­tu mot­to, kte­ré se naší pra­cí pořád pro­lí­ná. Pra­cu­je­me s cílo­vou sku­pi­nou rodin, kte­ré se potý­ka­jí se závaž­ný­mi soci­ál­ní­mi a psy­cho­lo­gic­ký­mi pro­blémy, mají oprav­du málo času a hlav­ně žád­nou ener­gii věno­vat se svým dětem. Sna­ži­li jsme se vymys­let něco, co by jim moh­lo pomoc ve vzá­jem­ném kon­tak­tu. Usi­lu­je­me o to, ješ­tě víc a vstříc­ně­ji jim zpro­střed­ko­vat výše zmí­ně­ných pět potřeb, aby si tito rodi­če uvě­do­mi­li, že nesta­čí sytit jen bazál­ní funk­ce (dítě nakr­mit, oša­tit, dodr­žo­vat něja­kou hygi­e­nu atd.), ale dbát o to, aby se neztra­til kon­takt mezi rodi­čem a dítě­tem. Naše cílo­vá sku­pi­na jsou tedy rodi­ny hod­ně dole na soci­ál­ním žeb­říč­ku. Spous­ta z nich oprav­du jen pře­ží­vá ze dne na den, ty šikov­něj­ší z měsí­ce na měsíc. Obvykle se to točí kolem finan­cí – nema­jí na jíd­lo, na nájem, a ty mámy jsou z toho tak ve stre­su, že se vytrá­cí hez­ké rodin­né momen­ty i vztah mezi mámou a dítě­tem. Obdo­bí, kdy je dítě malé, se nikdy nevrá­tí a je hroz­né ho pro­švih­nout. Tomu dítě­ti bude pět let jenom jed­nou a věci, kte­ré s ním může rodič v pěti dělat, ho už v dese­ti bavit nebu­dou. Ono to ute­če a vztah, kte­rý se mezi nimi mohl roz­vi­nout, se pak nava­zu­je hod­ně těž­ko. Vidím to ve své tera­pe­u­tic­ké pra­xi. Prá­vě pro­to jsme dali jsme dohro­ma­dy meto­du Rodi­na hrou, kte­rá je zamě­ře­ná na smys­lo­vé pod­ně­ty, bez­pe­čí, potře­bu někam smě­řo­vat. Cho­dí­me si cíle­ně do rodin, se kte­rý­mi dlou­ho­do­bě­ji pra­cu­je­me, hrát a vtáh­nout rodi­če do hry co nej­ví­ce, tak aby si spo­lu uži­li hez­ký čas. Trau­ma­ti­zo­va­ní rodi­če si hrát neu­mě­jí, potře­bu­jí hod­ně pod­po­ry. Je to naše autor­ská meto­da. Máme kon­cept, pomůc­ky a všech­no to se děje s odka­zem na těch pět potřeb dítě­te, jak je cha­rak­te­ri­zo­val děda.

Mož­nos­ti dneš­ní medi­cí­ny a psy­cho­lo­gic­ké výzkumy už pře­ce jen pokro­či­ly. Jak to ovliv­ni­lo poznatky vaše­ho dědeč­ka tře­ba o deprivaci ?

Spous­ta věcí, jak je děda se svý­mi úžas­ný­mi kole­gy, jako byl tře­ba Josef Lang­me­ier, Pavel Dit­trich, Jiří Dunov­ský a dal­ší, pre­zen­to­val, se už díky novým mož­nos­tem roz­vi­nu­la dál. Vez­mě­me tře­ba mag­ne­tic­kou rezo­nan­ci, kte­rá umož­ní srov­ná­ní moz­ku dob­ře se vyví­je­jí­cí­ho dítě­te a dítě­te s depri­va­cí. Dnes víme, s ohle­dem na neu­ro­plas­ti­ci­tu moz­ku, co se má posi­lo­vat. A celý ten věd­ní obor neu­ro­bi­o­lo­gie umož­nil zjiš­tě­ní, že men­tál­ní stav neu­ro­lo­gic­ky zob­ra­ze­ný tva­rem moz­ku, nemu­sí být nut­ně uza­vře­ná věc, ale dá se s tím pra­co­vat. Je to hroz­ná dři­na, ale posky­tu­je nadě­ji. Je tře­ba ovšem vyu­žít vhod­nou tera­pii a cíle­né posi­lo­vá­ní těch správ­ných schémat.

Téměř pra­vi­del­ně se v sou­vis­los­ti s dět­mi v pěs­toun­ské péči setká­vá­me s výra­zem trauma.

Jsou zají­ma­ví auto­ři, kte­ří se tomu­to téma­tu věnu­jí, tře­ba kli­nic­ký psy­chi­atr prof. Daniel J. Sie­gel v kni­ze Vnitř­ní nazí­rá­ní. Dal­ším veli­ce zají­ma­vým auto­rem zabý­va­jí­cím se pří­mo trau­ma­tem je Dr. Peter Lavi­ne (Pro­bu­ze­ní tyg­ra, Němé zpo­vě­di, Trau­ma a paměť a mno­ho dal­ších knih), a jiní psy­cho­lo­go­vé a psy­chi­at­ři pře­váž­ně ame­ric­ké pro­ve­ni­en­ce. Tyto nové kon­cep­ty prá­ce s trau­ma­tem mi při­pa­da­jí pro vaše děti v pěs­toun­ské péči veli­ce uži­teč­né. Vel­mi pro­ble­ma­tic­ké obdo­bí u při­ja­tých dětí je samo­zřej­mě puber­ta. Změ­nám na moz­ku v tom­to obdo­bí se věnu­je kníž­ka Daniel J. Sie­ge­la Roz­bou­ře­ný mozek. Děti v tom­to obdo­bí zaží­va­jí oprav­du pře­vrat­né změ­ny, pro­bí­há veli­ce nároč­ná rekon­struk­ce moz­ku, kte­rá sto­jí za jejich spe­ci­fic­kým pro­ží­vá­ním a cho­vá­ním. tako­vé situ­a­ci člo­věk potře­bu­je hod­ně pocho­pe­ní a i podpory.

Nedáv­no jsem se spo­ji­la se tře­mi kole­gy­ně­mi, psy­cho­lož­ka­mi, kte­ré se zabý­va­jí pra­cí s trau­ma­tem. Rády bychom sem troš­ku při­ved­ly trau­ma insti­tut zamě­ře­ný na prá­ci s dět­mi. Mezi pěs­toun­ský­mi dět­mi je těch s trau­ma­tem také hod­ně, tak­že by to moh­lo být pří­nos­né i pro pěs­toun­ské rodiny.

Někte­ří dět­ští psy­cho­lo­go­vé i psy­cho­te­ra­pe­u­ti se výraz­ně věnu­jí dětem, a rodi­čům nebo pěs­tou­nům pří­liš nesvě­řu­jí, co se od dítě­te nebo o dítě­ti z jeho cho­vá­ní a z roz­ho­vo­ru dozvě­dě­li. Jak je to u vás ?

Psy­cho­log je spí­še teo­re­tik, já jako psy­cho­te­ra­peut jsem prak­tik a nemůžu oddě­lit prá­ci s dítě­tem od prá­ce s rodi­čem. Napří­klad v Gestalt psy­cho­te­ra­pii se s tím v rám­ci prá­ce s dítě­tem auto­ma­tic­ky počí­tá, pro­to­že dítě při­chá­zí z tera­pe­u­tov­ny domů a zno­vu zaží­vá ta samá sché­ma­ta, kte­rá ho poško­zu­jí. Mám v tera­pii děti, kte­ré byly svěd­ky nási­lí, nebo nási­lí bylo namí­ře­no pří­mo vůči nim, mám i děti v pěs­toun­ské péči, kte­ré ve svém živo­tě zaži­ly týrání.

V HOS­Tu posky­tu­je­me také asis­to­va­né kon­tak­ty. U nás to nejsou kon­tak­ty, jaké jsou běž­né v pěs­toun­ské péči. Máme vět­ši­nou naří­ze­né hod­ně těž­ké pří­pa­dy pří­mo od sou­du (závaž­ná vlek­lá roz­vo­do­vá pro­ble­ma­ti­ka, domá­cí nási­lí, stal­king apod.). Pro vět­ši­nu dětí je to nesmír­ně trau­ma­ti­zu­jí­cí situ­a­ce, ze kte­ré se potře­bu­jí nějak zota­vit. I tyto děti mám v tera­pii, pro­to­že ze setká­ní s bio­lo­gic­ký­mi rodi­či mají hrů­zu, bolí je bři­cha, při­chá­zí tře­ba noč­ní pomo­čo­vá­ní a dal­ší psy­cho­so­ma­tic­ké pro­je­vy. Při­jde mi líto, co všech­no musí absol­vo­vat, aby pře­ži­ly setká­ní se svý­mi bio­lo­gic­ký­mi rodi­či. Ti čas­to vůbec nevní­ma­jí, že dítě­ti způ­so­bu­jí bolest. Když o svém trá­pe­ní mohou děti mlu­vit nebo ho něja­kým způ­so­bem ze sebe dostat (např. hrou), ule­ví se jim. Poví­dá­me si spo­lu vel­mi ote­vře­ně o spous­tě věcí.

Asi nebu­du dale­ko od prav­dy, když řek­nu, že spous­ta pěs­tou­nů od nove­ly záko­na 359/1999Sb.  oče­ká­va­la mimo jiné úpra­vu kon­tak­tů s bio­lo­gic­kou rodinou. 

Také jsem od nove­ly záko­na čeka­la, že přes­ně­ji cha­rak­te­ri­zu­je někte­ré věci v oblas­ti soci­ál­ní prá­ce, napří­klad i ten asis­to­va­ný kon­takt. Chá­pu, že se nove­la muse­la schvá­lit, když kon­či­lo voleb­ní obdo­bí, ale zůsta­lo tam něko­lik neo­še­t­ře­ných míst. Asis­to­va­ný kon­takt je extrém­ně nároč­ný, o tom pěs­touni jis­tě vědí svo­je, a stá­le nejsou jas­né para­me­t­ry. Také nee­xis­tu­je žád­ná naše ochra­na (orga­ni­za­cí posky­tu­jí­cí AK), přes­to­že pra­cu­je­me s lid­mi, kte­ří jsou veli­ce emoč­ně zra­ně­ni, někte­ří mají veli­ce nároč­né osob­nos­ti (až s mani­pu­la­tiv­ní­mi rysy). Nejen že na nás kři­čí, ale také tře­ba podá­va­jí žalo­by. Čas­to se zamýš­lí­me nad tím, zda oprav­du v té či oné rodi­ně je asis­to­va­ný kon­takt vhod­ný s ohle­dem na dítě. Bohu­žel toto čas­to není na našem posou­ze­ní a přes to, že se sna­ží­me upo­zor­ňo­vat sou­dy na rizi­ka pro dítě, nejsme sly­še­ni. Čí je to vlast­ně prá­vo ? Chce to to dítě, aby bylo vysta­vo­va­né tako­vé­mu tla­ku ? A co si s tím mají počít pěs­touni ? Pěs­toun­ky, kte­ré při­vá­dí děti k asis­to­va­né­mu kon­tak­tu, mají význam­nou potře­bu je chrá­nit. S napros­tým respek­tem tomu rozu­mím, ale zase to brá­ní výko­nu kon­tak­tu. Tak­že se dostá­vá­me do dis­ku­sí, co všech­no musí­me, pro­to­že to naří­dil soud. Cítí­me jak s rodi­čem, kte­rý chce své dítě vidět, tak rodi­čem, kte­rý dítě při­vá­dí, ale také musí­me být v něja­ké rozum­né práv­ní míře nestran­ní. A upro­střed toho je ten malý ´brou­ček´ s ten­kým hlás­kem a vydě­še­ný­ma očima.

Vrať­me se k vaše­mu dědeč­ko­vi. Je auto­rem ter­mí­nu depri­va­ce, kte­rý už jsme zmí­ni­li, vel­ké úsi­lí věno­val zaklá­dá­ní SOS dět­ských ves­ni­ček u nás, zabý­val se dysle­xií, věno­val se pro­ble­ma­tic­kým dětem s men­tál­ním posti­že­ním, pra­co­val v Insti­tu­tu pro dal­ší vzdě­lá­vá­ní léka­řů a far­ma­ceu­tů, zalo­žil nada­ci na pod­po­ru stu­den­tů, kte­ří se věnu­jí vývo­jo­vé psy­cho­lo­gii… výčet by byl dlou­hý. Co to zna­me­na­lo pro vaši rodi­nu a co to dnes zna­me­ná pro vás ?

Náhrad­ní rodin­ná péče a SOS dět­ské ves­nič­ky to byla dědo­va vel­ká srd­cov­ka. Vzpo­mí­nám si, jak máma vyprá­vě­la, že někdy měli na Štěd­rý den něko­lik veče­ří. Děda s nimi objíž­děl dět­ské domo­vy, kde měl kole­gy nebo spřá­te­le­né pra­cov­ní­ky. Pozdra­vil se s dět­mi, kte­ré v zaří­ze­ní žily a zůsta­li tam na tu jejich štěd­ro­ve­čer­ní veče­ři. Svo­je tři děti brá­val s sebou, aby vidě­ly, jak se mají jiné děti, a taky aby babič­ka měla pro­stor na pří­pra­vu Štěd­ré­ho veče­ra. Ako­rát se někdy sta­lo, že děti i děda se na tu babič­či­nu veče­ři vrá­ti­li už doce­la naje­de­ní. Děda by ale babič­ku nezkla­mal, vždyc­ky to sně­dl, i kdy­by měl prasknout. 😊

Jinak co zna­me­na­la jeho prá­ce pro nás pro rodi­nu ? Asi mohu mlu­vit hlav­ně za sebe. Pro mě to bylo v dět­ství nesmír­ně pou­ta­vé poví­dá­ní o pří­bě­zích jiných dětí, v dospě­los­ti roz­ší­ře­né obzo­ry a vel­mi zají­ma­ví kole­go­vé a spo­lu­pra­cov­ní­ci. Řek­la bych, že všich­ni v rodi­ně jsme nasta­ve­ni na naslou­chá­ní lid­ským pří­bě­hům bez roz­dí­lu, v jakých pro­fe­sích se pohybujeme.

Děku­ji za rozhovor.

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu