V prvním dílu článku o navazování bezpečného a láskyplného vztahu s týraným dítětem jsme se věnovali potížím, které si děti přinesou do nové rodiny, některým jevům v chování, jejich příčinám a jak si je vysvětlovat. Tentokrát se zaměříme na další projevy bolavých dušiček včetně doporučení odbornic z oblasti psychologie a psychoterapie Leony Hozové a Heleny Strejčkové, co v problematických situacích dělat.
Nízké sebevědomí a stud
S velkou pravděpodobností bude ty větší týrané děti trápit otázka, proč zažily takové hrozné chování vůči sobě a budou přesvědčeny, že je s nimi něco zásadního v nepořádku, že nemají žádnou hodnotu. „Dítě, které zažilo zanedbávání či týrání, si často myslí, že si toto chování vůči sobě zasloužilo, a proto lidé, kteří se o něj měli starat, starali nedostatečně a ubližovali mu. Po takové zkušenosti vnímá okolí jako nebezpečné a je pro něj velmi těžké, až nemožné věřit blízkým osobám,“ říká psycholožka Sdružení pěstounských rodin Helena Strejčková. Co s tím ? Ubezpečování, že dítě je důležitý člověk, má svoji hodnotu, nikdo mu nesmí ubližovat a máme ho rádi, nikdy není dost. Věty typu : Jsem moc rád/a, že si spolu hrajeme, kreslíme, že mi pomáháš s vařením, jdeme si spolu zahrát fotbal… Je mi s tebou dobře… nejen podporují sebevědomí dítěte, ale také jeho důvěru v dospělého.
Pro povzbuzení sebeúcty jsou například užitečné úkoly, při kterých dítě sice musí vyvinout úsilí, ale splní je a dočká se pochvaly. Také společná hra, kterou může dítě trochu řídit, mu dává na vědomí, že ho bereme vážně, a tedy že má svoji hodnotu. Posilování sebevědomí je běh na dlouhou trať, někdy téměř nekonečnou. Momenty, kdy dítě zažívá úspěch a dosáhne ocenění, jsou pro posun k lepšímu sebepojetí zásadní. Je na dospělých, aby takové situace připravovali.
Emoce jako smutek se uvolňuje pláčem, zlost a strach křikem, ale úleva od studu sotva bude vycházet z člověka samotného. Léčit ji může přijetí od blízkého okolí. „Přestože stud podle všeho nezmizí, zřejmě se rozptýlí za velmi specifických okolností – neposuzujícího, přijímajícího kontaktu jinou lidskou bytostí,“ píše Babette Rotschild v knize Tělo nezapomíná.
Léčivá slova zní : To, co se ti stalo, není tvoje vina. Nikdo nemá právo ti ubližovat. Že ti někdo ubližoval, nevypovídá nic o tom, jaký/á jsi. Zlehčování traumatizujících zážitků rozhodně není správný postup. Říkat, že „to nic nebylo“, ve snaze, že dítě své hrozné zkušenosti přestane brát vážně, vede spíš než ke zlepšení jeho sebepojetí, zpět k postoji „špatné chování blízkých lidí ke mně bylo vlastně v pořádku“. Když je prožívání dítěte znovu zpochybňováno, stud se prohlubuje.
Není také dobré dítě nutit o jeho zážitcích mluvit, s tím, že se z nich „vypovídá“. Pokud ale samo začne, je na místě trpělivě ho vyslechnout a vrátit se k léčivým slovům, stejně jako k ubezpečení, že v nové rodině se nic takového dít nebude.
Hněv a agresivita
Hněv je obranná reakce, která má zarazit hrozbu ublížení a stanovit hranice. Zlost říká tomu druhému, aby se nepřibližoval už ani o krok. Pokud nesplní tento účel, může přerůst do vzteku, i chronického, který pak v každodenním životě dělá značné problémy. Spoustě přijatých dětí se pravděpodobně v biologické rodině stávalo, že se cítily ohrožené a obrana hněvem nepomohla. Pěstouni pak snášejí stavy, kterým odborníci říkají „zvýšená dráždivost“, tedy lidově řečeno : stane se něco, co dítěti jen maličko nevyhovuje, začne se vztekat, křičet, případně nadávat, tlouci kolem sebe apod.
„Vhodná je prevence situací, které dítě může vnímat jako ohrožení a začít se chovat agresivně. Sledujme, kdy k nim dochází, zda mají nějaký vzorec, který se opakuje… a hledejme, zda se dají situace nastavit jinak,“ doporučuje Helena Strejčková. „Vyplatí se hledat důvod a způsoby zklidňování. Dítě se tak nechová bezdůvodně. Někdy nám nalezení důvodu může trvat déle, někdy potřebujeme pomoc odborníků. Tuto pomoc považuji za velmi užitečnou při prvních pocitech, že to, co se nám děje doma, nezvládneme jen tak… to je chvíle, kdy ještě máme energii na práci s dítětem, na poradenství, terapii,“ dodává psycholožka Strejčková.
Přechodná pěstounka Iveta přijala prokazatelně týrané dítě, které se vůči ní chovalo velmi agresivně : „V nečekaných a nepředvídatelných situacích (při procházce, na hřišti, doma) nastupovaly záchvaty zloby, kdy z ničeho nic přiběhl, křičel, kopal do mě, bouchal pěstmi. Trvalo to obvykle kolem deseti minut. Vypozorovala jsem, že poté přichází vyčerpání a okamžitě jsem mu při poklesu emoce nabídla objetí (roztažené ruce v podřepu, z očí do očí s fyzickým odstupem). Vždycky hned těch pár kroků udělal a stulil se do náručí. V objetí jsme se vždy pohupovali, drželi beze slov. Poté na hodinu usnul. Po měsíci jsme si o tom začali povídat. Pojmenovali jsme to jako “těžkou chvilku” a mluvili o tom, že to vlastně hodně bolí, když přijde a udělá mi modřiny. Že ta jeho bolest a zloba, kterou cítí, může směřovat jinam. A pak jsme pomalu začali směřovat proud vzteku na něco, co nevnímá tu bolest. Vyhrály to letáky. 😊 Když to přišlo, trhal letáky, muchlal je, kopal do nich. Po šesti měsících tyhle “těžké chvilky” odešly.“ Takové terapeutické rodičovství si žádá nejen empatii a svatou trpělivost, ale také upozadění původních přestav, jak nastavovat hranice. Opakovaná zkušenost, že pěstoun zůstává klidný, předvídatelný a dostupný, pomáhá dítěti základní jistotu důvěry krok za krokem budovat.
Psycholožka, psychoterapeutka a etopedka organizace Na dlani ze Zlína Leona Hozová k tomu říká : „Jednoznačné a okamžité ohraničení je namístě tehdy, pokud dítě ubližuje sobě, jiným dětem nebo dospělým, ničí věci, výrazně překračuje tělesné hranice, dopouští se sexualizovaného chování nebo se dostává do situací, které by mohly vést k dalšímu ohrožení. V těchto případech není hranice trestem, ale ochranou. Traumatizované děti paradoxně často pevné hranice potřebují, protože jim dávají pocit struktury a předvídatelnosti, který v minulosti postrádaly. Zásadní je však forma. Hranice by měla být klidná, pevná a současně vztahová.“
Ve chvíli, kdy dochází k agresivním projevům vůči pěstounům, dalším dětem, je rodina v náročné situaci. Chce ochránit sebe, ostatní děti. Varování od Heleny Strejčkové zní : „Může se nám stát, že již dítě jenom omezujeme, kontrolujeme a kritizujeme, protože vhodné chování je v nedohlednu. Tím se však dítě jen utvrzuje v přesvědčení, že je nehodné dobrého zacházení, vnímá se jako nepřijímané, nemilované, a to vede k zintenzivnění projevů nevhodného chování. Pokud rodina následně zvýší přísnost, cyklus se opakuje.“
Kontrolující chování
Potřeba všechno kontrolovat a řídit pramení také ze zanedbávání v původní rodině, z ústavní výchovy, z nejistoty, kterou minulý život přinášel. Trochu nám to může připomínat někdejší okřídlené tvrzení z povinné vojenské služby : voják se stará, voják má. „Naše holčička byla taková ředitelka zeměkoule. Všechno si vždycky potřebovala upravit podle svého : jídlo na talíři, hračky přerovnala, polštář si natřásla znovu, protože jsem to neudělala dost dobře, oblečení, které jsem nachystala, si nevzala, musela si vybrat sama,“ popisuje pěstounka Anna. „Učitelky ve školce mi často říkaly, že se vždycky přidá ke skupince dětí, které si spolu hrají a během chvilky jim začne hru řídit. Zůstalo jí to dodnes – všechno si musí zařídit podle svého, i věci, na které vzhledem k věku nemůže stačit. Zkrátka následky tří dětských domovů v ranném dětství.“
Zkušenost z minulosti, že se na dospělé nemůže spolehnout, vede dítě automaticky k potřebě udělat si všechno, jak ono potřebuje, ovládnout situaci, být ten, kdo rozhoduje. Pro rodiče, pěstouny je mnohdy náročné takové chování vydržet. „V laskavé rodině potřebuje postupně získávat důvěru, učit se, že může kontrolu předávat svým novým dospělým, kteří jednají v jeho zájmu, vnímají jeho potřeby a považují je za důležité. Toto se však plně nestane ze dne na den, někdy ani z měsíce na měsíc či z roku na rok. Jedná se o proces a v náročných situacích se kontrolující chování může vracet. Přesto je třeba se nevzdávat,“ říká k tomu psycholožka Helena Strejčková.
Opozice za každou cenu
Navazujícím problémem na kontrolující chování může být potřeba dítěte odporovat dospělému téměř vždycky. Dřívější zážitky mu mohly přinést zkušenost : „Když se podvolím, špatně to dopadne.“ Než dítě nabude důvěry ve své nové rodiče, bude používat strategie přežití, které se mu dříve osvědčily. Obává se vzdát se kontroly nad okolím, testuje vztah s pěstouny, možná také očekává odmítnutí, a tak mu chce předejít.
„Pokud vidíme, že dítě říká něco jiného, než si přeje, je možné mu tyto pocity pojmenovávat včetně poukázání na rozpor : např. říká, že nemá hlad, ale přitom od rána nejedlo, a tak by hlad mít mohlo. Můžeme nabídnout, že jídlo zde necháme, kdyby jíst potřebovalo. Dáváme najevo, že jeho potřeby jsou pro nás důležitější, než souboj o správnou chvíli na jídlo nebo to, kdo má pravdu,“ doporučuje Helena Strejčková. S většími dětmi můžeme situaci zkusit trochu odlehčit : „Někdy pomáhá s humorem pojmenovat, že to vypadá, že chce říct protiklad toho, co my nabízíme. S vtipkováním se však musí opatrně, aby ho dítě nevnímalo jako útok. Pokud se však takový komentář podaří a bude dítětem přijat, může napětí zmírnit.“
Jsou ale situace, kdy je třeba vykonat něco neodkladně, a nelze vyhovět rozmaru dítěte, ani není čas na dlouhé přesvědčování. „V momentech, kdy se nedá čekat, až se dítě rozhodne samo, je potřeba si uvědomit, že často tlak vytváří protitlak. V situaci, kdy začneme jednat silou, pravděpodobně ucítíme protitlak. Dítě svoji kontrolu a potřebu situaci ovládnout zvýší,“ říká Helena Strejčková a pokračuje : „Je na našem velkém zvažování a hledání rovnováhy mezi možností vyhovět dítěti a dát mu čas a potřebami ostatních dětí a lidí v rodině.“ Záleží tedy na mnoha okolnostech, nelze tedy uplatnit nějaké paušální řešení. Možná se nám podaří vypozorovat, co na našeho malého „protestanta“ platí. Špatná zpráva je, že i metoda, která funguje, po čase může přestat fungovat, protože dítě ve vývoji pokročilo a my budeme muset vymyslet nový postup. Dobrá zpráva naopak je, že se může vztah s pěstouny natolik vylepšit, že opoziční chování postupně vymizí.
Disociace a jak na ni
Nejznámějším typem disociace je amnézie různých úrovní. Člověk prostě zapomene událost nebo celé období života, které je pro něj traumatizující. Někdo může mít stavy potlačení bolesti, v podstatě anestezii, někdo se odtrhne od svých emocí, může nastat i ztráta vědomí a pocit, že opouštím svoje tělo. Extrémním stavem je disociační porucha identity.
„Traumatická disociace patří k méně nápadným, ale klinicky velmi významným projevům psychického přetížení u dětí se zkušeností týrání či zneužívání,“ vysvětluje Leona Hozová. „Disociace může působit nenápadně, kdy dítě jen jakoby vypne, ztratí kontakt, přestane reagovat. Ve skutečnosti jde však o hluboký obranný mechanismus nervového systému, který se u dítěte může projevovat různými způsoby, např. nepřítomným pohledem, pomalými reakcemi, zmateností, náhlým tichem, ztrátou paměti na část situace, monotónní řečí nebo dojmem, že dítě tady není. Někdy disociace působí jako zasněnost, jindy jako vzdor či ignorování,“ popisuje pozorovatelné projevy psycholožka. Je důležité mít na paměti, že nejde o vědomé rozhodnutí dítěte, ale o automatickou reakci těla. Dlouhodobě pomáhá především předcházet přetížení.
„V akutním okamžiku projevu disociace není na místě dítě přesvědčovat nebo napomínat, ale pomoci mu znovu navázat kontakt s přítomností. Osvědčuje se jemné a respektující uzemnění. Pomáhá, když pěstoun oslovuje dítě jménem, navazuje oční kontakt, mluví klidným hlasem, nabízí dotek, pokud ho dítě toleruje, případně zapojuje smysly, např. dá dítěti napít vody, sevřít v ruce předmět, dupnout nohama o zem, nadechnout se studeného vzduchu, pojmenovat věci kolem sebe. Smyslem je vrátit dítě do těla a do tady a teď, nikoli ho zahlcovat otázkami typu : proč mě neposloucháš,“ doporučuje Leona Hozová.
Takové stavy měla často i holčička pěstounky Anny od doby, kdy si ji jako dvouletou přivezli a než vymizely, uplynuly téměř dva roky. „Ve chvíli, kdy naše malá najednou hleděla do prázdna, měla ten takzvaný skelný pohled, nereagovala na nic, se mi osvědčilo vzít ji za ručičku a prostě počkat, až to přejde. Naštěstí se to nikdy nestalo v situaci, kdy by počkat nešlo,“ vysvětluje Anna.
„Traumatizované děti mají nižší práh stresové tolerance, a proto je důležité pracovat s předvídatelností dne, strukturovaným režimem, dostatkem přestávek, pohybem a pravidelnou regulací emocí. Čím méně je nervový systém zahlcen, tím menší je potřeba vypínat,“ dodává ještě Leona Hozová. Pokud se stavy odpojení objevují často a dítě si třeba nepamatuje část dne nebo v takové situaci dochází k rizikovému chování, je na místě odborná pomoc. Na rodičích/pěstounech je, aby zůstali klidnými, předvídatelnými, bezpečnými dospělými.
Méně napravovat a být více přítomen
Děti se zkušeností týrání a zneužívání se neuzdravují primárně prostřednictvím metod a technik, ale prostřednictvím vztahu. „Pěstoun není terapeut ani specialista na trauma. Nemá být tím, kdo s dítětem zpracovává hluboké traumatické obsahy, ale tím, kdo vytváří bezpečné prostředí pro život a vývoj,“ říká psycholožka Leona Hozová a nezapomíná ani na dospělé : „Stejně podstatné je, aby si pěstouni našli čas na sebe. Soužití a péče o traumatizované dítě je emočně vyčerpávající a bez podpory může vést k přetížení či vyhoření. Supervize, sdílení, vzdělávání a možnost požádat o pomoc, nejsou známkou selhání, ale profesionální zodpovědnosti. Stabilní dospělý je totiž pro dítě tou nejúčinnější „terapií“.“
Zdroje :
Babette Rotschild : Tělo nezapomíná. Maitrea, Praha 2015.
Karyn B. Purvis, David R. Cross, Wendy Lyons Sunshine : Dítě v nové rodině. Grada Publisning, Praha 2013.
Janina Fisher : Překonávání traumatu. Portál, Praha 2023
