Děti, které přicházejí do pěstounské péče z ústavního prostředí nebo z obtížných rodinných podmínek, si s sebou nesou zkušenosti, které zásadně ovlivňují, jak rozumí slovům i chování dospělých. To, co my myslíme jako podporu, radu nebo pomoc, může dítě vnímat jako kritiku, nedůvěru nebo tlak. Zachová se pak z našeho pohledu nedobře, ne proto, že by nechtělo spolupracovat, ale proto, že jeho vnitřní nastavení vznikalo v jiných podmínkách, bez dostatečného pocitu bezpečí a přijetí.
Následující text naší plzeňské psycholožky Heleny Strejčkové předkládá několik běžných situací, ve kterých jednáme v dobré víře, ale dítě je může prožívat úplně jinak než my. Chápejme tyto řádky, jako pozvání k citlivějšímu pohledu na komunikaci – takovému, který pomáhá budovat důvěru, vztah a pocit bezpečí, což jsou pro děti v pěstounské péči klíčové základy pro další rozvoj.
5 reakcí v dobré víře, ale dítě je může vnímat jinak :
Věřím, že většina lidí se stará o své děti, jak nejlépe dovede. Ano, i ti, co to neumí, to často nedělají schválně, jen sami nezažili ukázkovou péči. A když se staráme, používáme to, co jsme sami zažili. To totiž důvěrně známe. Následující postřehy tedy nejsou kritikou, jen možností k uvažování.
Dítě nám vypráví, co se stalo, co udělalo, ukazuje nám obrázek či jiný výtvor. A my mu začneme dávat doporučení, jak danou věc vylepšit, co udělat jinak. Děláme to v dobré víře, že se může zlepšit. Většina dětí to však vnímá tak, že se jim daná věc nepodařila a měli by ji měnit. Možná nám dítě „jenom“ chtělo ukázat, říct, co se přihodilo, a našim úkolem je u toho být. Není třeba hledat vylepšení…
Podobné je to s dáváním rad a hledáním řešení. Dítě nám vypráví o pro něj náročné situaci a my rychle hledáme řešení, radíme mu, co má dělat… Možná to ale nepotřebuje, chtělo jen sdílet konkrétní moment, o radu by žádalo jinak. Můžeme vyjádřit vděčnost, že s námi dítě o situaci hovoří a můžeme se ho ptát, jak moc si přeje, abychom zasahovali, hledali řešení. Případně jak moc se máme v řešení angažovat. Děti totiž leccos zvládnou vyřešit samy.
Někteří lidé mají pocit, že, pokud dětem ukáží, kam až jejich jednání může zajít, tak ony přestanou určité věci dělat nebo naopak vhodné chování začnou používat. Většinou v nich ale takový přístup ze strany nás, dospělých jen vzbudí nepříjemné pocity, pocity hanby, což nevede ke změně chování ani postoje. Příkladem je : když se nebudeš učit, tak budeš mít špatné známky a skončíš např. v továrně, budeš dělat kopáče… a podobná sdělení, které danému dospělému přijdou dostatečně odstrašující. Většina dětí však vnímá nedůvěru dospělého v sebe sama a ve svou budoucnost. Protože jsou děti v NRP často nejisté, jen to nasedne na nejistotu, kterou zažívají…
Nedovolíme dětem nevědět. 😊 Zeptáme se na otázku, dítě odpoví, že neví… My se snažíme rozvíjet jeho vyjadřování, myslíme, že nechce odpovědět, tak tlačíme na nějakou odpověď. Někdy ale doopravdy nevíme, a tak to přece máme i my dospělí.
5 věcí, které mohou komunikaci s dítětem ulehčit :
Snažit se podívat na situaci z pohledu dítěte, pochopit jeho motivy. Často uvidíme něco velmi lidského, logického, pro co budeme mít pochopení, a to i u situací náročných.
Jednat s dětmi se stejným respektem, jako bychom jednali s dospělými přáteli. Respekt neznamená se vším souhlasit. Dospělých přátel se doptáváme, zajímáme se, proč si danou věc myslí, proč něco pro nás nelogického dělají. Pokud něco vnímají jinak než my, tak jim většinou nesdělujeme, že se jedná o nesmysl (velmi slušně řečeno). Přesto vyjadřujeme nesouhlas, snažíme se vysvětlovat svůj pohled na věc, hledat společné řešení…
Pojmenovávejme emoce, které dítě prožívá. Je to jedna z věcí, které dětem pomohou se ve svých emocích vyznat, a tím s nimi později i zacházet.
Jsme lidé chybující a nedělá to z nás špatné bytosti. To samé rozhodně platí o dětech. Fakt, že se dítěti něco nepodařilo nebo je dokonce v průšvihu, neznamená, že směřuje ke špatné budoucnosti. Udělalo chybu, potřebuje nás při řešení, a to, pokud možno v klidu, s důvěrou, že je dobré a v budoucnu si s podobnou situací správně poradí, naučí se ji řešit. My ho v tomto můžeme doprovázet.
Obvykle je to běh na dlouhou trať. Situace se opakují, zlepšení v nedohlednu a naše trpělivost se vyčerpává. Zvlášť to platí o pubertě. Nejeden pěstoun má pocit, že jeho letité úsilí vložené do přijatého dítěte „vyletělo komínem“, že své láskyplné emoce vyplýtval zcela zbytečně, protože mladík nebo slečna se chovají jako neřízená střela. Vzpomeňme si ale na svůj chaos v hlavě v tomto bláznivém životním období (a to jsme vyrůstali ve vlastní, pravděpodobně přívětivé rodině). A jsme u mnohokrát opakovaného doporučení : sytit vlastní potřeby, abychom vydrželi, sdílet s ostatními pěstouny své zážitky s dětmi, abychom viděli, že v tom nejsme sami.
Když adolescent přijde do pracovního procesu, ledacos se opakuje. Disciplína nebývá silnou stránkou našich dětí a schopnost uznávat autority také ne. Ať se snažíme, jak chceme, některé zkušenosti jsou nepřenosné a mladý člověk je musí získat vlastními pokusy a omyly. Potřebuje k tomu zázemí, i když si to sám třeba nemyslí a dělá opravdu velké kotrmelce. Většinu to přejde, ačkoliv to může i pár let trvat.
Vzpomínám si na jednu přijatou holčičku : na prvním stupni milé dítě s copánky a brejličkami, hrála na klavír, nosila jedničky. Pak přišla puberta a vypadalo to, že do ní vstoupil zlý duch : nálady lítaly, konflikty na denním pořádku, na hlavě zelený kohout, nadváha hraničící s obezitou, po dobrém prospěchu a koníčcích ani památky. Co ale zůstalo, byli pěstouni, kteří to nevzdali, vydrželi a zůstali pevným zázemím, i když je od sebe odháněla. Bylo to ukrutné období, ale nakonec všichni obstáli. Dnes má Petra vysokou školu, práci a slušného partnera. “Zázraky”, o které opravdu usilujeme, se dějí.
Držím Vám i Vašim dětem palce
