Blog

Nová psycholožka v brněnské poradně

06. srpna 2026 Lenka Pospíšilová 7 minut čtení
Nová psycholožka v brněnské poradně

Od červ­na má brněn­ská pobočka dvě nové psy­cho­lož­ky, kte­ré jsou pěs­tou­nům a jejich dětem k dis­po­zi­ci. Mgr. et Mgr. Karin Wol­fo­vá má z růz­ných zaří­ze­ní i insti­tu­cí hoj­nost zku­še­nos­tí s dět­mi, jejichž život se neo­de­hrá­vá zrov­na v jas­ných bar­vách. Pro­střed­nic­tvím klí­čo­vých pra­cov­nic se s ní může­te setkat vždy ve čtvr­tek v pro­sto­rách SPR na Anen­ské v Brně. Abys­te zís­ka­li ale­spoň ori­en­tač­ní před­sta­vu, ke komu bys­te moh­li v pří­pa­dě potře­by zajít, je tu malé představení.

Co jste vystudovala a co všechno máte jako psycholožka za sebou ?

Na Filo­zo­fic­ké fakul­tě KU jsem stu­do­va­la dva obo­ry najed­nou, a to bylo uči­tel­ství psy­cho­lo­gie pro střed­ní ško­ly a jed­no­o­bo­ro­vá psy­cho­lo­gie. Po ško­le jsem šla na mateř­skou a pak jsem pra­co­va­la čás­teč­ně ve zdra­vot­nic­kém zaří­ze­ní a v SPC – Proin­te­po, spe­ci­ál­ní ško­le v Hrad­ci Krá­lo­vé, odkud pochá­zím. Děla­la jsem dia­gnos­ti­ku dětí s posti­že­ním, posky­to­va­la jim tera­pii, záro­veň jsem psa­la indi­vi­du­ál­ní plá­ny pro žáky ško­ly a kon­zul­to­va­la je s rodi­či. Pak jsem ješ­tě pra­co­va­la v ambu­lan­ci stře­dis­ka výchov­né péče, kte­ré pat­ři­lo pod dia­gnos­tic­ký ústav, kde byly děti s výchov­ný­mi pro­blémy. Také jsem na něko­li­ka ško­lách děla­la škol­ní psy­cho­lož­ku. V urči­tém obdo­bí jsem se zamě­ři­la na indi­vi­du­ál­ní pora­den­ství a lek­tor­skou čin­nost. Posled­ních něko­lik let víc smě­řu­ji ke zdra­vot­nic­tví, tak­že jsem se zača­la při­pra­vo­vat na ates­ta­ci z kli­nic­ké psy­cho­lo­gie a psy­cho­te­ra­pie. Nově mám ukon­če­ný pěti­le­tý kom­plex­ní výcvik psy­cho­te­ra­pie zamě­ře­né na řeše­ní, SFBT (Solu­ti­on-Focused Brief Therapy).

Proč jste se rozhodla působit ve Sdružení pěstounských rodin ? 

Na pod­zim 2025 jsem vstou­pi­la do výcvi­ku dya­dic­ké vývo­jo­vé psy­cho­te­ra­pie, a to mě při­ved­lo do oblas­ti při­ja­tých dětí, pro­to­že mi to při­pa­dá jako úžas­ná mož­nost pomo­ci dětem i pěs­tou­nům. Aby vědě­li, jak s těmi dět­mi pra­co­vat, aby neby­li zasko­če­ni, když začnou být nezvla­da­tel­né nebo se více pro­je­ví potí­že, kte­ré dřív neby­ly tak výraz­né. Také spous­ta kole­gyň v tom výcvi­ku jsou samy pěs­toun­ky nebo jsou z orga­ni­za­cí věnu­jí­cích se náhrad­ní rodin­né péči. Je to pes­t­rá sku­pi­na a navzá­jem se obo­ha­cu­je­me. Chtě­la jsem se do této oblas­ti dostat a plá­no­va­la jsem Sdru­že­ní oslo­vit, tak­že jsem byla nad­še­ná, když jsem vidě­la inze­rát, že SPR hle­dá psycholožku.

Už jste ve své praxi byla v kontaktu s přijatými dětmi ? Třeba ve středisku výchovné péče ?

Tam jich až tolik neby­lo, ale pěs­toun­ství mě při­ta­ho­va­lo už dáv­no. Mám jed­nu dce­ru, kte­ré už teď bude dva­cet let, a jeden čas jsem uva­žo­va­la o tom, jest­li si nevzít dítě do pěs­toun­ské péče. Vědě­la jsem, že dce­ři už sou­ro­zen­ce nedám a nechtě­la jsem, aby byla jedi­ná­ček. Měla jsem naiv­ní před­sta­vu, že dce­ři to pomů­že, záro­veň udě­lám dob­rý sku­tek vůči tomu dítě­ti. Ale v tu dobu mě od toho v Hrad­ci Krá­lo­vé odra­di­li. Vidě­li, jak je dce­ra křeh­ká a cit­li­vá. Teh­dy jí bylo tak šest roků. Varo­va­li mě, abych ji nepři­ved­la do situ­a­ce, kdy by jí tře­ba ty při­ja­té děti ubli­žo­va­ly. Cho­di­la jsem také na něja­ká setká­ní s pěs­tou­ny, a ta mě vrá­ti­la do reality.

S jakými dětmi a jakými potížemi jste se už v SPR setkala ?

Jsem tu krát­ce, od kon­ce květ­na. Pře­kva­pi­vě více to byly pěs­toun­ské děti ope­čo­vá­va­né pří­buz­ný­mi. Neče­ka­la jsem, že jich bude tolik, mys­le­la jsem, že budu mít na sta­ros­ti spíš děti, kte­ré byly při­ja­té zpro­střed­ko­va­ně. I se zpro­střed­ko­va­ný­mi pěs­tou­ny mám samo­zřej­mě zku­še­nost a při­jde mi, že čas­to je s nimi snad­něj­ší spo­lu­prá­ce. Jsou více ote­vře­ni pod­po­ře a pomo­ci, při­pa­da­jí mi moti­vo­va­něj­ší se vzdě­lá­vat. Pří­bu­zen­ští pěs­touni do té situ­a­ce asi čas­to spad­nou rov­ný­ma noha­ma a mož­ná jsou víc zasko­če­ni. Roz­ho­du­jí se k při­je­tí dítě­te do péče prav­dě­po­dob­ně tro­chu pod tla­kem a záro­veň dou­fa­jí, že péči a výcho­vu zvlád­nou, pro­to­že je to pře­ce „jejich krev“. Osob­ně mám pocit, že je pře­ce dob­ré, mít něja­kou opo­ru, mít se s kým pora­dit, když nebě­ží všech­no jako na drátkách.

Nej­čas­tě­ji řeší­me výchov­né pro­blémy, potí­že se spo­lu­žá­ky až šika­nu, sebe­po­ško­zo­vá­ní. Tak­že tako­vá kla­si­ka. Nejmlad­ší dítě, kte­ré jsem tu měla, bylo deví­ti­le­té, pak tři­náct, pat­náct, šest­náct… i star­ší děti.

Typic­ký pro­jev pro­ži­té­ho trau­ma­tu a zane­dbá­vá­ní je niž­ší inte­lekt, než by moh­ly ty děti mít, kdy­by… Mozek se v trau­ma­ti­zu­jí­cím a nepod­nět­ném pro­stře­dí začne vyví­jet tro­chu jinak a dítě pak nere­a­gu­je tak, jak by odpo­ví­da­lo věku. Obvykle se při­da­jí růz­né poru­chy uče­ní, pozor­nos­ti apod.

Setkala jste se už s tím, že děti s ranným traumatem v některých oblastech jednají jako starší, než je skutečný věk a v jiných, typicky v sociálních schopnostech, jsou naopak méně vyspělé, než by měly být ?

Přes­ně tak. Nevě­dí, jak nava­zo­vat vzta­hy, udr­žo­vat je a ukon­čo­vat, což jsou tako­vé tři základ­ní kva­li­ty, kte­ré ke vzta­hům při­ro­ze­ně pat­ří. Poru­cha vzta­ho­vé vaz­by se pro­je­vu­je u mno­ha z nich. Nevě­dí, jak na to, nezvyk­lý­mi způ­so­by pro­je­vu­jí svo­ji náklon­nost, nechá­pou někte­rá pra­vi­dla… Vní­mám vět­ší potře­bu inti­mi­tu a sexu­a­li­tu pro­zkou­má­vat. Někdy nedo­ká­ží respek­to­vat hra­ni­ce. Vliv původ­ní rodi­ny nebyl zrov­na zdra­vý, tak­že se dosta­ly dřív k infor­ma­cím, kte­ré ješ­tě pro ně neby­ly vhod­né nebo urči­tě ne v té for­mě, ve kte­ré k nim při­šly. Nema­jí dosta­teč­nou schop­nost odhad­nout někte­ré situ­a­ce, a tím se stá­va­jí obě­tí zneužití.

Jak probíhá vaše první setkání s dítětem a jeho rodinou ? 

Úpl­ně prvot­ně se setká­vám s infor­ma­ce­mi, kte­ré mi pře­dá klí­čo­vá pra­cov­ni­ce a čas­to o tom pří­pa­du dis­ku­tu­je­me, než s rodi­nou při­jdu do kon­tak­tu. Pak tepr­ve domlu­ví­me setká­ní. Když rodi­na při­je­de, nejdří­ve poho­vo­řím s pěs­toun­kou nebo pěs­tou­ny, pokud při­jdou oba dva. Oni mi sdě­lu­jí, jaké mají s dítě­tem tra­ble, co by potře­bo­va­li řešit. Někdy mi vyprá­ví celou his­to­rii nebo ale­spoň to, co je aktu­ál­ní. Pak si tepr­ve vez­mu do péče dítě a pra­cu­ju s ním vše­mi mož­ný­mi způ­so­by, ať už je to ver­bál­ní tech­ni­ka, never­bál­ní, něja­ké kres­le­ní, tera­pe­u­tic­ké kar­ty, maňás­ci… Hle­dám něja­kou ces­tu, kte­rá dítě roz­mlu­ví, abychom navá­za­li vztah důvě­ry a bez­pe­čí, abychom moh­li něja­kým způ­so­bem ošet­řit to, s čím při­chá­zí. Čas­to se mi ale stá­vá, že děti vlast­ně nevě­dí, co by moh­ly chtít nebo zleh­ču­jí svo­je potí­že, tvr­dí, že neví, nechtě­jí… Zatím mám s pěs­toun­ský­mi rodi­na­mi tu zku­še­nost, že čas­tě­ji při­chá­zí dospě­lí, kte­ří mají potí­že s dítě­tem, zatím­co ono to nevní­má jako pro­blém. Také se stá­vá, že se hod­ně sty­dí a tím pádem je sta­že­né. Je tře­ba dát mu pro­stor, aby zís­ka­lo pocit důvě­ry a bez­pe­čí i se mnou a chtě­lo o těch pro­ble­ma­tic­kých věcech hovořit.

Co byste řekla dítěti, které se bojí s vámi setkat ?

Vět­ši­nou, když se něče­ho bojí­me, důvo­dem je, že to nezná­me. Je vždyc­ky fajn se tro­chu otu­žit, vyzkou­šet to. Tře­ba s bez­peč­nou kot­vou v pěs­tou­nech vyjít z kom­for­tu do nekom­for­tu. Je samo­zřej­mě mož­né domlu­vit setká­ní a při­jít s oso­bou, kte­rá je zdro­jem bezpečí.

Co když dítě nemá důvěru v pěstouny a cítí se v tom samo ?

Sna­ži­la bych se jako jin­dy navá­zat s dítě­tem přá­tel­ský roz­ho­vor. Sou­stře­dit se na to, co je pro dítě zná­mé, co ho baví, co pro­ži­lo a navá­zat něja­ký ten „small talk“. Zkrát­ka vytvo­řit tako­vou atmo­sfé­ru, aby mělo pocit : tady mi budou naslou­chat. Zatím jsem v SPR tak neko­mu­ni­ka­tiv­ní dítě neza­ži­la, tak­že nemůžu říct, jak jsem se v tako­vé situ­a­ci zachovala.

Každý člověk je jiný, nicméně jak dlouho může trvat, než s dítětem v terapii navážete vztah a začne se opravovat, léčit ta problematická záležitost ?

Je to vel­mi indi­vi­du­ál­ní, pod­le toho, s čím při­chá­zí. Může to být jed­no­rá­zo­vá kon­zul­ta­ce, abychom si jenom ově­ři­li něco, co už je pře­dem dohod­nu­té s tře­ba s OSPO­Dem nebo dal­ší­mi orgá­ny, a pěs­touni se jenom chtě­jí utvr­dit v tom, že je to nej­ví­ce v sou­la­du s dítě­tem. Ale to je výji­meč­né, spíš nava­zu­je­me dlou­ho­do­běj­ší spo­lu­prá­ci. Mně to také dává vět­ší smy­sl. Nejsem ráda, když by mi chtě­li to dítě uká­zat jenom jed­nou. Potře­bu­ji mini­mál­ně ta dvě setká­ní i v pří­pa­dě toho sym­bo­lic­ké­ho „razít­ka“, že něco je nasta­ve­né správně.

Pokud při­jdou s potí­že­mi, napří­klad s ten­den­cí k sebe­po­ško­zo­vá­ní, tak to je nao­pak na vel­mi „dlou­hé lok­te“. Spíš je to pak o tom, jak čas­to a dlou­ho jsou pěs­touni schop­ni sem s dítě­tem cho­dit, pro­to­že ne všich­ni jsou z Brna. Tam je pak na mís­tě setká­ní jed­nou za čtr­náct dní, za tři týd­ny, což je úpl­ně nej­zaz­ší frek­ven­ce, aby mělo smy­sl se s tím dítě­tem potká­vat. A je tře­ba počí­tat s tím, že to bude na měsíce…

Možná i na rok.

Mož­ná i na rok. To se zatím neod­va­žu­ju říct, pro­to­že tu nejsem dlou­ho a nemám dost dlou­hou zku­še­nost s tím, jak tyto děti fun­gu­jí a jaká je spo­lu­prá­ce s těmi, kdo se o ně sta­ra­jí. Mám tu ten­den­ci, aby na začát­ku byla frek­ven­ce vyš­ší, než navá­že­me vztah, než se začne něco měnit… a poz­dě­ji to tře­ba může­me roz­vol­nit. Tako­vé­to kon­trak­ty tady teď uza­ví­rám. Zatím mám tu kapa­ci­tu, aby sem v ty čtvrt­ky, kdy tu bývám, moh­li při­jít ti, kte­ří to potřebují.

Co byste mohla ze své praxe, absolvovaných výcviků pěstounům nabídnout ?

Ráda pra­cu­ji arte­te­ra­pe­u­tic­ky. Není to jen o tom, abych si s nimi poví­da­la, ale mohou něco tvo­řit, tře­ba pak i doma.

Šla jsem sem s tako­vou fan­ta­zií, že bude mož­né časem pra­co­vat s dya­dic­kou vývo­jo­vou tera­pií. Ale je jas­né, že pěs­tou­ny, kte­ří by se tou­to ces­tou chtě­li vydat, je tře­ba napřed sezná­mit s tera­pe­u­tic­kým rodi­čov­stvím, což zna­me­ná pří­sluš­né vzdě­lá­vá­ní. Sama mám v plá­nu ško­le­ní na lek­to­ra tera­pe­u­tic­ké­ho rodi­čov­ství, abych moh­la pěs­tou­nům tou­to ces­tou pomá­hat. (Někte­ré klí­čo­vé pra­cov­ni­ce se také chys­ta­jí na tako­vý kurz.) Pěs­touni pak budou vědět, jak můžou ješ­tě dál se svý­mi dět­mi pra­co­vat. Když se na toto zamě­ří­me, odpad­ne čas­to i potře­ba v tera­pii pokra­čo­vat, pro­to­že se jinak nasta­ví vztah a způ­sob fun­go­vá­ní v rodi­ně, násled­ně pře­sta­ne dochá­zet k extré­mům, kte­ré se pak musí řešit v tera­pii. A to je znač­ka ide­ál. Ale je to běh na dlou­hou trať.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy by dyadická vývojová psychoterapie mohla pomoci ?

Typic­ky v situ­a­ci, kdy dítě tes­tu­je pěs­tou­ny, kolik vydr­ží jeho špat­né­ho cho­vá­ní, jest­li ho tedy oprav­du chtě­jí. Může to trvat tak dlou­ho, že pěs­touni už to s dítě­tem troš­ku vzdá­va­jí, což ono vycí­tí. Dítě i pěs­toun si pak jede kaž­dý tu svo­ji lin­ku obav, poci­tu selhá­ní, a to je oka­mžik pro prá­ci na dya­dic­kém vzta­hu. Dya­dic­ká vývo­jo­vá psy­cho­te­ra­pie věnu­je nejdřív péči pěs­tou­nům. Ve stan­dard­ní rodin­né tera­pii se dává pro­stor obě­ma stra­nám a tera­peut se sna­ží při­vést je k tomu, aby spo­lu zno­vu doká­za­li komu­ni­ko­vat o něčem, co by je k sobě při­blí­ži­lo, aby zase zača­li spo­leč­ně fun­go­vat. V dya­dic­ké tera­pii je to jinak, tam se napřed a poměr­ně dlou­ho pra­cu­je s pěs­tou­ny, kdy jsou nejdřív pro­ško­le­ni v tera­pe­u­tic­kém rodi­čov­ství, aby vědě­li, proč vlast­ně to dítě rea­gu­je tak, jak rea­gu­je. Aby tomu poro­zu­mě­li, aby si uvě­do­mi­li, co to i v nich samot­ných otví­rá. Pro­to­že kdo měl doko­na­lé dět­ství, že. Chá­pu, že stře­to­vé situ­a­ce s při­ja­tým dítě­tem mohou ote­ví­rat sta­ré rány. Tak­že nejdřív pra­cu­ji inten­ziv­ně s pěs­tou­ny, abychom vytvo­ři­li vel­mi sil­nou pod­půr­nou vazbu. Aby potom rodič, když už pra­cu­je­me ve tro­ji­ci nebo čtve­ři­ci i s dítě­tem, tam mohl být jako „cote­ra­peut“, tedy spo­lu­pra­cu­jí­cí a dítě pod­po­ru­jí­cí tera­peut. Má důle­ži­tou funk­ci, kom­pe­ten­ci být opo­rou dítě­ti a už ví, jak na dítě rea­go­vat, když něco říká. Zahr­nu­je to kon­krét­ní způ­sob komu­ni­ka­ce pro rodi­če, aby vědě­li, jak na to mají jít jinak. Ale záro­veň je tře­ba říci, že postu­py dya­dic­ké vývo­jo­vé psy­cho­te­ra­pie nejsou o tom, že jsme se s pěs­tou­nem spik­li pro­to dítě­ti, ale přes­ně obráceně.

Ovšem dítě to takto může vnímat. Třeba na základě svých předešlých špatných zkušeností.

Když je pěs­toun dob­ře pro­ško­le­ný, ví, jak rea­go­vat a také jak nere­a­go­vat na to, co dítě říká a dělá. Ono pak pří­mo zaži­je tu změ­nu : tady je někdo, kdo mně empa­tic­ky poslou­chá, dává mi pocit bez­pe­čí. A je u toho i pěs­toun. Já nestra­ním ani jed­no­mu, důle­ži­tý je celý rodin­ný systém.

Je to tedy šance pro problematické vztahy se svěřeným dítětem ?

Je to dob­ře pro­pra­co­va­né a vel­mi krás­ně to může fun­go­vat, pro­to­že tak deeska­lu­jí ta vyostře­ná téma­ta a situ­a­ce. Když pěs­touni sto­jí o dítě, sto­jí o to, aby vzá­jem­ný vztah byl hez­ký, nemys­lí si, že je to celé defi­ni­tiv­ně a nena­pra­vi­tel­ně špat­ně, pak jsou moti­vo­va­ní to zlep­šit, a to dává vel­kou naději.

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu