Blog

5 věcí pro a 5 proti

27. března 2026 Lenka Pospíšilová 8 minut čtení
5 věcí pro a 5 proti

Děti, kte­ré při­chá­ze­jí do pěs­toun­ské péče z ústav­ní­ho pro­stře­dí nebo z obtíž­ných rodin­ných pod­mí­nek, si s sebou nesou zku­še­nos­ti, kte­ré zásad­ně ovliv­ňu­jí, jak rozu­mí slo­vům i cho­vá­ní dospě­lých. To, co my mys­lí­me jako pod­po­ru, radu nebo pomoc, může dítě vní­mat jako kri­ti­ku, nedů­vě­ru nebo tlak. Zacho­vá se pak z naše­ho pohle­du nedob­ře, ne pro­to, že by nechtě­lo spo­lu­pra­co­vat, ale pro­to, že jeho vnitř­ní nasta­ve­ní vzni­ka­lo v jiných pod­mín­kách, bez dosta­teč­né­ho poci­tu bez­pe­čí a přijetí.

Násle­du­jí­cí text naší plzeň­ské psy­cho­lož­ky Hele­ny Strejč­ko­vé před­klá­dá něko­lik běž­ných situ­a­cí, ve kte­rých jed­ná­me v dob­ré víře, ale dítě je může pro­ží­vat úpl­ně jinak než my. Chá­pej­me tyto řád­ky, jako pozvá­ní k cit­li­věj­ší­mu pohle­du na komu­ni­ka­ci – tako­vé­mu, kte­rý pomá­há budo­vat důvě­ru, vztah a pocit bez­pe­čí, což jsou pro děti v pěs­toun­ské péči klí­čo­vé zákla­dy pro dal­ší rozvoj.

5 reakcí v dobré víře, ale dítě je může vnímat jinak :

Věřím, že vět­ši­na lidí se sta­rá o své děti, jak nej­lé­pe dove­de. Ano, i ti, co to neu­mí, to čas­to nedě­la­jí schvál­ně, jen sami neza­ži­li ukáz­ko­vou péči. A když se sta­rá­me, pou­ží­vá­me to, co jsme sami zaži­li. To totiž důvěr­ně zná­me. Násle­du­jí­cí postře­hy tedy nejsou kri­ti­kou, jen mož­nos­tí k uvažování.

Dítě nám vyprá­ví, co se sta­lo, co udě­la­lo, uka­zu­je nám obrá­zek či jiný výtvor. A my mu začne­me dávat dopo­ru­če­ní, jak danou věc vylep­šit, co udě­lat jinak. Dělá­me to v dob­ré víře, že se může zlep­šit. Vět­ši­na dětí to však vní­má tak, že se jim daná věc nepo­da­ři­la a měli by ji měnit. Mož­ná nám dítě „jenom“ chtě­lo uká­zat, říct, co se při­ho­di­lo, a našim úko­lem je u toho být. Není tře­ba hle­dat vylep­še­ní

Podob­né je to s dává­ním rad a hle­dá­ním řeše­ní. Dítě nám vyprá­ví o pro něj nároč­né situ­a­ci a my rych­le hle­dá­me řeše­ní, radí­me mu, co má dělat… Mož­ná to ale nepo­tře­bu­je, chtě­lo jen sdí­let kon­krét­ní moment, o radu by žáda­lo jinak. Může­me vyjá­d­řit vděč­nost, že s námi dítě o situ­a­ci hovo­ří a může­me se ho ptát, jak moc si pře­je, abychom zasa­ho­va­li, hle­da­li řeše­ní. Pří­pad­ně jak moc se máme v řeše­ní anga­žo­vat. Děti totiž lec­cos zvlád­nou vyře­šit samy. 

Někte­ří lidé mají pocit, že, pokud dětem uká­ží, kam až jejich jed­ná­ní může zajít, tak ony pře­sta­nou urči­té věci dělat nebo nao­pak vhod­né cho­vá­ní začnou pou­ží­vat. Vět­ši­nou v nich ale tako­vý pří­stup ze stra­ny nás, dospě­lých jen vzbu­dí nepří­jem­né poci­ty, poci­ty han­by, což neve­de ke změ­ně cho­vá­ní ani posto­je. Pří­kla­dem je : když se nebu­deš učit, tak budeš mít špat­né znám­ky a skon­číš např. v továr­ně, budeš dělat kopá­če… a podob­ná sdě­le­ní, kte­ré dané­mu dospě­lé­mu při­jdou dosta­teč­ně odstra­šu­jí­cí. Vět­ši­na dětí však vní­má nedů­vě­ru dospě­lé­ho v sebe sama a ve svou budouc­nost. Pro­to­že jsou děti v NRP čas­to nejis­té, jen to nased­ne na nejis­to­tu, kte­rou zažívají…

Nedo­vo­lí­me dětem nevě­dět. 😊 Zeptá­me se na otáz­ku, dítě odpo­ví, že neví… My se sna­ží­me roz­ví­jet jeho vyja­d­řo­vá­ní, mys­lí­me, že nechce odpo­vě­dět, tak tla­čí­me na něja­kou odpo­věď. Někdy ale doo­prav­dy neví­me, a tak to pře­ce máme i my dospělí.

5 věcí, které mohou komunikaci s dítětem ulehčit :

Sna­žit se podí­vat na situ­a­ci z pohle­du dítě­te, pocho­pit jeho moti­vy. Čas­to uvi­dí­me něco vel­mi lid­ské­ho, logic­ké­ho, pro co bude­me mít pocho­pe­ní, a to i u situ­a­cí náročných.

Jed­nat s dět­mi se stej­ným respek­tem, jako bychom jed­na­li s dospě­lý­mi přá­te­li. Respekt nezna­me­ná se vším sou­hla­sit. Dospě­lých přá­tel se doptá­vá­me, zají­má­me se, proč si danou věc mys­lí, proč něco pro nás nelo­gic­ké­ho děla­jí. Pokud něco vní­ma­jí jinak než my, tak jim vět­ši­nou nesdě­lu­je­me, že se jed­ná o nesmy­sl (vel­mi sluš­ně řeče­no). Přes­to vyja­dřu­je­me nesou­hlas, sna­ží­me se vysvět­lo­vat svůj pohled na věc, hle­dat spo­leč­né řešení…

Pojme­no­vá­vej­me emo­ce, kte­ré dítě pro­ží­vá. Je to jed­na z věcí, kte­ré dětem pomo­hou se ve svých emo­cích vyznat, a tím s nimi poz­dě­ji i zacházet. 

Jsme lidé chy­bu­jí­cí a nedě­lá to z nás špat­né bytos­ti. To samé roz­hod­ně pla­tí o dětech. Fakt, že se dítě­ti něco nepo­da­ři­lo nebo je dokon­ce v prů­švi­hu, nezna­me­ná, že smě­řu­je ke špat­né budouc­nos­ti. Udě­la­lo chy­bu, potře­bu­je nás při řeše­ní, a to, pokud mož­no v kli­du, s důvě­rou, že je dob­ré a v budouc­nu si s podob­nou situ­a­cí správ­ně pora­dí, nau­čí se ji řešit. My ho v tom­to může­me doprovázet. 


Obvykle je to běh na dlou­hou trať. Situ­a­ce se opa­ku­jí, zlep­še­ní v nedo­hled­nu a naše trpě­li­vost se vyčer­pá­vá. Zvlášť to pla­tí o puber­tě. Neje­den pěs­toun má pocit, že jeho leti­té úsi­lí vlo­že­né do při­ja­té­ho dítě­te „vyle­tě­lo komí­nem“, že své lás­ky­pl­né emo­ce vyplýtval zce­la zby­teč­ně, pro­to­že mla­dík nebo sleč­na se cho­va­jí jako neří­ze­ná stře­la. Vzpo­meň­me si ale na svůj cha­os v hla­vě v tom­to bláz­ni­vém život­ním obdo­bí (a to jsme vyrůs­ta­li ve vlast­ní, prav­dě­po­dob­ně pří­vě­ti­vé rodi­ně). A jsme u mno­ho­krát opa­ko­va­né­ho dopo­ru­če­ní : sytit vlast­ní potře­by, abychom vydr­že­li, sdí­let s ostat­ní­mi pěs­tou­ny své zážit­ky s dět­mi, abychom vidě­li, že v tom nejsme sami.

Když ado­lescent při­jde do pra­cov­ní­ho pro­ce­su, leda­cos se opa­ku­je. Dis­ci­plí­na nebý­vá sil­nou strán­kou našich dětí a schop­nost uzná­vat auto­ri­ty také ne. Ať se sna­ží­me, jak chce­me, někte­ré zku­še­nos­ti jsou nepře­nos­né a mla­dý člo­věk je musí zís­kat vlast­ní­mi poku­sy a omy­ly. Potře­bu­je k tomu záze­mí, i když si to sám tře­ba nemys­lí a dělá oprav­du vel­ké kotr­mel­ce. Vět­ši­nu to pře­jde, ačko­liv to může i pár let trvat.

Vzpo­mí­nám si na jed­nu při­ja­tou hol­čič­ku : na prv­ním stup­ni milé dítě s copán­ky a brej­lič­ka­mi, hrá­la na kla­vír, nosi­la jed­nič­ky. Pak při­šla puber­ta a vypa­da­lo to, že do ní vstou­pil zlý duch : nála­dy líta­ly, kon­flik­ty na den­ním pořád­ku, na hla­vě zele­ný kohout, nad­vá­ha hra­ni­čí­cí s obe­zi­tou, po dob­rém pro­spě­chu a koníč­cích ani památ­ky. Co ale zůsta­lo, byli pěs­touni, kte­ří to nevzda­li, vydr­že­li a zůsta­li pev­ným záze­mím, i když je od sebe odhá­ně­la. Bylo to ukrut­né obdo­bí, ale nako­nec všich­ni obstá­li. Dnes má Pet­ra vyso­kou ško­lu, prá­ci a sluš­né­ho part­ne­ra. “Zázra­ky”, o kte­ré oprav­du usi­lu­je­me, se dějí.

Držím Vám i Vašim dětem palce

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu