Budovat vztah | Díl I.

Vybudovat bezpečný, stabilní a láskyplný vztah s přijatým dítětem, které zažilo fyzické a/nebo psychické týrání v původní rodině, je běh přes překážky. Vyžaduje velkou empatii, zároveň pevnost a laskavost v chování pěstounů. Jak porozumět tomu, co se za náročným chováním dítěte skrývá, abychom se tím nevyčerpali a mohli poskytnout přijetí i pevné hranice, které mu pomohou znovu uvěřit světu ?

Wikis­krip­ta tvr­dí, že v Evro­pě je asi 4 až 5 % dětí týra­ných a zne­u­ží­va­ných, tedy se syn­dro­mem CAN (Child abuse and neglect), nicmé­ně ty, o kte­rých se ví, jsou prav­dě­po­dob­ně jen špič­ka ledov­ce. Těž­ký­mi for­ma­mi týrá­ní jsou posti­že­ny nej­ví­ce děti do dvou let, vyš­ší rizi­ko je u dětí prvo­ro­ze­ných a dětí rodi­čů, kte­ří mají stej­nou zku­še­nost ze své­ho dět­ství. Mezi počtem týra­ných chlap­ců a dívek není vel­ký roz­díl, nicmé­ně u dívek se čas­tě­ji obje­vu­je sexu­ál­ní zne­u­ží­vá­ní. Mož­ná nej­ví­ce bude dětí, kte­ré bio­lo­gic­ká rodi­na zane­dbá­va­la. Nikdo nepři­šel, když pla­ka­ly, tak­že se odna­u­či­ly pla­kat, pro­to­že to nepři­nes­lo kýže­ný efekt. Nikdo s nimi nemlu­vil, nehrál si, neu­smál se na ně – nena­u­či­ly se tedy pro­je­vo­vat pozi­tiv­ní emo­ce, nemě­ly od koho zís­kat soci­ál­ní návy­ky. Vel­mi obtíž­ně a nedo­sta­teč­ně roz­li­šu­jí emo­ce u dru­hých lidí, neu­smě­jí se, když se někdo usmě­je na ně, kaž­dý slov­ní i oční kon­takt si pro jis­to­tu vylo­ží jako „zlo­bí se na mě“, téměř jaký­ko­liv pohyb dospě­lé­ho v nich vyvo­lá oče­ká­vá­ní úde­ru nebo podob­né­ho ohro­že­ní. Při sebe­men­ším nesou­la­du je zachvá­tí strach, vztek. Obvykle pak násle­du­je ono zná­mé útok, útěk nebo zamrz­nu­tí. 

Lze se připravit na přijetí týraného dítěte ?

Urči­tě se tako­vé dítě nebu­de cho­vat stej­ně jako děti, kte­ré jsou vycho­vá­vá­ny s lás­kou a péčí. „Ote­vře­me se tomu, že dítě, kte­ré do rodi­ny při­chá­zí, má za sebou neleh­kou minu­lost a může být jiné než naše bio­lo­gic­ké děti a také jiné, než si vůbec doká­že­me před­sta­vit“, říká psy­cho­lož­ka Mgr. Hele­na Strejč­ko­vá z plzeň­ské porad­ny SPR. Ať už se rodi­na při­pra­vu­je na při­je­tí prv­ní­ho dítě­te nebo už něja­kou zku­še­nost má, bude pří­nos­né naslou­chat dal­ším pěs­tou­nům. Kaž­dé dítě je tro­chu jiné a zís­kat infor­ma­ce od lidí ze „stej­né lodi“ je vždyc­ky rych­lej­ší než postup­né shro­maž­ďo­vá­ní vlast­ních zkušeností.

„Je také mož­né vzdě­lá­vat se v oblas­ti tera­pe­u­tic­ké­ho rodi­čov­ství, což nás pod­po­ří v pocho­pe­ní dítě­te i ve zvlá­dá­ní nároč­ných situ­a­cí,“ říká psy­cho­lož­ka Strejč­ko­vá a ješ­tě dopo­ru­ču­je : „Pře­dem si také může­me vyhle­dat tera­pe­u­ty, kte­ří se ori­en­tu­jí v oblas­ti trau­ma­tu a kte­ří budou pod­po­ro­vat nás i dítě.“ Důle­ži­tou roli v tako­vé situ­a­ci má také dopro­vá­ze­jí­cí organizace.

Jaké asi bude ?

S vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí bude chá­pat svět jako nebez­peč­né pro­stře­dí, kde je lep­ší niko­mu nevě­řit, být neu­stá­le ve stře­hu a při­pra­ve­né se brá­nit. Mož­ná si bude o sobě mys­let, že je s ním něco špat­ně, že si své trá­pe­ní zaslou­ži­lo. Někte­ré děti jsou hod­né, tiché, nic nechtě­jí a tře­ba se i sna­ží zavdě­čit, aby se neo­pa­ko­va­ly jejich špat­né zku­še­nos­ti. Dal­ší mají potře­bu všech­no kon­t­ro­lo­vat a řídit. I když jsou ješ­tě hod­ně malé, tře­ba dvou tří­le­té, život je nau­čil, že se musí o sebe „posta­rat“, mít oko­lí pod kon­t­ro­lou, aby se zase něco nepři­ho­di­lo. Dospě­lým v pod­sta­tě dáva­jí naje­vo, že je nepo­tře­bu­jí a všech­no si chtě­jí dělat po svém. „Jiné děti jsou ote­vře­nou výzvou hned od počát­ku. Vzte­ka­jí se, plá­čou, nere­spek­tu­jí dospě­lé a jejich žádosti, pros­by, ubli­žu­jí a děla­jí vše­mož­né věci, kte­ré můžou náhrad­ní rodi­če vést do sta­vu zou­fal­ství nebo vel­ké­ho naštvá­ní,“ popi­su­je asi nej­hor­ší vari­an­tu Hele­na Strejčková.

„Jsou děti, kte­ré se na pěs­tou­na sil­ně upí­na­jí, vyža­du­jí neu­stá­lou blíz­kost, ujiš­ťo­vá­ní a potvr­zo­vá­ní, že jsou při­jí­ma­né. Jako by se potře­bo­va­ly zno­vu a zno­vu pře­svěd­čo­vat, že je tady pěs­toun oprav­du pro ně,“ popi­su­je dal­ší mož­né pro­je­vy cho­vá­ní PhDr. Ing. Mgr. Leo­na Hozo­vá, Ph.D., MBA, psy­cho­lož­ka, soci­o­lož­ka a eto­ped­ka, ředi­tel­ka orga­ni­za­ce Na dla­ni ve Zlí­ně. „Nebo mohou nao­pak půso­bit odta­ži­tě, chlad­ně, odmí­tat kon­takt, jako by niko­ho nepo­tře­bo­va­ly a vysta­či­ly si samy,“ říká dále Hozo­vá a vysvět­lu­je pří­či­nu : „Na prv­ní pohled jde o dva vel­mi odliš­né pro­je­vy, ve sku­teč­nos­ti však oba vychá­zí ze stej­né­ho zdro­je. Oba jsou výra­zem hlu­bo­ké nejis­to­ty, zda je vztah bez­peč­ný a zda dospě­lý nezmi­zí, nezra­dí nebo neublíží.“

Pěs­toun­ka Ive­ta má zku­še­nost jak s dět­mi, kte­ré trpě­ly napří­klad absti­nenč­ní­mi pří­zna­ky, ale naštěs­tí neby­ly týra­né nebo zane­dbá­va­né, pro­to­že je dosta­la pří­mo z porod­ni­ce, ale také s dět­mi, kte­ré týra­né oprav­du byly a jejich kau­zy se dokon­ce pro­bí­ra­ly v tis­ku. „Polo­vi­na mých při­ja­tých dětí byli novo­ro­zen­ci, ostat­ní ve věku od jede­nác­ti měsí­ců do šes­ti let. Když to vez­mu prů­mě­rem, tak nej­hor­ší obdo­bí trvá při­bliž­ně tři měsí­ce. Pou­ze u toho nejmlad­ší­ho jede­nác­ti­mě­síč­ní­ho trva­lo měsíc a půl. U osm­nác­ti­mě­síč­ní­ho také tak. Čím mlad­ší dítě je, tím dří­ve ten nej­hor­ší stav pomí­jí,“ zní opti­mis­tic­ká zprá­va od zku­še­né pře­chod­né pěstounky.

Empatie k emocím a zároveň pevné hranice 

U dítě­te, kte­ré se ocit­ne v pěs­toun­ské péči, je jis­té, že zaži­lo trau­ma­ti­zu­jí­cí situ­a­ce, ztrá­tu, nejis­to­tu. Potře­bu­je tedy pocit bez­vý­hrad­né­ho při­je­tí, ale záro­veň jas­ně sta­no­ve­né hra­ni­ce. „Tyto dvě věci si neod­po­ru­jí, nao­pak vytvá­ře­jí pocit bez­pe­čí, pro­to­že dáva­jí situ­a­cím struk­tu­ru a před­ví­da­tel­nost. Bez­vý­hrad­né při­je­tí zna­me­ná : jsi v pořád­ku tako­vý, jaký jsi, tvo­je emo­ce jsou v pořád­ku, neo­pus­tí­me tě, ani když zlo­bíš. Ale nezna­me­ná to : můžeš dělat coko­liv, pro­to­že pra­vi­dla nee­xis­tu­jí. Až začne dítě tes­to­vat hra­ni­ce, je tře­ba „udr­žet rám“. Dát mu naje­vo, že ho neo­pus­tí­me a jsme sil­něj­ší než jeho emo­ce,“ vysvět­lu­je Leo­na Hozová.

Když nám dochá­zí trpě­li­vost a síly, zkus­me se na situ­a­ci podí­vat oči­ma dítě­te. Lépe pocho­pí­me, proč se tak cho­vá, a to nám pomů­že rea­go­vat klid­ně i v nároč­né chví­li. „S náhrad­ní­mi rodi­či se bavím o zásad­ním posu­nu v jejich inter­pre­ta­ci, kdy mís­to otáz­ky ´Proč se tak cho­vá?´ je uži­teč­něj­ší ptát se ´Co se mu sta­lo?´ nebo ´Co tím jeho tělo a psy­chi­ka sdě­lu­jí?´“, říká Leo­na Hozo­vá. Cho­vá­ní trau­ma­ti­zo­va­né­ho dítě­te je totiž vždy komu­ni­ka­cí potře­by bez­pe­čí, niko­li úmy­sl­ným poru­šo­vá­ním pra­vi­del. Tako­vé chá­pá­ní sympto­mů jako smys­lu­pl­ných adap­tač­ních reak­cí vytvá­ří základ pro cit­li­vý a léči­vý pří­stup. „Tepr­ve když dítě zaži­je, že jeho pro­je­vy nejsou tres­tá­ny, ale pocho­pe­ny a regu­lo­vá­ny ve vzta­hu s dospě­lým, může postup­ně opouš­tět stra­te­gie pře­ži­tí a učit se fun­go­vat v bez­pe­čí,“ dopl­ňu­je Leo­na Hozová.

„Po při­je­tí dítě­te se na něj vždyc­ky sna­žím ´napo­jit´. Pozo­ro­vat, jak a na co rea­gu­je ver­bál­ně i never­bál­ně, kdy se tře­ba zara­zí, ztuh­ne, ztich­ne… Stej­ně jako dítě tak­to ´načí­tá´ mě a nové pro­stře­dí, načí­tám i já jeho,“ popi­su­je pře­chod­ná pěs­toun­ka Ive­ta, jejíž náru­čí pro­šlo už čtr­náct dětí.

Potíže, které si přinesou „v batůžku“

Zku­še­nost s týrá­ním a/nebo zne­u­ží­vá­ním extrém­ně pře­tě­žu­je ner­vo­vý sys­tém a dítě se nau­čí fun­go­vat v reži­mu pře­ži­tí. Násled­kem ohro­žu­jí­cích zážit­ků je neu­ro­lo­gic­ký sys­tém pro­po­je­ný jinak než u dětí vyrůs­ta­jí­cích v bez­pe­čí a důvěře.

Jed­ním z častých pro­je­vů, kte­rý­mi trpí vel­mi malé děti stej­ně jako ty nác­ti­le­té, ba i dospě­lí, jsou noč­ní děsy a tzv. fla­shbac­ky, tedy pře­hrá­ní impli­cit­ních sen­zo­ric­kých vzpo­mí­nek na trau­ma­tic­ké udá­los­ti, někdy s vyba­ve­ním si expli­cit­ní udá­los­ti, jin­dy bez ní. Poci­ty jsou tak inten­ziv­ní, že člo­věk nedo­ká­že odli­šit sou­čas­nou rea­li­tu od minu­los­ti. Tako­vou situ­a­ci může vyvo­lat těles­ný pocit, kte­rý oži­ví vzpo­mín­ku na pro­ži­té trauma.

Spá­nek je při­ro­ze­ným sta­vem, při němž pole­vu­jí kon­t­rol­ní mecha­nismy vědo­mí, tělo tří­dí a inte­gru­je nezpra­co­va­né zážit­ky. „Prá­vě teh­dy se mohou akti­vo­vat pamě­ťo­vé sto­py ohro­že­ní ulo­že­né v ner­vo­vém sys­té­mu. Z psy­cho­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka nejde o běž­né sny ani o zlo­be­ní, ale o auto­ma­tic­kou stre­so­vou reak­ci orga­nis­mu, kte­rý zno­vu pro­ží­vá pocit nebez­pe­čí, jako by se situ­a­ce děla prá­vě teď. Dítě v tu chví­li čas­to není schop­no roz­li­šit minu­lost od pří­tom­nos­ti,“ vysvět­lu­je Leo­na Hozo­vá a dopo­ru­ču­je : „Základ­ním prin­ci­pem pomo­ci je niko­liv vysvět­lo­vá­ní, ale zklid­ně­ní a ukot­ve­ní v bez­pe­čí tady a teď. V akut­ní situ­a­ci se osvěd­ču­je klid­ná fyzic­ká pří­tom­nost dospě­lé­ho. Klid­ný hlas, poma­lé dýchá­ní, jem­ný dotek nebo pou­há blíz­kost pomá­ha­jí ner­vo­vé­mu sys­té­mu „pře­pnout“ z reži­mu ohro­že­ní do reži­mu bez­pe­čí. Dítě není vhod­né zahl­co­vat otáz­ka­mi ani logic­ký­mi argu­men­ty typu ´nic se nedě­je´, pro­to­že jeho tělo prá­vě pro­ží­vá opak. Účin­něj­ší býva­jí jed­no­du­ché ori­en­tač­ní věty : Jsi doma. Je noc. Jsem tady s tebou. Jsi v bez­pe­čí. Někdy pomá­há i leh­ké sen­zo­ric­ké ukot­ve­ní, např. napít se vody, obe­jmout oblí­be­nou hrač­ku, roz­sví­tit tlu­me­né svět­lo, sly­šet zná­mý hlas. Tím­to postu­pem navra­cí­me dítě do pří­tom­nos­ti skr­ze smysly.“

Obec­ně pla­tí, že čím je dítě mlad­ší, tím více rea­gu­je tělem, čím je star­ší, tím více se trau­ma může pro­je­vo­vat i sym­bo­lic­ky a pří­bě­ho­vě. Dopo­ru­če­ní od psy­cho­lož­ky a psy­cho­te­ra­pe­u­t­ky Hozo­vé zní : „U malých i vel­kých dětí zůstá­vá zásad­ní prin­cip stej­ný : nejdří­ve regu­la­ce, potom poro­zu­mě­ní. Z pra­xe se mi opa­ko­va­ně potvr­zu­je, že nej­lé­pe pomá­há něco vel­mi pros­té­ho, a to vědo­mí dítě­te, že v noci není samo. Prá­vě opa­ko­va­ná zku­še­nost, že někdo při­chá­zí, zůstá­vá a chrá­ní, postup­ně pře­pi­su­je sta­rou paměť ohro­že­ní novou zku­še­nos­tí bez­pe­čí. A to je pro uzdra­vo­vá­ní trau­ma­tu zásad­ní,“ říká Leo­na Hozová.

Čas­té jsou také regre­siv­ní pro­je­vy. Změ­ní-li dítě pro­stře­dí, typic­ky z jed­né rodi­ny do dru­hé nebo z ústa­vu do rodi­ny, může se vrá­tit k mlad­ším vývo­jo­vým for­mám cho­vá­ní (potře­ba maz­le­ní, dět­ská řeč, pomo­čo­vá­ní, strach ze samo­ty). „Musím upo­zor­nit, že tyto pro­je­vy nejsou kro­kem zpět, ale sna­hou ner­vo­vé­ho sys­té­mu dohnat fáze vývo­je, kte­ré pro­bí­ha­ly v pod­mín­kách ohro­že­ní mís­to v bez­pe­čí, vysvět­lu­je pra­vý důvod psy­cho­lož­ka Hozo­vá a pokra­ču­je : „U dětí se zku­še­nos­tí sexu­ál­ní­ho zne­u­ží­vá­ní se může obje­vit i sexu­a­li­zo­va­né nebo hra­ni­ce pře­kra­ču­jí­cí cho­vá­ní, kte­ré však nevy­ja­dřu­je jejich „zka­že­nost“, ale zma­te­ní v oblas­ti těles­nos­ti a vzta­hů.“ Dítě pova­žu­je za nor­mál­ní for­my a míru fyzic­ké­ho kon­tak­tu, kte­rou ve stan­dard­ní rodi­ně chá­pe­me jako vel­ký krok za hra­ni­ci při­ja­tel­né­ho cho­vá­ní a tepr­ve se musí nau­čit, co je při­mě­ře­né v kon­tak­tu s dru­hý­mi lidmi.

V pokra­čo­vá­ní toho­to člán­ku se bude­me věno­vat naru­še­né­mu vní­má­ní sebe sama, hně­vu, agre­siv­ním pro­je­vům a jejich pre­ven­ci, opo­zič­ní­mu cho­vá­ní a disociaci.

---

Zdro­je :

Babet­te Rot­schild : Tělo neza­po­mí­ná. Mai­trea, Pra­ha 2015.

Karyn B. Pur­vis, David R. Cross, Wen­dy Lyons Sun­shi­ne : Dítě v nové rodi­ně. Gra­da Pub­lis­ning, Pra­ha 2013.

Jani­na Fisher : Pře­ko­ná­vá­ní trau­ma­tu. Por­tál, Pra­ha 2023