Pokud máte rádi podcast Náhradka, budeme vděční za váš hlas v anketě Podcast roku. 🗳️HLASOVÁNÍ JE OTEVŘENÉ DO 14. ČERVNA. Děkujeme, že nás posloucháte a podporujete ❤️

Blog

Budovat vztah | Díl II.

11. března 2026 Lenka Pospíšilová 8 minut čtení
Budovat vztah | Díl II.

V prv­ním dílu člán­ku o nava­zo­vá­ní bez­peč­né­ho a lás­ky­pl­né­ho vzta­hu s týra­ným dítě­tem jsme se věno­va­li potí­žím, kte­ré si děti při­ne­sou do nové rodi­ny, někte­rým jevům v cho­vá­ní, jejich pří­či­nám a jak si je vysvět­lo­vat. Ten­to­krát se zamě­ří­me na dal­ší pro­je­vy bola­vých duši­ček včet­ně dopo­ru­če­ní odbor­nic z oblas­ti psy­cho­lo­gie a psy­cho­te­ra­pie Leo­ny Hozo­vé a Hele­ny Strejč­ko­vé, co v pro­ble­ma­tic­kých situ­a­cích dělat.

Nízké sebevědomí a stud

S vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí bude ty vět­ší týra­né děti trá­pit otáz­ka, proč zaži­ly tako­vé hroz­né cho­vá­ní vůči sobě a budou pře­svěd­če­ny, že je s nimi něco zásad­ní­ho v nepo­řád­ku, že nema­jí žád­nou hod­no­tu. „Dítě, kte­ré zaži­lo zane­dbá­vá­ní či týrá­ní, si čas­to mys­lí, že si toto cho­vá­ní vůči sobě zaslou­ži­lo, a pro­to lidé, kte­ří se o něj měli sta­rat, sta­ra­li nedo­sta­teč­ně a ubli­žo­va­li mu. Po tako­vé zku­še­nos­ti vní­má oko­lí jako nebez­peč­né a je pro něj vel­mi těž­ké, až nemož­né věřit blíz­kým oso­bám,“ říká psy­cho­lož­ka Sdru­že­ní pěs­toun­ských rodin Hele­na Strejč­ko­vá. Co s tím ? Ubez­pe­čo­vá­ní, že dítě je důle­ži­tý člo­věk, má svo­ji hod­no­tu, nikdo mu nesmí ubli­žo­vat a máme ho rádi, nikdy není dost. Věty typu : Jsem moc rád/a, že si spo­lu hra­je­me, kres­lí­me, že mi pomá­háš s vaře­ním, jde­me si spo­lu zahrát fot­bal… Je mi s tebou dob­ře… nejen pod­po­ru­jí sebe­vě­do­mí dítě­te, ale také jeho důvě­ru v dospělého.

Pro povzbu­ze­ní sebe­úcty jsou napří­klad uži­teč­né úko­ly, při kte­rých dítě sice musí vyvi­nout úsi­lí, ale spl­ní je a dočká se pochva­ly. Také spo­leč­ná hra, kte­rou může dítě tro­chu řídit, mu dává na vědo­mí, že ho bere­me váž­ně, a tedy že má svo­ji hod­no­tu. Posi­lo­vá­ní sebe­vě­do­mí je běh na dlou­hou trať, někdy téměř neko­neč­nou. Momen­ty, kdy dítě zaží­vá úspěch a dosáh­ne oce­ně­ní, jsou pro posun k lep­ší­mu sebe­po­je­tí zásad­ní. Je na dospě­lých, aby tako­vé situ­a­ce připravovali.

Emo­ce jako smu­tek se uvol­ňu­je plá­čem, zlost a strach kři­kem, ale úle­va od stu­du sotva bude vychá­zet z člo­vě­ka samot­né­ho. Léčit ji může při­je­tí od blíz­ké­ho oko­lí. „Přes­to­že stud pod­le vše­ho nezmi­zí, zřej­mě se roz­ptý­lí za vel­mi spe­ci­fic­kých okol­nos­tí – nepo­su­zu­jí­cí­ho, při­jí­ma­jí­cí­ho kon­tak­tu jinou lid­skou bytos­tí,“ píše Babet­te Rot­schild v kni­ze Tělo nezapomíná.

Léči­vá slo­va zní : To, co se ti sta­lo, není tvo­je vina. Nikdo nemá prá­vo ti ubli­žo­vat. Že ti někdo ubli­žo­val, nevy­po­ví­dá nic o tom, jaký/á jsi. Zleh­čo­vá­ní trau­ma­ti­zu­jí­cích zážit­ků roz­hod­ně není správ­ný postup. Říkat, že „to nic neby­lo“, ve sna­ze, že dítě své hroz­né zku­še­nos­ti pře­sta­ne brát váž­ně, vede spíš než ke zlep­še­ní jeho sebe­po­je­tí, zpět k posto­ji „špat­né cho­vá­ní blíz­kých lidí ke mně bylo vlast­ně v pořád­ku“. Když je pro­ží­vá­ní dítě­te zno­vu zpo­chyb­ňo­vá­no, stud se prohlubuje.

Není také dob­ré dítě nutit o jeho zážit­cích mlu­vit, s tím, že se z nich „vypo­ví­dá“. Pokud ale samo začne, je na mís­tě trpě­li­vě ho vyslech­nout a vrá­tit se k léči­vým slo­vům, stej­ně jako k ubez­pe­če­ní, že v nové rodi­ně se nic tako­vé­ho dít nebude.

Hněv a agresivita

Hněv je obran­ná reak­ce, kte­rá má zara­zit hroz­bu ublí­že­ní a sta­no­vit hra­ni­ce. Zlost říká tomu dru­hé­mu, aby se nepři­bli­žo­val už ani o krok. Pokud nespl­ní ten­to účel, může pře­růst do vzte­ku, i chro­nic­ké­ho, kte­rý pak v kaž­do­den­ním živo­tě dělá znač­né pro­blémy. Spous­tě při­ja­tých dětí se prav­dě­po­dob­ně v bio­lo­gic­ké rodi­ně stá­va­lo, že se cíti­ly ohro­že­né a obra­na hně­vem nepo­moh­la. Pěs­touni pak sná­še­jí sta­vy, kte­rým odbor­ní­ci říka­jí „zvý­še­ná dráž­di­vost“, tedy lido­vě řeče­no : sta­ne se něco, co dítě­ti jen malič­ko nevy­ho­vu­je, začne se vzte­kat, kři­čet, pří­pad­ně nadá­vat, tlou­ci kolem sebe apod.

„Vhod­ná je pre­ven­ce situ­a­cí, kte­ré dítě může vní­mat jako ohro­že­ní a začít se cho­vat agre­siv­ně. Sle­duj­me, kdy k nim dochá­zí, zda mají něja­ký vzo­rec, kte­rý se opa­ku­je… a hle­dej­me, zda se dají situ­a­ce nasta­vit jinak,“ dopo­ru­ču­je Hele­na Strejč­ko­vá. „Vypla­tí se hle­dat důvod a způ­so­by zklid­ňo­vá­ní. Dítě se tak necho­vá bez­dů­vod­ně. Někdy nám nale­ze­ní důvo­du může trvat déle, někdy potře­bu­je­me pomoc odbor­ní­ků. Tuto pomoc pova­žu­ji za vel­mi uži­teč­nou při prv­ních poci­tech, že to, co se nám děje doma, nezvlád­ne­me jen tak… to je chví­le, kdy ješ­tě máme ener­gii na prá­ci s dítě­tem, na pora­den­ství, tera­pii,“ dodá­vá psy­cho­lož­ka Strejčková.

Pře­chod­ná pěs­toun­ka Ive­ta při­ja­la pro­ka­za­tel­ně týra­né dítě, kte­ré se vůči ní cho­va­lo vel­mi agre­siv­ně : „V neče­ka­ných a nepřed­ví­da­tel­ných situ­a­cích (při pro­cház­ce, na hřiš­ti, doma) nastu­po­va­ly záchva­ty zlo­by, kdy z niče­ho nic při­bě­hl, kři­čel, kopal do mě, bou­chal pěst­mi. Trva­lo to obvykle kolem dese­ti minut. Vypo­zo­ro­va­la jsem, že poté při­chá­zí vyčer­pá­ní a oka­mži­tě jsem mu při pokle­su emo­ce nabíd­la obje­tí (roz­ta­že­né ruce v podře­pu, z očí do očí s fyzic­kým odstu­pem). Vždyc­ky hned těch pár kro­ků udě­lal a stu­lil se do náru­čí. V obje­tí jsme se vždy pohu­po­va­li, drže­li beze slov. Poté na hodi­nu usnul. Po měsí­ci jsme si o tom zača­li poví­dat. Pojme­no­va­li jsme to jako “těž­kou chvil­ku” a mlu­vi­li o tom, že to vlast­ně hod­ně bolí, když při­jde a udě­lá mi mod­ři­ny. Že ta jeho bolest a zlo­ba, kte­rou cítí, může smě­řo­vat jinam. A pak jsme poma­lu zača­li smě­řo­vat proud vzte­ku na něco, co nevní­má tu bolest. Vyhrá­ly to letá­ky. 😊 Když to při­šlo, trhal letá­ky, muchlal je, kopal do nich. Po šes­ti měsí­cích tyhle “těž­ké chvil­ky” ode­šly.“ Tako­vé tera­pe­u­tic­ké rodi­čov­ství si žádá nejen empa­tii a sva­tou trpě­li­vost, ale také upo­za­dě­ní původ­ních pře­stav, jak nasta­vo­vat hra­ni­ce. Opa­ko­va­ná zku­še­nost, že pěs­toun zůstá­vá klid­ný, před­ví­da­tel­ný a dostup­ný, pomá­há dítě­ti základ­ní jis­to­tu důvě­ry krok za kro­kem budovat.

Psy­cho­lož­ka, psy­cho­te­ra­pe­u­t­ka a eto­ped­ka orga­ni­za­ce Na dla­ni ze Zlí­na Leo­na Hozo­vá k tomu říká : „Jed­no­znač­né a oka­mži­té ohra­ni­če­ní je namís­tě teh­dy, pokud dítě ubli­žu­je sobě, jiným dětem nebo dospě­lým, ničí věci, výraz­ně pře­kra­ču­je těles­né hra­ni­ce, dopouš­tí se sexu­a­li­zo­va­né­ho cho­vá­ní nebo se dostá­vá do situ­a­cí, kte­ré by moh­ly vést k dal­ší­mu ohro­že­ní. V těch­to pří­pa­dech není hra­ni­ce tres­tem, ale ochra­nou. Trau­ma­ti­zo­va­né děti para­dox­ně čas­to pev­né hra­ni­ce potře­bu­jí, pro­to­že jim dáva­jí pocit struk­tu­ry a před­ví­da­tel­nos­ti, kte­rý v minu­los­ti postrá­da­ly. Zásad­ní je však for­ma. Hra­ni­ce by měla být klid­ná, pev­ná a sou­čas­ně vztahová.“

Ve chví­li, kdy dochá­zí k agre­siv­ním pro­je­vům vůči pěs­tou­nům, dal­ším dětem, je rodi­na v nároč­né situ­a­ci. Chce ochrá­nit sebe, ostat­ní děti. Varo­vá­ní od Hele­ny Strejč­ko­vé zní : „Může se nám stát, že již dítě jenom ome­zu­je­me, kon­t­ro­lu­je­me a kri­ti­zu­je­me, pro­to­že vhod­né cho­vá­ní je v nedo­hled­nu. Tím se však dítě jen utvr­zu­je v pře­svěd­če­ní, že je nehod­né dob­ré­ho zachá­ze­ní, vní­má se jako nepři­jí­ma­né, nemi­lo­va­né, a to vede k zin­ten­ziv­ně­ní pro­je­vů nevhod­né­ho cho­vá­ní. Pokud rodi­na násled­ně zvý­ší přís­nost, cyk­lus se opakuje.“

Kontrolující chování

Potře­ba všech­no kon­t­ro­lo­vat a řídit pra­me­ní také ze zane­dbá­vá­ní v původ­ní rodi­ně, z ústav­ní výcho­vy, z nejis­to­ty, kte­rou minu­lý život při­ná­šel. Tro­chu nám to může při­po­mí­nat někdej­ší okříd­le­né tvr­ze­ní z povin­né vojen­ské služ­by : voják se sta­rá, voják má. „Naše hol­čič­ka byla tako­vá ředi­tel­ka země­kou­le. Všech­no si vždyc­ky potře­bo­va­la upra­vit pod­le své­ho : jíd­lo na talí­ři, hrač­ky pře­rov­na­la, pol­štář si natřás­la zno­vu, pro­to­že jsem to neu­dě­la­la dost dob­ře, oble­če­ní, kte­ré jsem nachys­ta­la, si nevza­la, muse­la si vybrat sama,“ popi­su­je pěs­toun­ka Anna. „Uči­tel­ky ve škol­ce mi čas­to říka­ly, že se vždyc­ky při­dá ke sku­pin­ce dětí, kte­ré si spo­lu hra­jí a během chvil­ky jim začne hru řídit. Zůsta­lo jí to dodnes – všech­no si musí zaří­dit pod­le své­ho, i věci, na kte­ré vzhle­dem k věku nemů­že sta­čit. Zkrát­ka násled­ky tří dět­ských domo­vů v ran­ném dětství.“

Zku­še­nost z minu­los­ti, že se na dospě­lé nemů­že spo­leh­nout, vede dítě auto­ma­tic­ky k potře­bě udě­lat si všech­no, jak ono potře­bu­je, ovlád­nout situ­a­ci, být ten, kdo roz­ho­du­je. Pro rodi­če, pěs­tou­ny je mnoh­dy nároč­né tako­vé cho­vá­ní vydr­žet. „V las­ka­vé rodi­ně potře­bu­je postup­ně zís­ká­vat důvě­ru, učit se, že může kon­t­ro­lu pře­dá­vat svým novým dospě­lým, kte­ří jed­na­jí v jeho zájmu, vní­ma­jí jeho potře­by a pova­žu­jí je za důle­ži­té. Toto se však plně nesta­ne ze dne na den, někdy ani z měsí­ce na měsíc či z roku na rok. Jed­ná se o pro­ces a v nároč­ných situ­a­cích se kon­t­ro­lu­jí­cí cho­vá­ní může vra­cet. Přes­to je tře­ba se nevzdá­vat,“ říká k tomu psy­cho­lož­ka Hele­na Strejčková.

Opozice za každou cenu

Nava­zu­jí­cím pro­blé­mem na kon­t­ro­lu­jí­cí cho­vá­ní může být potře­ba dítě­te odpo­ro­vat dospě­lé­mu téměř vždyc­ky. Dří­věj­ší zážit­ky mu moh­ly při­nést zku­še­nost : „Když se pod­vo­lím, špat­ně to dopad­ne.“ Než dítě nabu­de důvě­ry ve své nové rodi­če, bude pou­ží­vat stra­te­gie pře­ži­tí, kte­ré se mu dří­ve osvěd­či­ly. Obá­vá se vzdát se kon­t­ro­ly nad oko­lím, tes­tu­je vztah s pěs­tou­ny, mož­ná také oče­ká­vá odmít­nu­tí, a tak mu chce předejít.

„Pokud vidí­me, že dítě říká něco jiné­ho, než si pře­je, je mož­né mu tyto poci­ty pojme­no­vá­vat včet­ně pou­ká­zá­ní na roz­por : např. říká, že nemá hlad, ale při­tom od rána nejed­lo, a tak by hlad mít moh­lo. Může­me nabíd­nout, že jíd­lo zde nechá­me, kdy­by jíst potře­bo­va­lo. Dává­me naje­vo, že jeho potře­by jsou pro nás důle­ži­těj­ší, než sou­boj o správ­nou chví­li na jíd­lo nebo to, kdo má prav­du,“ dopo­ru­ču­je Hele­na Strejč­ko­vá. S vět­ší­mi dět­mi může­me situ­a­ci zku­sit tro­chu odleh­čit : „Někdy pomá­há s humo­rem pojme­no­vat, že to vypa­dá, že chce říct pro­ti­klad toho, co my nabí­zí­me. S vtip­ko­vá­ním se však musí opa­tr­ně, aby ho dítě nevní­ma­lo jako útok. Pokud se však tako­vý komen­tář poda­ří a bude dítě­tem při­jat, může napě­tí zmírnit.“

Jsou ale situ­a­ce, kdy je tře­ba vyko­nat něco neod­klad­ně, a nelze vyho­vět roz­ma­ru dítě­te, ani není čas na dlou­hé pře­svěd­čo­vá­ní. „V momen­tech, kdy se nedá čekat, až se dítě roz­hod­ne samo, je potře­ba si uvě­do­mit, že čas­to tlak vytvá­ří pro­titlak. V situ­a­ci, kdy začne­me jed­nat silou, prav­dě­po­dob­ně ucí­tí­me pro­titlak. Dítě svo­ji kon­t­ro­lu a potře­bu situ­a­ci ovlád­nout zvý­ší,“ říká Hele­na Strejč­ko­vá a pokra­ču­je : „Je na našem vel­kém zva­žo­vá­ní a hle­dá­ní rov­no­váhy mezi mož­nos­tí vyho­vět dítě­ti a dát mu čas a potře­ba­mi ostat­ních dětí a lidí v rodi­ně.“ Zále­ží tedy na mno­ha okol­nos­tech, nelze tedy uplat­nit něja­ké pau­šál­ní řeše­ní. Mož­ná se nám poda­ří vypo­zo­ro­vat, co na naše­ho malé­ho „pro­tes­tan­ta“ pla­tí. Špat­ná zprá­va je, že i meto­da, kte­rá fun­gu­je, po čase může pře­stat fun­go­vat, pro­to­že dítě ve vývo­ji pokro­či­lo a my bude­me muset vymys­let nový postup. Dob­rá zprá­va nao­pak je, že se může vztah s pěs­tou­ny nato­lik vylep­šit, že opo­zič­ní cho­vá­ní postup­ně vymizí.

Disociace a jak na ni

Nej­zná­měj­ším typem diso­ci­a­ce je amné­zie růz­ných úrov­ní. Člo­věk pros­tě zapo­me­ne udá­lost nebo celé obdo­bí živo­ta, kte­ré je pro něj trau­ma­ti­zu­jí­cí. Někdo může mít sta­vy potla­če­ní boles­ti, v pod­sta­tě aneste­zii, někdo se odtrh­ne od svých emo­cí, může nastat i ztrá­ta vědo­mí a pocit, že opouš­tím svo­je tělo. Extrém­ním sta­vem je diso­ci­ač­ní poru­cha identity.

Trau­ma­tic­ká diso­ci­a­ce pat­ří k méně nápad­ným, ale kli­nic­ky vel­mi význam­ným pro­je­vům psy­chic­ké­ho pře­tí­že­ní u dětí se zku­še­nos­tí týrá­ní či zne­u­ží­vá­ní,“ vysvět­lu­je Leo­na Hozo­vá. „Diso­ci­a­ce může půso­bit nená­pad­ně, kdy dítě jen jako­by vypne, ztra­tí kon­takt, pře­sta­ne rea­go­vat. Ve sku­teč­nos­ti jde však o hlu­bo­ký obran­ný mecha­nis­mus ner­vo­vé­ho sys­té­mu, kte­rý se u dítě­te může pro­je­vo­vat růz­ný­mi způ­so­by, např. nepří­tom­ným pohle­dem, poma­lý­mi reak­ce­mi, zma­te­nos­tí, náh­lým tichem, ztrá­tou pamě­ti na část situ­a­ce, mono­tón­ní řečí nebo dojmem, že dítě tady není. Někdy diso­ci­a­ce půso­bí jako zasně­nost, jin­dy jako vzdor či igno­ro­vá­ní,“ popi­su­je pozo­ro­va­tel­né pro­je­vy psy­cho­lož­ka. Je důle­ži­té mít na pamě­ti, že nejde o vědo­mé roz­hod­nu­tí dítě­te, ale o auto­ma­tic­kou reak­ci těla. Dlou­ho­do­bě pomá­há pře­de­vším před­chá­zet přetížení.

„V akut­ním oka­mži­ku pro­je­vu diso­ci­a­ce není na mís­tě dítě pře­svěd­čo­vat nebo napo­mí­nat, ale pomo­ci mu zno­vu navá­zat kon­takt s pří­tom­nos­tí. Osvěd­ču­je se jem­né a respek­tu­jí­cí uzem­ně­ní. Pomá­há, když pěs­toun oslo­vu­je dítě jmé­nem, nava­zu­je oční kon­takt, mlu­ví klid­ným hla­sem, nabí­zí dotek, pokud ho dítě tole­ru­je, pří­pad­ně zapo­ju­je smys­ly, např. dá dítě­ti napít vody, sevřít v ruce před­mět, dup­nout noha­ma o zem, nadech­nout se stu­de­né­ho vzdu­chu, pojme­no­vat věci kolem sebe. Smys­lem je vrá­tit dítě do těla a do tady a teď, niko­li ho zahl­co­vat otáz­ka­mi typu : proč mě nepo­slou­cháš,“ dopo­ru­ču­je Leo­na Hozová.

Tako­vé sta­vy měla čas­to i hol­čič­ka pěs­toun­ky Anny od doby, kdy si ji jako dvou­le­tou při­vez­li a než vymi­ze­ly, uply­nu­ly téměř dva roky. „Ve chví­li, kdy naše malá najed­nou hle­dě­la do prázd­na, měla ten tak­zva­ný skel­ný pohled, nere­a­go­va­la na nic, se mi osvěd­či­lo vzít ji za ručič­ku a pros­tě počkat, až to pře­jde. Naštěs­tí se to nikdy nesta­lo v situ­a­ci, kdy by počkat nešlo,“ vysvět­lu­je Anna.

„Trau­ma­ti­zo­va­né děti mají niž­ší práh stre­so­vé tole­ran­ce, a pro­to je důle­ži­té pra­co­vat s před­ví­da­tel­nos­tí dne, struk­tu­ro­va­ným reži­mem, dostat­kem pře­stá­vek, pohy­bem a pra­vi­del­nou regu­la­cí emo­cí. Čím méně je ner­vo­vý sys­tém zahl­cen, tím men­ší je potře­ba vypí­nat,“ dodá­vá ješ­tě Leo­na Hozo­vá. Pokud se sta­vy odpo­je­ní obje­vu­jí čas­to a dítě si tře­ba nepa­ma­tu­je část dne nebo v tako­vé situ­a­ci dochá­zí k rizi­ko­vé­mu cho­vá­ní, je na mís­tě odbor­ná pomoc. Na rodičích/pěstounech je, aby zůsta­li klid­ný­mi, před­ví­da­tel­ný­mi, bez­peč­ný­mi dospělými.

Méně napravovat a být více přítomen

Děti se zku­še­nos­tí týrá­ní a zne­u­ží­vá­ní se neu­zdra­vu­jí pri­már­ně pro­střed­nic­tvím metod a tech­nik, ale pro­střed­nic­tvím vzta­hu. „Pěs­toun není tera­peut ani spe­ci­a­lis­ta na trau­ma. Nemá být tím, kdo s dítě­tem zpra­co­vá­vá hlu­bo­ké trau­ma­tic­ké obsa­hy, ale tím, kdo vytvá­ří bez­peč­né pro­stře­dí pro život a vývoj,“ říká psy­cho­lož­ka Leo­na Hozo­vá a neza­po­mí­ná ani na dospě­lé : „Stej­ně pod­stat­né je, aby si pěs­touni našli čas na sebe. Sou­ži­tí a péče o trau­ma­ti­zo­va­né dítě je emoč­ně vyčer­pá­va­jí­cí a bez pod­po­ry může vést k pře­tí­že­ní či vyho­ře­ní. Super­vi­ze, sdí­le­ní, vzdě­lá­vá­ní a mož­nost požá­dat o pomoc, nejsou znám­kou selhá­ní, ale pro­fe­si­o­nál­ní zod­po­věd­nos­ti. Sta­bil­ní dospě­lý je totiž pro dítě tou nej­ú­čin­něj­ší „tera­pií“.“


Zdro­je :

Babet­te Rot­schild : Tělo neza­po­mí­ná. Mai­trea, Pra­ha 2015.

Karyn B. Pur­vis, David R. Cross, Wen­dy Lyons Sun­shi­ne : Dítě v nové rodi­ně. Gra­da Pub­lis­ning, Pra­ha 2013.

Jani­na Fisher : Pře­ko­ná­vá­ní trau­ma­tu. Por­tál, Pra­ha 2023

Sdílet článek na sociálních sítích:
Lenka Pospíšilová
Lenka Pospíšilová
redaktorka blogu