Zánovní slečna psycholožka brněnské pobočky SPR, Mgr. Oldřiška Dobešová, rozhodně nevypadá jako tvrdá autorita, které je třeba se bát. Spíš je to kamarádka odvedle. Zkušeností s náctiletými a jejich trablemi má ale celkem dost. Působí křehce a zároveň důvěryhodně, což pro mnohé pěstounské děti bude velké plus.
Jaká byla vaše dosavadní profesní cesta ?
Vystudovala jsem psychologii na Fakultě sociálních studií MU. Pět let jsem, vlastně už při škole, pracovala v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. Je to prostor pro mladé lidi, kteří tam chodí trávit volný čas. Mnohdy jsou ze složitějších sociálních podmínek, dost často se tam objevuje rizikové chování jako užívání návykových látek, kriminalita… Tím, že jsou náctiletí, objevují se samozřejmě také běžné problémy puberťáků. Poslední dva roky ještě pracuji v Podaných rukou v centru prevence na indikované prevenci, což znamená, že tam chodí na konzultace mladiství a jejich rodiče. Nejčastěji se věnujeme tématu experimentování s návykovými látkami.
Co vás přimělo jít studovat zrovna psychologii ?
Připadá mi, že jsem měla jasno hodně brzo. Už když jsem šla na gymnázium, tak jsem věděla, že budu směřovat k psychologii. Vždycky jsem byla obklopená mnoha lidmi, bavilo mě, zajímat se o to, jak lidé fungují, co ovlivňuje jejich chování. Mám čtyři starší bratry a možná jsem byla takový rodinný mediátor mezi těmi muži. Také jsem se vždycky věnovala nějakému kroužku, kde jsme vytvářeli aktivity pro děti, plus různé dobrovolnictví.
Jak jste se dostala do Sdružení pěstounských rodin ?
Tato oblast mě vždycky hodně zajímala. Dost dětí v nízkoprahovém zařízení prošlo nějakou formou ústavní péče nebo náhradní rodinnou péčí. Když jsem v nízkoprahu skončila a zjistila jsem, že SPR hledá psycholožku, hezky se to sešlo. Chtěla jsem jít do nějaké zavedené organizace. Protože jsem dva roky po škole, tak jsem uvítala, že tady je psycholožka už delší dobu a můžu se učit od zkušenější kolegyně. Jsem tu krátce, od května 2026 a spolupráce v týmu je mi blízká, takže moje představy se naplnily.
Pěstounské děti jsou přece jen specifická skupina. Udivilo vás něco ?
Jsou specifická skupina, ale nejsou zase tak rozdílné od těch, které znám z dřívějška z nízkoprahu. A spolupráce s pěstouny je dobrá. Ještě jsem pracovala v Centru Anabell, z.ú., sociálně aktivizační službě, kde jsem dělala poradenství pro celé rodiny, takže mi to připadá jako podobný princip práce.
Praxi z Annabel i nízkoprahu tady využijete.
Téma poruch příjmu potravy se tady objevuje a návykové látky také, to je pravda.
Jak širokou máte teď, v polovině prázdnin, klientelu ?
Hůře se mi to odhaduje, protože je jenom pár rodin, které chodí pravidelně. Ale pak je dost rodin, které přijdou jen jednou s nějakou jednorázovou zakázkou.
Jak vypadá terapie ve vašem provedení a jaké metody používáte ?
Dost záleží na tom, o jak staré dítě jde. Když přijdou náctiletí, tak třeba s pěstounem mluvím až později. Když je to mladší dítě, tak se napřed seznámím s oběma, povídáme si všichni dohromady, pak si beru pěstouna zvlášť a pobavíme se o jejich situaci. Potom jsem zvlášť s dítětem, a nakonec to všechno shrneme a domluvíme se, jestli je třeba vídat se pravidelně.
Už se stalo, že pěstouni jsou vstřícní, ale dítě o ničem mluvit nechce ?
Myslím, že v takovém případě se dá docela dobře využít zkušenost z nízkoprahu. Přichází tam spousta mladých, kteří v tomto prostředí chtějí trávit čas, ale nejdou kvůli poradenství nebo proto, aby se podělili o své zkušenosti. Takže to je situace, na kterou jsem zvyklá. Skrze neformální aktivity je přístup lepší. S mladšími dětmi, když jsou nesmělé, si obvykle něco zahraju a u toho si popovídáme. Často stavíme z Lega, hodně si kreslíme…
A co s puberťáky, když nekomunikují ?
Ze začátku se bavíme o tématech, která jsou pro ně komfortní, o jejich zájmech a tak. Myslím, že tím, jak jsem s nimi dlouho pracovala, se dost orientuji v trendech, které je zajímají.
Jak přimět dítě, které nechce žádný kontakt s psycholožkou, aby změnilo názor ?
Takové dítě, které třeba zkouší drogy, opravdu nechce přijít. Jednak své chování nevnímá jako problém a také to není téma, kterému se chce věnovat. Pěstounům v těchto případech navrhnu, ať předají dítěti informaci, aby k tomu přistoupilo jako k experimentu. Ať tomu dá šanci. S tím, že já z něj nikdy nebudu páčit informace, které nechce sdílet. Pořád platí : když se o něčem bavit nechce, tak ho/jí nenutím. Dost často je tam obava z toho, jaké informace já budu předávat dál, proto si na začátku vymezíme, co já musím sdělit a co ne. Za těchto podmínek, když ví, co od toho čekat, jsou ochotnější přijít. Dáme si jednu schůzku a pobavíme se o tom, jak to šlo, jestli by chtěl/a přijít znovu. Někdy ovšem říkají, že přicházejí jen proto, aby byl doma klid.
Vnímají dnešní mladí drogy jako problém ? Chápou je jako život ohrožující ?
Je to různé. Někdo řekne, že nevnímá, že by mu návykové látky něco braly a někdo si víc uvědomuje, v čem všem ho to ovlivňuje. Chodí náctiletí, kteří chtějí přestat a chodí i náctiletí, kteří řeknou, že by chtěli přestat v budoucnu, ale nyní nevidí důvod.
S jakými obtížemi jste se zatím u dětí v SPR setkala ?
U mladších dětí jsou to častěji problémy se školou, problematické vídání s biologickou rodinou, výchovné problémy, výbuchy vzteku doma a často i ve škole. U náctiletých častěji řeším témata jako úzkosti, neshody s pěstouny, sebepoškozování, experimentování s návykovými látkami nebo problémy ve vrstevnických vztazích.
Někteří pěstouni přicházejí ve stádiu prevence. Cítí, že něco by se mohlo začít kazit nebo to dítě čeká něco náročného. Přichází čistě s tím : Chtěli bychom to podchytit, ještě se nic neděje, nic nepozorujeme, ale přemýšlíme, jak to dítě zvládne, protože prochází složitým obdobím. Říkám jim, že to je super přístup proto, abych se s dítětem seznámila. Klidně se můžeme hodinku bavit o nenáročných tématech, trochu si pohrát. Až to dítě bude něco řešit, tak nemusí mít obavu, že jde za neznámým člověkem. Ví, jak to tu vypadá, ví, kdo jsem.
Jaké terapeutické postupy používáte ?
Nejsem terapeut, ale jsem ve výcviku Gestalt terapie. Přijde mi, že tento přístup je dobře uplatnitelný na děti, třeba proto, že se nebojí využívat hravé techniky a trochu experimentovat.
Co byste chtěla během svého působení ve Sdružení pěstounských rodin nabídnout dětem a jejich rodinám ?
Ve své práci bych chtěla dětem nabídnout bezpečný prostor pro jejich příběhy, otázky, pocity i nejistoty a pěstounům podporu v jejich důležité, ale často náročné roli. Ráda se s rodinami setkám, ať už přicházejí s nějakou starostí nebo se chtějí jen seznámit a společně se podívat na to, co může podpořit jejich spokojenost a vzájemné porozumění.
