Lidem ve Sdružení pěstounských rodin opravdu jde o děti

Prv­ní roz­ho­vor roku tra­dič­ně pat­ří ředi­te­li SPR Pavlu Šmý­do­vi. I v led­nu 2026 jsme se sešli, aby zre­ka­pi­tu­lo­val loň­ský rok, rok 30. výro­čí zalo­že­ní Sdru­že­ní. Také abychom pro­bra­li změ­ny na poli­tic­ké scé­ně a co se od nich dá oče­ká­vat. A v nepo­sled­ní řadě nastí­ni­li plá­ny pro rok nadcházející.

Pro začá­tek tro­chu politiky

Máme novou vlá­du a nové­ho Minis­t­ra prá­ce a soci­ál­ních věcí, Ale­še Juchel­ku. Dá se něco zvláš­tě dob­ré­ho smě­rem k pěs­toun­ství oče­ká­vat od minis­t­ra, kte­rý je sám pěstounem ?

Nový minis­tr říká, že se chce zamě­řit na soci­ál­ní služ­by, a nesly­šel jsem, že by se chtěl zvláš­tě věno­vat naší oblas­ti. Ze sys­té­mo­vých ana­lýz vychá­zí, že pěs­toun­ství a zákon­ná opat­ře­ní kolem něj sluš­ně fun­gu­jí, tak­že sou­čas­ný postoj asi bude : „nesa­hat, ať se to neroz­bi­je“. Masiv­ní změ­ny tedy nemů­že­me čekat, což v dané chví­li vidím jako pozitivní.

Ukáz­ka z minu­lé­ho voleb­ní­ho obdo­bí, kdy při­šel nápad, že se během tří let zvlád­ne při­pra­vit a odsou­hla­sit nový těž­ký zákon, se uká­za­la jako nere­ál­ná. Co by se moh­lo poda­řit, a bylo by to dob­ré, zved­nout širo­kou dis­ku­zi o novém záko­nu, v pod­sta­tě jeho před­pří­pra­vu. Zatáh­nout do ní celou šíři těch, kte­ří se v tom­to svě­tě pohy­bu­jí : od záko­no­dár­ců přes OSPO­Dy, ško­ly, neziskov­ky, poli­cii, sou­dy, léka­ře… Začít řešit, co je to „ohro­že­né dítě“, jak ho defi­no­vat, jak s tím pak pra­co­vat mezi bio­lo­gic­kou rodi­nou a náhrad­ní rodi­nou, aby se poda­ři­lo vytvo­řit oprav­du kva­lit­ní doku­ment, kte­rý bude vše­mi ale­spoň čás­teč­ně při­jí­mán. To, kdy­by se poved­lo, byl bych moc rád. Aby to neby­lo jako v roce 2012, kdy se něco naho­ře uši­lo, zain­te­re­so­va­ných stran se nikdo na nic neptal, a výsle­dek byl dost bolest­ný a dodnes bola­vý. Na minis­ter­stvu nastá­va­jí znač­né per­so­nál­ní změ­ny. Čekám, k čemu to pove­de a jsem zvě­dav, jest­li exis­tu­je dosta­tek kva­lit­ních lidí zna­lých pro­ble­ma­ti­ky, kte­rý­mi ta mís­ta obsa­dí. Naše oblast je malá, tak­že odbor­ní­ků nejsou zástu­py. Toto je teď pro mě téma, pro­to­že s těmi nový­mi pra­cov­ní­ky minis­ter­stva bude­me muset jednat.

Jaký směr v oblas­ti péče o ohro­že­né děti vám při­pa­dá násle­do­vá­ní­hod­ný a zatím tam náš stát nemá zrov­na našlápnuto ?

Rád bych viděl při­bli­žo­vá­ní se seve­ro­ev­rop­ské­mu sys­té­mu péče o děti. Dlou­ho se hovo­ří o tom, že se chce­me blí­žit Nor­sku nebo Dán­sku. Tam to fun­gu­je tak, že dítě je na prv­ním mís­tě a dál pad­ni, komu pad­ni. U nás pla­tí : dítě je na prv­ním mís­tě, ale dospě­lí jsou důle­ži­těj­ší, pro­to­že mají voleb­ní hlas.

To mi při­po­mně­lo sice něko­lik let sta­rou, ale veli­ce medi­a­li­zo­va­nou kau­zu paní Micha­lá­ko­vá kon­tra Bar­ne­ver­net, potaž­mo Nor­ské království.

K tomu mám zásad­ní infor­ma­ci : Bar­ne­ver­net má jed­no­znač­né pra­vi­dlo, kte­ré je dané celým stát­ním sys­té­mem : detai­ly pří­pa­du pod­lé­ha­jí uta­je­ní. Což mi při­pa­dá vel­mi důle­ži­té, pro­to­že se to týká dětí a jejich budouc­nos­ti. Zdů­vod­ňu­jí to násle­dov­ně : nechce­me, aby někdo mohl najít na inter­ne­tu, co se u vás doma dělo. Paní Micha­lá­ko­vá kau­zu nao­pak vel­mi medi­a­li­zo­va­la a Bar­ne­ver­net k tomu mlčel. Pří­pad se dostal až ke štrasbur­ské­mu Mezi­ná­rod­ní­mu sou­du pro lid­ská prá­va, kte­rý ho odtaj­nil a v ten moment všem zastán­cům paní Micha­lá­ko­vé lido­vě řeče­no spadly bra­dy, pro­to­že se dozvě­dě­li, co se s těmi dět­mi dělo. Když to shr­nu : mat­ka se brá­ni­la přes média, sys­tém mlčel, jed­nal, nechal to jít přes všech­ny ty sou­dy a v pod­sta­tě ty děti zachránil.

K tomu musím zopa­ko­vat, že dítě má prá­vo na sta­bil­ní, bez­peč­né rodin­né pro­stře­dí, kte­ré mu umož­ňu­je klid­ný život a vývoj. Jestli­že bio­lo­gic­ká rodi­na poža­da­vek bez­pe­čí nespl­ňu­je, tak nemá prá­vo dítě ničit. U nás se domá­cí nási­lí a nási­lí na dětech v pod­sta­tě k sou­du sko­ro vůbec nedo­sta­ne. Naše sta­tis­ti­ky vyka­zu­jí 7% sou­ze­ných, v Němec­ku 25%. Čeští rodi­če jsou asi „výraz­ně hodnější“.

Prv­ní zákon, kte­rý se vzta­ho­val k oblas­ti péče o ohro­že­né děti, vstou­pil v plat­nost v Nor­sku 1. led­na 1900 a stal se tak prv­ním záko­nem toho­to dru­hu na svě­tě vůbec. Zákon : „Lov om behan­d­ling av for­søm­te børn“ v pře­kla­du Zákon o péči o zane­dba­né děti byl dílem gene­rál­ní­ho pro­ku­rá­to­ra Ber­nhar­da Getze.

Zdroj : wikipedie

Jest­li on ten náš OSPOD není výraz­ně méně inva­ziv­ní, co se týče vstu­pu do rodin. Asi také nemá tako­vou podporu.

Je to otáz­ka kul­tur­ní­ho pro­stře­dí. Na seve­ru, lapi­dár­ně řeče­no, dří­ve málo dětí pře­ži­lo, tak­že si jich spo­leč­nost a rodi­ny o to více pova­žo­va­ly. Byly zásad­ní hod­no­tou pro zacho­vá­ní spo­leč­nos­ti. Nám se dlou­ho­do­bě sni­žu­je porod­nost, tak­že teď už si snad uvě­do­mu­je­me, že také potře­bu­je­me chrá­nit děti, abychom jako spo­leč­nost přežili.

Zůsta­ne­me ješ­tě chví­li v poli­ti­ce : teď, v polo­vi­ně led­na, se v médi­ích vel­mi pro­bí­rá, že je tře­ba dbát o dušev­ní zdra­ví spo­leč­nos­ti. A že je to úkol nejen pro MPSV a Minis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví, ale pro všech­na minis­ter­stva. V této sou­vis­los­ti je tře­ba při­po­me­nout, že nárůst psy­chic­kých pro­blé­mů u dětí a mlá­de­že je v posled­ních letech enorm­ní. Pěs­toun­ské děti jsou na tom obvykle ješ­tě hůře. Co pod­le vás pomůže ?

Jde o nedo­sta­tek lid­ských zdro­jů a zlep­še­ní, je běh na dlou­hou trať. Máme málo dět­ských psy­cho­lo­gů a psy­chi­atrů. Napří­klad v Ústec­kém kra­ji není dět­ský psy­chi­atr ani jeden. Přes všech­ny pobíd­ky tam nikdo nechce jít. Nebu­de si ničit svo­ji rodi­nu a vlast­ní dušev­ní zdra­ví v té ústec­ké pro­ble­ma­tic­ké spo­leč­nos­ti. Navíc psy­chi­atrie není atrak­tiv­ní lékař­ská oblast, pro­to­že to zkrát­ka není byz­nys. Sys­té­mo­vá sna­ha tady je, z růz­ných stran, ale než lékař vystu­du­je a dosáh­ne něja­ké ates­ta­ce, trvá to zhru­ba deset let.

Zákon­né úpra­vy plat­né od 1. 1. 2025 v praxi

Pro­mě­na­mi v minu­lém roce násled­kem zákon­ných úprav pro­šel čás­teč­ně i sys­tém náhrad­ní rodin­né péče. Kte­ré změ­ny vní­má­te jako nej­zá­sad­něj­ší a z čeho máte osob­ně nej­vět­ší radost ?

Od led­na 2025 se srov­nal roz­díl mezi dět­mi v pěs­toun­ské péči a dět­mi svě­ře­ný­mi do péče tře­tí oso­by. Ti, kte­ří mají svě­řen­ce, jsou nyní posta­ve­ni na roveň pěs­tou­nům. Pokud uza­vřou doho­du o dopro­vá­ze­ní, budou dostá­vat pří­spě­vek pěs­tou­na a pří­spě­vek na dítě nebo děti, kte­ré mají v péči. To je poměr­ně vel­ká změ­na a já mám radost z toho, že přes dvě stov­ky rodin se obrá­ti­ly na naší orga­ni­za­ci s žádos­tí o doprovázení.

Nove­li­za­ce záko­na o soci­ál­ně-práv­ní ochra­ně dětí při­ná­ší mimo jiné zrov­no­práv­ně­ní posta­ve­ní dětí svě­ře­ných do péče jiné oso­by (tzv. svě­ře­nec­tví) s dět­mi v pěs­toun­ské péči, včet­ně zajiš­tě­ní finanč­ní pod­po­ry, odbor­ných slu­žeb a dopro­vá­ze­ní pro jejich pečo­va­te­le. Nove­li­za­ce také mění pro­ces zpro­střed­ko­vá­ní náhrad­ní rodin­né péče. Cílem je zrych­lit, sjed­no­tit a stan­dar­di­zo­vat odbor­né posu­zo­vá­ní žada­te­lů o náhrad­ní rodin­nou péči a zlep­šit sys­tém páro­vá­ní dětí, kte­ré potře­bu­jí náhrad­ní rodi­nu, s pro­vě­ře­ný­mi žada­te­li o pěs­toun­skou péči nebo osvo­je­ní. Od led­na 2025 vstou­pi­lo v účin­nost zru­še­ní práv­ní úpra­vy dět­ských domo­vů pro děti do 3 let, a záro­veň začne pla­tit ome­ze­ní insti­tu­ci­o­nál­ní péče o nejmen­ší děti, schvá­le­né již před tře­mi lety.

Zdroj : MPSV, legisla­tiv­ní přehled

Co ješ­tě v zákon­ných úpra­vách chybí ?

Jsem pře­svěd­če­ný, že stá­le chy­bí jed­no­znač­ně sta­no­ve­ný sys­tém sana­ce bio­lo­gic­ké rodi­ny, a zvláš­tě ono roz­hod­nu­tí, kdy už o sana­ci pře­stat usi­lo­vat a roz­hod­nout, že dítě bude dlou­ho­do­bě ode­brá­no. Jestli­že sana­ce pro­bí­há prv­ní rok, dru­hý rok … a pořád žád­né zlep­še­ní, je tře­ba roz­hod­nout. Dítě­ti ply­ne čas rych­le, nemů­že­me čekat, až bude zle­ti­lé. Je tře­ba sta­no­vit : bude­me se o sana­ci této rodi­ny sna­žit tak a tak dlou­ho, udě­lá­me to a to, odpo­věd­nost nese člo­věk xy. Samo­zřej­mě, že v tom hra­je roli soud, ale oso­ba, kte­ré byla dána odpo­věd­nost, musí mít seřa­ze­né argu­men­ty ve chví­li, kdy je jas­né, že rodin­né pod­mín­ky se nezlep­ší a nemá smy­sl dítě v rodi­ně nechá­vat. Tře­ba domá­cí nási­lí nemá smy­sl sano­vat. Máme výzkumy, kte­ré potvr­zu­jí, že tako­vou rodi­nu zachra­ňo­vat je zby­teč­né, pro­to­že se situ­a­ce nezlep­ší. Sana­ce bio­lo­gic­ké rodi­ny je z mého pohle­du asi nej­těž­ší téma, kte­ré je tře­ba otevřít.

Roz­hod­nu­tí o ode­brá­ní dítě­te vzbou­zí vždyc­ky vel­ké emoce. 

Bio­lo­gic­ká rodi­na má před­nost, ale jen pokud je funkč­ní. Čas­to se argu­men­tu­je tím, že dítě potře­bu­je mít vlast­ní identi­tu, a pro tu je bio­lo­gic­ká rodi­na důle­ži­tá. Ovšem jest­li z ní zís­ká identi­tu násil­ní­ka a nefunkč­ní, závis­lé mat­ky, tře­ba už v něko­li­ká­té gene­ra­ci, tak to roz­hod­ně není ta iden­ti­ta, kte­rou mu pře­je­me. Dal­ší hroz­ný důsle­dek věč­né sana­ce bio­lo­gic­ké rodi­ny je, že pěs­touni se pak mohou tzv. ´pokrá­jet´, ale jejich sna­hu zachrá­nit dítě, neu­stá­le roz­bi­jí bio­lo­gic­ká rodi­na, kte­rá žije tře­ba na scho­dech u nádra­ží. Což je zce­la kon­krét­ní brněn­ská zkušenost.

Dopro­vá­zí­me přes 700 rodin a kaž­dá rodi­na, kaž­dé při­ja­té dítě má svo­je spe­ci­fi­ka. O kon­krét­ním dítě­ti musí roz­hod­nout pří­sluš­ný pra­cov­ník OSPO­Du, jest­li je ješ­tě mož­né počkat nebo už situ­a­ce dozrá­la k ode­brá­ní dítě­te. Samo­zřej­mě jsou sta­no­ve­né kon­cep­ce, na zákla­dě kte­rých se postu­pu­je, ale tu lid­skou strán­ku v dané situ­a­ci musí ohod­no­tit zase jenom člověk.

Dotý­ká se mě, když minis­terští úřed­ní­ci v médi­ích pro­hlá­sí, že děti jsou bez­dů­vod­ně ode­bí­rá­ny z bio­lo­gic­kých rodin. Pra­cov­ni­ce OSPO­Du neo­de­bí­ra­jí děti rády, není to pro ně žád­né potě­še­ní, jít s poli­cií, léka­řem, stát­ním zástup­cem, tře­ba i hasi­či ode­brat dítě, a pak někdo pro­hlá­sí, že se ospo­ďač­ka jen špat­ně vyspa­la. Mys­lím, že by OSPO­Dy měly mít vět­ší pod­po­ru. Nejsou to „paní Zuba­té“, jenom chrá­ní dítě.

O dění ve Sdružení

Rok 2025 byl pro Sdru­že­ní rokem mno­ha změn, někte­ré byly nároč­né nebo ved­ly k zamyš­le­ní a jiné vás, před­po­klá­dám, utvr­di­ly v tom, že jde­me jako orga­ni­za­ce správ­ným směrem ?

Loň­ský rok byl ve Sdru­že­ní napl­ně­ný pře­kot­nou pra­cí. Změ­ny záko­na, kte­ré nasta­ly od 1. 1. 2025, o kte­rých jsme už mlu­vi­li, se pro­je­vi­ly v enorm­ním zájmu o naše služ­by. Při­šla k nám oprav­du řada zájem­ců o dopro­vá­ze­ní, tak­že jsme při­ja­li téměř 200 nových rodin. Mno­hé nemě­ly žád­nou zku­še­nost se sys­té­mem náhrad­ní rodin­né péče, tak­že jsme je muse­li do toho sys­té­mu uvést. Tak to mě utvr­di­lo v pře­svěd­če­ní, že to asi dělá­me dob­ře. Záro­veň jsme někte­ré muse­li odmí­tat, pro­to­že jsme ocit­li na hra­ni­ci svých per­so­nál­ních zdro­jů i pra­cov­ních pro­stor a v poža­do­va­né míře bychom dopro­vá­ze­ní oprav­du nemoh­li dělat dobře.

Také nasta­ly změ­ny v někte­rých poboč­kách : Dosa­vad­ní vedou­cí a zakla­da­tel­ka praž­ské poboč­ky Ale­na Micha­lo­vá pře­da­la svůj post Klá­ře Jež­ko­vé a zůsta­la v pozi­ci psy­cho­lož­ky SPR. V Tel­či při­by­la dal­ší klí­čo­vá pra­cov­ni­ce, v Brně tři a od 1. 1. 2026 ješ­tě jed­na. V pro­sin­ci se navíc kona­la výbě­ro­vá říze­ní na dal­ší pra­cov­ni­ce, kte­ré posí­lí týmy Brně, Tel­či a Čes­kých Budě­jo­vi­cích, abychom zvlád­li všech­ny při­chá­ze­jí­cí rodi­ny. V Brně od úno­ra nasta­ne také změ­na na pozi­ci vedou­cí pobočky.

Zor­ga­ni­zo­va­li jsme něko­lik vel­kých akcí, netý­ká se to jen Brna, ale v pod­sta­tě všech pobo­ček. Pořá­da­li jsme dvě kon­fe­ren­ce – v Pra­ze, kte­rou ale mělo na sta­ros­ti Brno, a v Plzni, kona­ly se také Dny pěs­toun­ských rodin… tak­že jsme zase i na veřej­nos­ti uká­za­li, kdo jsme a co dělá­me. Uspo­řá­da­li jsme Dny ote­vře­ných dve­ří v Tel­či a Kro­mě­ří­ži, setká­ní s OSPOD v Brně a Kroměříži.

Moc mě to těší, nicmé­ně na kon­ci roku jsme byli všich­ni oprav­du moc una­ve­ni. Vlo­ni jsme hod­ně sil vyda­li exter­ně, nyní musí­me zase pra­co­vat inter­ně. Jeli jsme už tro­chu na dluh vnitř­ní komu­ni­ka­ce i dal­ší­ho vzdě­lá­vá­ní, a to teď musí­me dohnat.

Našly se pře­ce jen situ­a­ce, setká­ní, kte­ré vás povzbu­di­ly, utvr­di­ly v tom, že SPR pra­cu­je dobře ?

Urči­tě ! Den pěs­toun­ských rodin byl krás­ný, při­je­la spous­ta rodin, při­šel minis­tr prá­ce a soci­ál­ních věcí Jureč­ka, hejtman Jiho­mo­rav­ské­ho kra­je Gro­lich. Praž­ská kon­fe­ren­ce se moc poved­la. Před­ná­še­li lidé, kte­ří se v oblas­ti ohro­že­ných dětí a NRP pohy­bu­jí dlou­ho, v rám­ci celé repub­li­ky, jejich pohled na věc je oprav­du pří­no­sem a byli rádi, že u nás moh­li pre­zen­to­vat své zkušenosti.

V roce 2025 Sdru­že­ní osla­vi­lo 30 let své exis­ten­ce. Jak toto výro­čí vní­má­te vy osob­ně ? Co pro vás zna­me­ná vědo­mí, že orga­ni­za­ce půso­bí v oblas­ti pěs­toun­ství už tři desetiletí ?

Naše vel­ká výho­da je, že za ty roky se o už nás ví. Máme svo­je mís­to a při jed­ná­ní s poslan­ci, sená­to­ry, minis­ter­ský­mi úřed­ní­ky nemu­sí­me vysvět­lo­vat, kdo jsme a co dělá­me. V prá­ci na veřej­nos­ti a v poli­tic­kých kru­zích je to dob­rá pozi­ce. Záro­veň si uvě­do­mu­je­me vel­ký dluh spo­leč­nos­ti, kte­rá nedo­ká­že za tři desít­ky let nabíd­nout ohro­že­ným dětem jed­no­znač­nou pod­po­ru pro budouc­nost. Je to i náš hřích.

S jaký­mi vize­mi a přá­ní­mi vstu­pu­je­te do roku 2026, ať už ve vzta­hu ke Sdru­že­ní, pěs­toun­ským rodi­nám nebo celé­mu sys­té­mu péče o ohro­že­né děti ?

Za nej­dů­le­ži­těj­ší pova­žu­ji zájem na posí­le­ní komu­ni­ka­ce, a to nejen ve Sdru­že­ní, ale také mezi vše­mi, kte­ří se oko­lo ohro­že­ných dětí pohy­bu­jí. Uvnitř SPR bych si to zvláš­tě přál. Samo­zřej­mě kaž­dý máme svo­ji prá­ci, jez­dí­me za rodi­na­mi, na různá mís­ta ve svých kra­jích a okre­sech, na úřa­dy a podob­ně, ale lidi spo­lu musí mlu­vit, čas­tě­ji hovo­řit o svých zku­še­nos­tech a zážit­cích. Měli bychom být schop­ni to, co řeší­me, co nás tíží, pro­brat v kan­ce­lá­ři, tedy sdí­let navzá­jem a také smě­rem naho­ru. Důvě­ra se budu­je tím, že spo­lu jsme a komu­ni­ku­je­me. A na to jsme v minu­lém roce nemě­li moc čas, tak­že letos to musí­me napravit.

Dru­há věc je sys­té­mo­vé vzdě­lá­vá­ní zaměst­nan­ců. Je zapo­tře­bí, aby si pra­cov­ni­ce v týmu roz­dě­li­ly, kdo se na co zamě­ří, jaká ško­le­ní, výcvi­ky absol­vu­je, inves­tu­je do toho ener­gii a čas, Sdru­že­ní pak finan­ce, a ten člo­věk se potom o nové poznatky podě­lí. Potře­bu­je­me lep­ší synergii.

Pak bych si přál ješ­tě zlep­šit spo­lu­prá­ci mezi pobočka­mi. Dal­ší věc je posí­le­ní naší meto­di­ky a její vět­ší sdí­le­ní, mít pra­vi­del­ně tako­vé meto­dic­ké hodi­ny, abychom si neu­stá­le při­po­mí­na­li hod­no­ty naší orga­ni­za­ce. Obo­jí­mu při­spě­jí on-line setká­ní, pro­to­že jsme roz­pro­stře­ní po repub­li­ce, a pře­ce jen máme málo mož­nos­tí setkat se osobně.

Dří­ve se kona­la výjezd­ní setká­ní celé­ho Sdru­že­ní. Plá­nu­je­te, pro posí­le­ní komu­ni­ka­ce, v novém roce další ? 

Je prav­da, že lidé spo­lu lépe mlu­ví, když se pot­ka­jí osob­ně. Nicmé­ně tako­vé setká­ní je finanč­ně nároč­ná zále­ži­tost, minis­ter­stvo to nepod­po­ru­je a my na tyto věci žád­ný zvlášt­ní fond nemáme.

Co dal­ší­ho chys­tá­te na rok 2026 ?

Máme pově­ře­ní a chce­me letos koneč­ně roz­jet pří­pra­vy budou­cích pěs­tou­nů. V této věci dávám jed­not­li­vým pobočkám znač­nou auto­no­mii, tak­že mohou samy dopl­ňo­vat naši kon­cep­ci danou záko­ny a meto­di­kou SPR. Je to sti­mul, vymys­let co nej­za­jí­ma­věj­ší a nepří­nos­něj­ší obsah, jak při­pra­vit budou­cí pěs­tou­ny a jejich vztah k dětem, kte­ré chtě­jí při­jmout do rodi­ny. Na pří­pra­vách se člo­věk potká s lid­mi, kte­ří hle­da­jí a může jim v jejich hle­dá­ní pomo­ci. A je skvě­lé, když do toho může při­nést vlast­ní jedi­neč­ný pří­stup a nabíd­ku. Moc bych si přál, aby si poten­ci­ál­ní pěs­touni řek­li : se Sdru­že­ním pěs­toun­ských rodin to chci absol­vo­vat, pro­to­že jsou dobří.

Co bys­te si ješ­tě přál, aby o Sdru­že­ní pěs­toun­ských rodin lidé řek­li tře­ba za dal­ších deset let ?

Lidem ve Sdru­že­ní oprav­du jde o děti. To by mi úpl­ně stačilo.

Za roz­ho­vor děkuje

Len­ka Pospíšilová