Den dětí slavíme každý rok 1. června. Nejvíce samozřejmě toto datum prožívají děti, které se nemohou dočkat, jaké překvapení od rodičů dostanou.
Když jsem byla malá, byl tento svátek pro mě výjimečný v několika ohledech. Naši pěstouni, máma s tátou, si pro nás vždy přichystali nějaký program. Pokud byl táta v práci, tak na stole v obýváku na mě a mé starší sourozence čekala malá čokoláda. Pak se s námi máma domluvila, co bychom chtěli k obědu, aby nám udělala radost. Většinou jsme chtěli řízek s bramborovou kaší, nebo špagety. Po obědě jsme si pustili televizi a koukali spolu na pohádky, přitom se má sestra se snažila z mámy vymámit, co na nás s tátou chystají. Ale ve většině případů nás máma o překvapení neochudila, jelikož slíbila tátovi, že nám to neřekne. Jak všichni víme, sliby se mají plnit.
Náš program na Den dětí byl každý rok jiný. Někdy jsme jeli do zoo, někdy do aquaparku a jindy nás rodiče vzali na velký zmrzlinový pohár. Vždycky se dělo něco, co nebylo každý den.
Jako malá jsem si vždycky přála jednu jedinou věc, tedy ne věc, ale zvíře, a to poníka. Nikdy jsem ho nedostala, ale naštěstí většina zoologických zahrad nabízí projížďky na koních nebo ponících, takže se mé přání částečně splnilo. Mí sourozenci také nepřišli zkrátka – všichni jsme vše dostali stejnou měrou : bratr Alexandr měl rád auta, sestra Martina zase ráda kreslila, a tak dostali něco s touto tématikou. Cenově se dárky pro nás musely pohybovat ve stejné rovině, což je dle mého názoru správné, protože pak nepřicházejí pocity nadřazenosti nebo závisti mezi sourozenci.
Byly Dny dětí, kdy jsme nedostali každý svůj dárek, ale jeli jsme na výlet a abych byla upřímná, takové společné dárky pro mě v pozdějším věku byly stejně nejlepší. Už odmalička jsem byla hodně citlivá a vnímavá, takže brzy mi došlo, že nejde o to, co v tento den dostanu, ale s kým a jak ten čas strávím.
Bohužel mi v mých dvanácti letech umřela máma. Byla to pro nás všechny obrovská rána a když nad tím vším teď přemýšlím, tak od té doby jsme Den děti pořádně neslavili a mně to ani nevadilo. Cítila jsem se už velká a vlastně jsem i musela být. Společně se sourozenci jsem musela rychle psychicky dospět, aby táta nebyl na všechno úplně sám. Ale nutno říci, že i přesto všechno, jak to měl táta těžké, jsme vždy malou drobnost dostali, a to i když mi bylo třeba patnáct.
Malé děti si k tomuto dni přejí většinou hromadu hraček nebo jednu věc, po které touží několik měsíců. Určitě to není jen o hračkách. Spousta dětí v dětských domovech si přeje být v rodině a mít svou mámu a svého tátu. Ať už je dítě v dětském domově nebo v rodině, tak jejich přání nemusí být vždy hmotné. Jak jsem již zmínila, dětské duše jsou hodně citlivé a vnímavé, proto nepočítejme s tím, že dáme-li jim nějakého plyšáka, budou spokojené a nic víc si přát nebudou. Mnoho dětí si přeje cítit se v bezpečí a patřit do funkční rodiny. Myslím si, že malé políbení na čelo a objetí spousta dětí ocení více než hračku.
Pokud já sama někdy v budoucnu budu mít děti, tak se budu snažit nachystat jim na Den dětí překvapení, tedy udělat jim radost něčím, co nečekají. Dát jim něco malého, třeba i tu čokoládu, upéct jim dort či buchtu, protože věřím, že i díky takovým “drobnostem“ se budou cítit výjimečně. Chtěla bych je tím naučit, že dárek v podobě plyšáka nebo jiné hračky není vždy nutností, že mnohdy předražené dětské hračky nemusejí být zrovna to, co dostanou.
Samozřejmě, přijdou i chvíle, kdy jim v tento den koupím nějakou hračku místo výletu nebo spojím výlet i hračku s buchtou do jednoho dárku, ale ne vždy. Podle mého názoru je potřeba udržovat jakousi rovnováhu, aby naše děti věděly, co se skrývá pod pojmem “Dárek ke Dni dětí“. Koneckonců je to den o nich, tak jim dejme jednu z nejcennějších věcí, co na světě máme, a to je spolu s láskou čas, který s nimi strávíme.
Nicoletta Fabinová
O autorce : Nicoletta Fabinová
Do svých tří let jsem žila v dětském domově v Aši, pak jsem se dostala do pěstounské péče a získala tak milující mámu, tátu a dva starší sourozence. Moji pěstouni mi kromě rodinného zázemí a lásky dali také možnost “léčit“ mé postižení, dětskou mozkovou obrnu, a já tak můžu chodit o berlích. Díky nim jsem zvládla i obor s maturitou. Za toto všechno jim budu vděčná do konce života.