Na poprvé jsem se sešla u kafe s brněnskou pěstounkou, která má doma dvě už skoro dospělé přijaté dcery a třináctiletého syna. „Přípravy byly sice dlouhé, ale stejně do pěstounství s manželem padli, dalo by se říct, rovnýma nohama. Dobrá předsevzetí nevzala úplně za své, ale bylo třeba je upravit.“ Tak už to v pěstounských rodinách bývá, že se rodiče musí do značné míry přizpůsobit dětem. Ovšem také držet hranice, pevně, ale diplomaticky.
Vezměme to od začátku : jak jste vůbec přišli k pěstounství ?
Nemáme biologické děti, takže se to tak nabídlo. Viděla jsem časopis, který vydávalo SPR. Manžel nebyl proti, což u chlapa považuji za přinejmenším zajímavé. Delší, než rozhodování, byla doba od podání žádosti, přes ta všechna školení… to trvalo opravdu strašně dlouho. Na to si stěžují všichni. Samotné čekání na děti nebylo zase až tak dlouhé. O to víc to bylo překvapující, protože holkám už bylo skoro pět a skoro devět. My jsme byli nezkušení, nabídli nám tyto děti a nám se líbily. Ředitel dětského domova se ptal : „Vy se jdete podívat na první děti ? Nebo kolikáté už to jsou?“ Byli jsme překvapení, protože jsme si mysleli, že koho nám nabídnou, musíme přijmout. Byli jsme mladší a měli jsme odvahu, ale bylo to obtížné.
Před čtrnácti lety byl proces předávání mnohem rychlejší než teď. My jsme byli v dětském domově dvakrát, pak se holky jely podívat k nám, potom u nás byly týden na prázdninách a už u nás zůstaly. V dětském domově žily přibližně tři čtvrtě roku, před tím v rodině.
Máte nějaké informace o biologické rodině ?
Maminka byla drogově závislá. Holky mají ještě sestřičku. O tu jsme se také zajímali, ale byla odebraná jako miminko a šla do osvojení, takže ji jsme nedostali. Z vyprávění naší starší přijaté dcery víme, že matka často odcházela na noc, nevracela se, i když to slíbila. Živila se prostitucí, to víme z dokumentů i z vyprávění.
Děvčata byla zanedbaná, nedalo se s nimi ani pořádně domluvit, protože měla malou slovní zásobu, navíc používala svoji zkomolenou češtinu a nerozuměla významu slov. Někdy se tomu ještě dnes zasmějeme. Třeba utíkaly do kopce a říkaly : „Pojďme, hoši!“ Nevěděly, že hoši jsou výhradně kluci. Byly zavšivené, hubeňoučké, ani kartáček na zuby neuměly pořádně použít…
Jak vypadal odjezd z dětského domova a příjezd k vám ?
Mladší jen zamávala : „Ahoj, já už nepřijdu.“ A tím to pro ni skončilo. Ale ta starší tam navázala nějaké vztahy. Měla výsadní postavení, starala se o tu mladší a jako by jí zastupovala maminku. Tuto pozici měla velmi ráda, ale samozřejmě to nebylo dobře. U nás po prázdninách zůstala jen proto, že zůstala ta mladší. V podstatě chtěla zpátky do domova. Líbilo se jí, že tam byla obskakovaná, měla roli takové polo maminky. Se mnou měla z počátku velký problém, za svého partnera považovala manžela, sedala si na moje místo u stolu… Ptala se, kdy přijdu z práce a když jsem odpověděla, že později, tak bylo vidět, jak si vydechla. Celá se tak jako narovnala a užívala si pozici paní domu.
Přešlo to ?
Něco ano, něco ne. Dokonce své mladší sestře tajně poroučela : „Říkej mi maminko, já jsem tvoje maminka.“ Tvořily spolu koalici, naváděla ji proti nám… dokonce vyhlásila hladovku a mladší Anička se musela podřídit. Ale Anička hladovku velice rychle zrušila, protože měla ani ne hlad, jako spíš chuť na jídlo.
Jaké byly ty první tři čtyři týdny, než se to trošku usadilo ? Vzpomínáte na to jako na dramatické období ?
Trošku. Manžel zhubnul deset kilo, já čtyři a děti po kile. Takže stres to zjevně byl.
Vzpomínáte si na nějakou výraznou situaci ?
Už mi to trošku splynulo, škoda, že jsem si to nezapsala. Ale vzpomínám si, že si hrály na bezdomovce. Udělali jsme jim domeček z matrací a deky, aby se mohly schovat a hrát si tam spolu. Ale ony si neuměly hrát. Hra byla třeba, že mlátily panenky. Snažili jsme se to převést na nějakou lepší hru, ale jednou jsem to nechala běžet, a ta starší říkala mladší : „Jestli nebudeš dělat, co já chci, tak tě vyženu a budeš bezdomovec!“ A nakonec ji z domečku opravdu vyhodila. Kdo ví, odkud čerpala.
Zjevně se chovaly každá jinak i když měly přibližně stejné zážitky.
Ze začátku nám říkali teto a strejdo, posléze to přešlo v oslovení maminko, tatínku. Mladší dcera s tím začala dřív, protože chtěla rodiče, chtěla se k nám chovat jako k rodičům. Chtěla tu ochranu, péči, rozmazlování, přitulení i vychovávání, ačkoliv si to neuměla připustit. U starší, Simonky, byla role maminky obsazená její biologickou matkou, takže pro ni ta situace byla horší a těžší.
Teď si tak vzpomínám, že jsme dodrželi doporučení nenavštěvovat půl roku kamarády, známé, ani širší rodinu, abychom navázali vztah. Myslím, že jsme dobře udělali.
Nechyběly jim další děti ?
Byly dvě, takže si vystačily. A bylo třeba, aby se naučily mluvit. Vzpomínám si, že některé děti se tvářily, jakože proč je ty naše holky nechápou, vždyť to přece říkají jasně. A ono to bylo tou nedostatečnou a zkomolenou češtinou. Simonka v necelých osmi letech opakovala první třídu, takže byla jakoby vyspělejší, ale prvňáčci to nebrali jako problém, a naopak jí pomohli rozšířit slovní zásobu. Naučila se od nich, jak se s děckama bavit a jak se chovat. Je hodně ctižádostivá a na tom se dalo stavět. Opravdu zabrala a dohnala, co se dalo.
Probírala jste s učiteli, jaký mají děvčata původ a co mají za sebou nebo jste to na ně neprozradila ?
Vždycky jsem to s třídními učitelkami probrala. Na prvním stupni jsou obvykle takové maminkovské typy. Řekla jsem, o co jde a proč to tak je. Na vyšším stupni jsem to jednou neudělala, paní učitelka něco vysvětlovala a nějak nevhodně prohlásila, že Anička by k tomu mohla něco říct. Plakala kvůli tomu na záchodě, takže jsem to pak musela nějak doupravit. Na vyšším stupni si holky už nepřály, abych to učitelům říkala. Až později to samy pověděly těm děckám, se kterými se kamarádily a cítily se s nimi dobře. Ale třídním učitelům jsem to vždycky šla říct, dokonce i na střední škole.
Co širší rodina, jak děvčata přijala ?
Naše rodina není příliš početná. Manžel je jedináček a já mám dvě sestry. Prarodiče přijali holky výborně, hned to byli babičky a dědečkové, rodiny mých sester také. A sestřenice je přijaly také skvěle. Dokonce starší ze sestřenic, když jsme potom přijali Pavlíka a třeba jsem vedla holky do kroužků, tak ho chodila hlídat. Odvedla kus práce. Snažím se jí to vracet, když má teď malé děti.
Pocházím ze severní Moravy a rodiče nám hodně pomohli tím, že jsme tam mohli trávit prázdniny. Pavlík tehdy strašně křičíval a na samotě to tak nevadilo. Bývaly jsme tam se sestrou, děckám jsme se mohly věnovat, na běžky jsme chodili, spoustu legrace jsme si užili.
Kolik bylo Pavlíkovi, když jste ho přijali ?
Byly mu čtyři, už skoro k pěti. A sestry byly o šest a čtyři roky starší.
Vaše děvčata studují, to je, předpokládám, pro vás potěšující.
U Simony byla prognóza, že bude nevzdělavatelná. Když nám to krajském úřadě četli ze spisu, tak jsme jen koukali, protože jsme si neuměli představit, do jaké míry nevzdělavatelná. U Aničky nebylo nic stanovené, protože měla čtyři roky. Bylo potřeba zabrat, ale šlo to. Základní školu končily obě dvě s vyznamenáním, pokračovaly na střední školy a teď jsou obě na VOŠce.
Zvládala jste vždycky rodinu i práci ?
Zůstala jsem doma, protože si myslím, že pro tyto děti je to dobře. Zvlášť když jich je víc. Dopřáli jsme jim kroužky, protože jsme zaznamenali, že mají talent hudební a pohybový. Chodily několik let do moderní gymnastiky. Trošku jsme navázali na dětský domov, protože tam do gymnastiky také chodily a přály si pokračovat. Mladší to pak vzdala, protože neměla tak pružné klouby, ale chodila do ZUŠky do baletu. Obě holky mají částečně romský původ, jsou hudebně nadané a bylo to škoda nerozvinout.
Bavilo je to pořád nebo přišly krize ?
Někdy to bylo složitější, musela jsem u nich sedět a třeba jim počítat doby. Trošku přitlačit se musí. Obě zpívají, hrají na flétnu a klavír. Šéf hudebního souboru říkal, že by Simonu jako flétnistku bral. Dokonce mohla studovat ke své střední škole ještě konzervatoř. Teď ji vyhodili z VOŠ, což s ní trošku zacvičilo. Středoškolský systém výuky jí vyhovoval, ale ten vysokoškolský vyžaduje větší disciplínu a samostatnost. Jela na stáž přes Erasmus, a pak už se jí zpátky do školy nechtělo. Ale změnila názor a chce ve studiu pokračovat. Aspoň tak to říká. Zvolila si zdravotnický obor, takže teď pracuje jako sanitářka a jak je ctižádostivá, má, myslím, velkou motivaci zlepšit svoji pozici.
A mladší dcera ?
Ta se vydala pedagogickým směrem, absolvovala Cyrilometodějskou střední pedagogickou školu. V této profesi zúročí hru na nástroj, zpěv i pohybovou průpravu. Trošku jí nevyšla maturita, tak se nedostala, kam by chtěla, a tak na VOŠ jezdí až za Prahu do Sv. Jana. Bydlí na koleji, úplně po té samostatnosti netouží, ale musí si zvyknout.
Mohly si vaše děti kroužky vybrat samy nebo jste jim něco doporučili a trvali na tom, že se tam chodit bude.
My jsme jim něco podsunuli a ony braly. Nevzpouzely se, že by je to nebavilo a nechtěly tam chodit. Asi to ti učitelé uměli podchytit. Někdy nás zkusili přemlouvat, že to dělat nebudou, ale my říkali : „Dokonči aspoň toto pololetí.“ Tak ho dokončily a plynule to pokračovalo dál. Třeba gymnastiku starší dcera opustila někdy ve čtrnácti a přiznám se, že už to bylo i moje přání. Když jsem viděla, jaká je to dřina, trénink byl čtyřikrát týdně… Někdy i plakala… tak jsem jí chápala.
Jak jste byla důsledná u děvčat a teď u syna ?
Když to teď zpětně hodnotím, tak skoro urputná. Slevit člověk také musí, s přibývajícím věkem, ale důslednost se vyplatí.
A bylo to u vás s křikem ?
Ještě když jsem pracovala, dávali mi vzteklé klienty s tím, že je zvládnu v klidu. Ale postupem doby jsem se doma musela naučit i křičet, protože u těchto dětí, když člověk nezvýší hlas, tak je považovaný za slabého. Hlavně na našeho ´chlapečka´, teď je mu třináct, kdybych byla jen hodná, tak bych byla podle jeho měřítek slabá. Má problém s autoritami, sám křičí, tak je nutné také křičet.
Jedna taková úsměvná historka : Děcka byla o prázdninách doma a dělala hrozný kravál. K obědu jsem chystala meruňkové knedlíky, ono to trvá, piplavá práce to je. Už jsem na ně byla hrozně naštvaná a jeden ten knedlík jsem hodila po Pavlíkovi. Netrefila jsem ho, samozřejmě, rozpláclo se to na koberci, a řekla jsem : „A od teď nedělám knedle!“ Dodržela jsem to a myslím ještě dlouho nebudou. Dodnes si pamatuju ten pocit bezmoci, že nemůžou být chvilku zticha, hrát si normálně.
Člověk si výchovné postupy nějak představuje, ale děti mu ty postoje obvykle výrazně upraví.
Ze začátku jsem chtěla být jenom hodná. Až mi to sociální pracovnice z magistrátu vymlouvala. Jednou se mi Simona posmívala, dělala nějaké obličeje, Aničku to rozesmávalo. Tak jsem Simonu poslala do kouta, což nemělo vůbec efekt, a ještě tam něco zkoušela. Tak jsem ji chytla a nasekala jsem jí na zadek. Jak se tak zmítala, přitlačila jsem ji na zem. Nemohla se pohnout, začala plakat, a od té doby mě respektovala. A pak jsem se v Matějčkovi dočetla, že člověk musí dítěti ukázat nejen psychickou, ale i fyzickou převahu. Vím, že jsou trendy, že děti se nebijí, ale musí poznat hierarchii v rodině. Já jsem jako holka také párkrát dostala. Výprasky byly dřív častější a děti byly pokornější. Takhle už to dnes nejde. Můj dědeček říkal : Škoda každé rány, která padne vedle. S tím se tedy nemůžu ztotožnit. Ovšem dědeček jednou řekl Pavlíkovi, kterému bylo tehdy asi šest let : „Pavle, já tě mám tak rád, ale tak bych ti nařezal.“ A Pavlíkovi to zůstalo v hlavě opravdu dlouho, skoro si myslím, že si to pamatuje ještě teď.
Jak probíhala u děvčat puberta ?
Ony byly v pubertě hodné, ale po puse občas dostaly, protože odmlouvaly. Měla jsem takové úsloví : Pusa lže, odmlouvá, pusa dostane. Tak jsem si to sama pro sebe trošku obhajovala. Nakonec ta jejich puberta nebyla tak hrozná. S chlapcem to je horší. Je víc poznamenaný začátkem svého života. Je psychiatricky sledovaný a léčený, ale také je velmi inteligentní. Má větší sílu a často jde do útoku.
Na Aničku jsme používali metodu pevného obětí. Snažili jsme se ji tak uklidnit, protože jinak by nás jen mlátila. „Nevadí, Aničko, že křičíš, stejně tě máme rádi…“ Ona pak vysílením odpadla a bylo to dobré. Měla jsem dostatečnou sílu, abych ji v pohodě zvládla. Ale zjistila jsem, že pětiletý chlapeček má daleko větší sílu než pětiletá holčička. Jeho někdy udržet nešlo. Ale nezbývalo nic jiného, protože nás kopal, kousal, škrábal…
Jaký měl Pavel první roky života ?
Jeho matka brala drogy i v těhotenství, za jejich distribuci byla nejméně dvakrát zavřená, co vím. Pak se pohybovala po azylových domech, potom se seznámila s nějakou paní, u které bydlela, a tam docházelo k Pavlíkovu týrání. Ve dvou letech se dostal do Klokánku a tam byl až do čtyř.
Proč tak dlouho ?
Začala se o něj zajímat babička z matčiny strany a úřady nějaký čas zvažovaly, že jí ho svěří. Jak je ale mohlo napadnout dát ho babičce, která nezvládla vychovat ani své vlastní dítě, Pavlíkovu matku tak, aby neskončila v dětském domově, a pak na drogách ? Vůbec nechápu, proč se čekalo rok. Když nezvládla výchovu dcery, tak proč by jí měli dávat vnoučka ? V Klokánku nám tehdy řekli, ať ho nekontaktujeme, aby na nás zapomněl, a že když to s babičkou nedopadne, tak ať se třeba ozveme. Je to škoda, mohl být u nás o rok dřív.
Jak s ním bylo zacházeno, než šel do Klokánku, tak se potom choval. Když se potkal s našimi dětmi, první věta zněla : „Popeleme še?“ Šišlal, neuměl pořádně mluvit. Anička už byla vycvičená : „Ne, budeme si normálně hrát.“ Byl tlustý, neuměl pořádně běhat. Holky mu pořád mačkaly ta tlustá stehýnka a nechápaly, proč tak vypadá. Po pár letech sám sebe na fotce nepoznal. Teď hraje fotbal a ještě se zhlédl v Sokole. Dělají tam takové gymnastické cviky na způsob parkuru. Pán, který je vede, je důchodce, ale dobře je motivuje. Normálně je Pavel trochu nemluvný, na všechny otázky odpovídá „jo, dobrý“, ale když přijde ze sokolovny, musím všeho nechat a poslouchat, co vypráví. 😊 Endorfiny se vyplaví a má potřebu si povídat. Holky jsou normálně řečnější, ale kluk mě překvapuje.
I mladík má emoce, které potřebuje na někoho vychrlit. 😊
😊 Asi není nikdo jiný po ruce. Dokonce se nechá obejmout, položí si hlavu na moje rameno a přitulí se. Endorfiny dělají divy. Také se u něj projevil hudební talent, tak jsme ho přistrčili ke kytaře. Přáli jsme si, aby měl v ZUŠ učitele, což se podařilo, a mají spolu dobrý vztah. Chodí na klasickou kytaru, ale pan učitel mu na prázdniny půjčil baskytaru s combem. Kluk se cítil poctěn a byla to velká motivace, takže cvičil, i když nemusel. A také má hraní jako muzikoterapii. Když ho něco trápí, hraním to ze sebe dostává. Ještě jsme chtěli, aby chodil do zpěvu, protože to ke kytaře patří, a to vzdoroval strašně moc. Tak jsme zase použili tu naši fintičku : dochodíš pololetí. I učitelku jsem požádala, aby ho nějak motivovala a povedlo se : dostal nějakou rappovací písničku a chodí dál. Takže dobrý. Přišlo by mi škoda, kdyby hrál na kytaru a nemohl těm slečnám potom zazpívat. 😊 Teď na začátku školního roku vůbec nepřišel s tím, že by do zpěvu nechodil. Moc rád čte, přečte nejvíc knih z naší rodiny.
Když už je mu třináct, je skoro čas přemýšlet, na jakou školu půjde.
Přesně tak. Od pěti let chodí do fotbalu, a dokonce si myslí, že by ho hrál profesionálně. No uvidíme. Trošku jsme mu podsunuli, že by mohl svoji sílu a obratnost uplatnit lépe, kdyby z něj byl třeba policista. Půjdeme na dny otevřených dveří do nějakých škol. Pořád má skoro samé jedničky, je to kluk chytrý, ale stále na něj dohlížíme, aby měl úkol, aby se učil. Jsem doma, a můžu se mu věnovat. Kdybychom ho nechali, tak by jedničky neměl, a nám to přijde škoda.
Opravdu se proti vám nebouří ?
Ono to bouření tam někde je, ale pořád je lepší, když jsou v nějakých ZUŠkách, sportovních kroužcích, než kdyby courali po ulicích a chytli se party. Ony tyhle děcka k tomu tendence mají. A Pavel zvlášť. On chce být s klukama. Tak mu dovolíme, že třeba může v den, kdy mají školu na devátou, jít ráno na basketbal. Ovšem je to limitované tím, že musí přijít včas do školy. Kdyby to jednou nestihl, má po basketu. Zatím to vychází.
Měli jste někdy pocit, nechci říkat přímo vyhoření, ale že je toho opravdu nad hlavu ?
Když Pavlík tak zuřil, napadal mě, škrábal, kousal, křičel sprosťárny… No, ten sprostý slovník jsme vymýtili docela brzo. Pak si zakládal na tom, že mluví slušně. I když teď, v těch třinácti, se to zase zhoršilo. Tak to už jsem se cítila dost v koutě.
A co vám vaše tři děti naopak dali dobrého ?
Pocit, že prožíváme smysluplný život. Bereme je jako vlastní. Máme a měli jsme radost z jejich úspěchů, každého, i drobného pokroku. Jsme moc rádi, že umí navazovat přátelství a daří se jim v kroužcích a ve škole. Díky tomu cítíme, že naše snaha a výchova nebyla zbytečná. Zažili jsme a stále zažíváme spoustu legrace, máme větší nadhled. Náš život není nikdy nudný. S dětmi jsme se i my hodně naučili. Jsme rádi, že je máme.
